Paměť
skrz mě na tomto světě tečou jenom básně
otvorem v látce protéká zpráva o mém těle
bílý kvítek se vznáší ve větru, klesá a opět se vznáší
víc než on nejsi
ráno slunce vychází večer zapadá vychází měsíc
kněz zvedá ruce aby požehnal bůh trhne časem
a s hurónským smíchem ho smete od oltáře do noční košile
závěje tají obilí se zvedá student skládá maturitu
ráno v sedm lidé vsedají do autobusů v osm večer běží v televizi film
a já mám stále silnější pocit že jsem tu jen proto
abych svůj bílý kvítek zaostřil do tvaru šípu
a pak ho vystřelil
na jediný cíl
Praha − Nové Město: Zatímco Prašnou branou prochází za svými nákupy pokojní občané, kolem nich jede po silnici tank. Gatčina u Petrohradu: Po chodníku vpravo prochází maminky s kočárky pod moderními domy a stromy, vzorně připravenými na zimu, a vlevo přes ulici, před pobořenými starými domy, stojí hlídkující voják se svým motocyklem. Berlín-Mehringdamm: V rušné ulici plné aut se pod zářivými reklamami tisknou ke zdem podchodu dva zaprášení vojáci s namířenými samopaly.
Jediné místo v rozmezí sedmdesáti let. Zpola zapomenutý černobílý výjev uprostřed současného barevného světa. Fotografie Sergeje Larenkova mi připomínají báseň, kterou jsem kdysi napsal, a přítele, který mi vyprávěl, jak si jako učeň v 80. letech zkracoval cestu do továrny, kam chodil na praxi, chůzí přes pole. Jednou v létě se během své cesty ohlédl; pole bylo bílé sněhem a na obzoru se hlavněmi tanků a děl rýsovala fronta…
Určité místo na Zemi se může během věků mnohokrát změnit, to, co se na jeho půdě stalo, však zůstává navěky vepsáno do jeho paměti. Jsou lidé, kteří říkají, že u pomníčků na pražských domech, i tam, kde hoří svíčky podél kolejí a silnic, vídají stát či ležet překvapené a rozpačité osoby. Nám ostatním se paměť místa často vyjeví, když se vrátíme tam, kde jsme dlouhou dobu nebyli.
Mně se paměť místa zjevuje, když se jednou za rok blížím k domu, kde jsem prožil nejkrásnější chvíle svého dětství. Má v sobě mnohem delší paměť, než kterou pamatuje tento můj pozemský život. Stojí pod kopcem pojmenovaným po francouzském vědci, který na něm objevil zkameněliny prvohorních členovců. Pár otisků vymřelých živočichů (které svědčí o tom, že byl postaven v době, kdy bylo běžné to, co je dnes nad jiné vzácné) má dům dokonce v obkladu své podezdívky. V den, kdy do něj můj předek, účetní místní kampeličky, uvedl svou nevěstu, se možná postavil na lávku přes potok, na které obyčejně stávám já, a předtím, než zplodil matku mé matky, ho zčistajasna napadly mé myšlenky. A v úzké škvírce mezi stoletím, kdy měly v jeho domě dvě armády svůj štáb, a stoletím, kdy dvojí velká voda zaplavila tento dům, uviděl pod stromem, který sám sázel, sedět malého osmiletého chlapce, jak v bezpečí a lásce toho místa předčítá nahlas z novin příběh zemřelého básníka.
(Článek s fotografiemi Sergeje Larenkova: http://art.ihned.cz)