Nové kousky starého skeptika
Na Královské cestě, v hlučném centru historické Prahy plném lidí, Jiří Sopko na výstavě nazvané "Bez lidí" velice překvapil. Zcela změnil svůj malířský rukopis a jeho nová tvorba, to jsou především obrazy lesů a polí.
Pár dnů poté, kdy jsem navštívil výstavu Jiřího Sopka, otevřel jsem náhodně prózu Egona Bondyho Údolí - a stržen textem svého oblíbeného autora přečetl jeho novelu za jeden večer, a to už potřetí v životě. Stále stejně okouzlen. A jak už to tak někdy bývá, nalezl jsem v ní vyjádřeno to podstatné o svých pocitech z výstavy Jiřího Sopka. Vyjádřeno filosofem a básníkem, který žil život v některých svých faktech podobný životu malířovu, což o tom svém říci nemohu. Tedy Egon Bondy v Údolí:
"I am a city-animal. Celý život jsem strávil ve velkoměstě (resp. velkoměstech) a dožil jsem se tam vysokého věku. Z přírody jsem znal málo, ba možno říci, dnes si dovolím říci, že velmi málo. I po světě jsem málo cestoval. Po většinu mého života byly pro mne hranice mé země uzavřeny a jen s obtížemi jsem poprvé po čtyřicítce spatřil moře, vlastně jeden mořský záliv. Později, když na čas se i pro mne poměry zlepšily (zase se patrně zhoršily pro jiné), jsem navštívil i daleká zámoří ve všech zeměpisných pásmech, ale zase jsem se vždy zdržoval jen ve velkoměstě. Obdivoval jsem přírodu z letadla, maximálně z vlaku nebo autobusu. A ovšem ve filmu." (úvodní věty Bondyho textu, ve vydání z roku 1998 v nakladatelství PT v Bratislavě na s. 5)
"Jak to v našem údolí vypadá, zřejmě nevylíčím nikdy dost přesně, patrně právě proto, že jsem city-animal and not 'Mother Nature's Son', takže nevím, jak se co jmenuje, nemám ani slov pro tvářnost krajiny, nalezl bych je snad ve slovníku, ale bylo by mi to asi málo platné, když pro ni nemám vyvinutý cit. Rozeznám, co je kopec, co rovina, co louka a co pole, pro nejrůznější druhy komunikací mám jen pojem 'cesta' a ona je to asi někdy stezka, někdy pěšina, někdy jen mez, chodníček, hať, úvoz a kdoví, jak se tomu všemu říká - my ve velkém městě jsme to ovšem nejen zapomněli, ale těžko se v tom vyznáme. Nerozeznáme potok od bystřiny, ba ani od melioračního kanálu (…) Mám však cit pro nuance a nálady, pro dojmy a emoce, takže mohu říci, že úhrnem je naše údolí ladné (…) přece v této kotlině mi to připadá skoro jako v Kašmíru, té prý zemi věčného jara, tak je tu utěšeně…" (tamtéž, s. 38-39)
Klasik české grotesky Jiří Sopko vystavil v bývalé Středočeské galerii, dnes galerii GATE, své práce, které až na pár výjimek vznikly v letošním roce. Z velké většiny jde o "krajinomalbu". Bytostný figuralista a také ironik a skeptik Jiří Sopko se pustil do něčeho úplně jiného, než co maloval po celý život. A stalo se, co se nejspíš dalo čekat. Jeho naprosto suverénní malba se proměnila v malbu dosti nejistou. A s tématem, které si zvolil, se spíš míjí než co jiného. Z celé výstavy čiší pocit, že Jiří Sopko je v krajině hostem. Okouzleným − to jistě. S oním Bondyho "citem pro nuance a nálady, pro dojmy a emoce" - to nepochybně. Nicméně les, pole, louky, to vše si žije svým vlastním životem. A zachytit ho, k tomu je třeba dlouho a pozorně naslouchat. A to na obrazech není, tady se prostě nedá přeřadit rychlost jako v autě ani přepnout na jiný televizní program. To chce čas, spoustu času. A tak ač malíř evidentně malovat umí a stejně evidentně je klidem krajiny okouzlen, výsledek je poněkud matný a sklouzávající po povrchu. Nikoliv špatný, to v žádném případě. Ale je tu srovnání s vlastním dílem, které návštěvníkovi výstavy její autor umožňuje přímo na místě. Ač má výstava název "Bez lidí", figury tu přece jsou. A výborné. A ve srovnání s krajinami je okamžitě vidět, v čem je malíř mistrem. Zvláště dva obrazy mi přišly nesmírně vydařené. A sice typicky sopkovská polopostava obdařená dlouhým vousem zužujícím se do špičky. Postava, která je tajemná a humorná zároveň. Skvělý obraz. Dlouhý špičatý vous se objevuje ještě na dalších plátnech, ale obraz Tetovaný je prostě zdaleka nejlepší. A pak jsou tu dvě úžasné postavy nesoucí na jakési desce meloun, typická Sopkova groteska. A velmi současná a živá, žádné vaření z vody, čili z dávno ověřených postupů, ale obraz, který jasně říká, že malíř stále dokáže znovuobnovovat své síly a invenci. Vystaveny jsou zde také tři plastiky z osmdesátých let nově odlité do bronzu. Všechny tři skvělé, tvrdě ironické a typické. Ale jiné než právě zmíněný Meloun, srovnat je možno snadno a na místě.
Jiří Sopko má jistě plné právo malovat svobodně, co uzná za vhodné a dobré. A pokud mu v jeho dvaasedmdesáti letech leze už město na nervy a sám prohlašuje, že už je unaven lidmi a maluje na své chalupě krajiny "bez lidí", je to jistě pochopitelné. Výstava těchto obrazů je koneckonců příjemná a pozitivní. A v celku malířova díla jde nejspíše o překvapivý epilog - proč ne. "Starého dobrého" Jiřího Sopka ale, pokud na tuto výstavu zamíříte, nečekejte. Ten je v krajině bez lidí zastoupen jen sporadicky.
Jiří Sopko: "Bez lidí" / "No people" aneb proč nás nebaví lidi malovat?!, GATE Galerie - Praha, 11. 9. - 17. 11. 2013.