Česko je oproti Polsku svobodná země
Nedávno vyšel na internetových stránkách časopisu Tvar rozhovor s tebou, který jsme dělali v polovině srpna, na začátku tvého pobývání v Čechách. Ten rozhovor se opozdil a nevyšel, bohužel, v tištěné podobě. Tady v Praze jsi bydlel na squatu, a to asi nebylo pro Tvar dostatečně reprezentativní. A že ti vyšlo v Polsku několik kritikou i čtenáři oceňovaných sbírek, to je prostě málo.
Já jsem naopak rád, že to vyšlo na internetu. Takhle si ho přečte víc lidí. Nemám představu, kolik lidí si kupuje Tvar. Ale na internetu se na ten rozhovor může podívat každý. Já jsem internetová generace.
To je fakt, já ne. No nic, tvůj pobyt tady pomalu končí. Proto ten rozhovor, i když je to vzápětí po vydání rozhovoru ve Tvaru, který ale vznikl už před delší dobou, brzy po tom, co jsi do Prahy přijel. No a teď se chystáš na Slovensko…
Ano, budu tam 18. října číst na mezinárodním literárním festivalu v Bratislavě a pak tam mám domluveno ještě jedno vystoupení, takže bych tam chtěl nějakou dobu zůstat. Ale ještě předtím pojedu do Polska. Do Slezska, kde jsem se narodil a vyrůstal. Teď už tam, bohužel, nebydlí moje máma, takže nebudu v Rybniku, to je moje rodné město, ale spíš v Mikolówě. To je rodné město Rafała Wojaczka a funguje tam Instytut Mikolówski, který se věnuje jeho odkazu. A tam pracují mí přátelé básníci. Taky bych se ještě rád zastavil v Ostravě, kde jsem poprvé četl před rokem a mám tam od té doby dost známých.
Těch plánů na cestování máš docela dost.
Já cestuju rád. To mě fakt hodně zajímá. Různí lidi, krajiny, města, noví lidi, noví známí. Ale určitě chci být zpátky v Polsku hned na začátku příštího roku, protože to by mi v Poznani měla vyjít další sbírka. Bude se jmenovat Dar meneli. A u jejího vydání chci určitě v Poznani být. Budou v ní i některá česká slova, jako ohlas na ty skoro tři měsíce, které jsem teď byl v České republice. Nejdřív týden v Ostravě a pak v Praze.
Název tvé nové sbírky jsem přeložil jako Dar lůzrů. Mám tu sbírku přeloženou celou a o českém vydání se jedná. Ale kdo ví, jak to bude. U nás vycházejí spíš básnické sbírky "grantových" a "reprezentativních" euroautorů, i když jsou nějaké výjimky.
No a co Praha, jsi ještě tak optimistický, jako když jsi do Prahy přijel?
Ano, jsem z toho města pořád nadšený. A plný optimismu.
Ale moc tak poslední dobou nevypadáš. Přijde mi, že tě to tady spíš už nijak zvlášť nebaví. Není to takový ten efekt známý už z Franze Kafky, kdy se ta okouzlující žena Praha mění ve zlou a ošklivou macechu?
Ne, ne, to vůbec ne. To se pleteš. Pořád se mi v Praze hrozně líbí. Už jenom to, jak jsem říkal i v rozhovoru pro Tvar, že se tady marihuana může normálně kouřit na ulici. To je úžasné. To nikde v Polsku není. A taky to, že squat, kde jsem pobýval, nechávají policajti úplně na pokoji. To v Polsku taky neexistuje. A žádní skini ani žádní fotbalový fanoušci tady nedělají žádné útoky na squat, což je v Polsku na denním pořádku. Tady je prostě úplně jiná atmosféra, volná, svobodná. A to se mi líbí. Je to dobré tady být.
Taky jsi v rozhovoru pro Tvar říkal, že se chceš naučit česky, abys mohl číst české básníky v originále. Jak to dopadlo?
Chodil jsem pravidelně do Městské knihovny na Mariánském náměstí. Vždycky jsem se tam prošel po okolí, po Starém Městě, po Staroměstském náměstí. V knihovně mají na balkóně docela dobré oddělení poezie. A tak po měsíci v Praze jsem už začal česky celkem rozumět, takže od té doby čtu českou poezii v originále. Hlavně v té knihovně jsem ji četl. Na squatu na Cibulce je ale taky malá knihovnička. Což je taky úžasné, že by byla nějaká společná knihovna na squatu, to jsem na žádném polském squatu nezažil. Poezii v knihovničce na Cibulce nemají, ale je tam próza Básníka Ticha o squatu Milada.
Ano, v tom směru, že budu číst české básníky česky, jsem si splnil, co jsem chtěl.
A co osobní setkání s českými básníky?
Básníků jsem v Praze potkal spoustu. Nejvíc na čtení na lodi, která kotví u nábřeží pod Vyšehradem. Ani si všechna ta jména nepamatuju. Spřátelil jsem se tam třeba s Josefem Strakou, který všechna ta čtení na lodi moderoval. A taky tam Josef Straka četl, výborně, s bubeníkem. Já jsem dělal vystoupení s muzikanty, a vím, jak je to těžké, číst jenom s bubeníkem, aby to fungovalo spolu dohromady. A Josefu Strakovi se to na té lodi fakt povedlo. Celá atmosféra na lodi byla skvělá. Nejvíc v srpnu, kdy ještě bylo teplo a kolem chodilo hodně lidí po nábřeží a četlo se na palubě nahoře a lidi se zastavovali a poslouchali.
Josef Straka mi taky domluvil moje čtení v kavárně Blaze na Žižkově. Četl jsem i na té lodi. A taky na čtení na squatu na Cibulce. A pak v kavárně V lese. A úplně na začátku, když jsem do Čech přijel, jsem četl na Měsíci autorského čtení v Ostravě. Možná těch čtení mohlo být ještě víc. A bylo by jich víc, kdybych tu nebyl v létě, to je v Praze, jak jsem zjistil, pro čtení mrtvá sezóna.
Je tady jedna věc, že v Praze moc lidí na čtení nechodí. Můžu to srovnat s Polskem, kde je na čteních publika většinou prostě o dost víc. Ale to nevadí, i tak ty čtení tady byly dobré. Já čtu na takových večerech rád, pro mě to hodně znamená. Je to překračování hranice textu. A já rád překračuju hranice. Jako jsem je překročil z Polska do Čech. A z polštiny do češtiny.
A s kým dalším ses ještě setkal?
Právě na té lodi pod Vyšehradem jsem se potkal s básnickou skupinou Fantasía. To jsou lidi mého věku a všichni sympatičtí a velmi zajímaví. S těmi jsem si od začátku porozuměl. V Polsku žádné současné literární skupiny nejsou, všechno je individuální. Poslední taková mladá skupina byli neolingvisté, kteří vznikli v roce 2000 ve Varšavě. Ale to byla spíš taková volná a širší skupina. A od té doby v Polsku nic. Každý je sám za sebe. Ale Fantasía skupina je, to je výborné. To jsem já nikdy nezažil a teď už je na to pro mě pozdě. Ale aspoň jsem tady v Praze zažil, jak to může fungovat - a jak je to dobré.
S lidmi z Fantasíe jsem se hned spřátelil. Oni taky rádi cestují, Petr Řehák byl v Indii, a tam bych se já rád taky podíval. Všichni umí anglicky a zajímají se o poezii psanou v angličtině, a o tom si máme co říct, já byl rok v Londýně. Kdežto tvoje generace básníků, kterým je padesát, to je někde úplně jinde. Je to hodně uzavřené a vůbec ne evropské, vůbec ne v pohybu. Vy starší sedíte u piva a není tam žádná rychlost ani žádná free marihuana jako u těch mladších.
V poezii skupiny Fantasía je dost velký vliv surrealismu, což je pro mne hodně důležité. V Polsku v podstatě žádná tradice surrealismu není, bylo tam pár jednotlivců, to ano, ale obecně surrealismus na polskou poezii moc vliv neměl. A mě surrealismus zajímal od začátku mého psaní, jsem v tom v Polsku ale dost osamocený. Kdežto pro českou poezii, jak jsem zjistil, je surrealismus úplně základní. Celá česká poezie je jím ovlivněná.
Počkej, počkej, tak skupina Fantasía určitě, ale v české poezii zdaleka není jenom surrealismus.
Ale já to tak vidím. Nejvíc mně v tom pomohl se zorientovat Jakub Řehák, to je takový satelitní člen skupiny Fantasía. Takže jsem četl Vratislava Effenbergera, Petra Krále, Pavla Řezníčka. A taky knížky Jakuba Řeháka, Adama Borziče a Kamila Boušky. A už z Polska jsem znal Nezvala. A pak jsem objevil knížku Na vlnách TSF Jaroslava Seiferta, kde je dost experimentátorství, což se mi hodně líbilo. Taková je prostě česká poezie. Surrealismus a experiment. A to je mi blízké.
Díval jsem se taky do surrealistického časopisu Analogon, ale ten mi přišel až příliš utkvělý v minulosti. Daleko víc se mi líbí Fantasía. Ale pokud jde o starší generaci, skvělé bylo osobní setkání s Petrem Králem. V Polsku v podstatě neexistuje, že by se takový slavný básník jeho věku bavil s mladými básníky. A úplně bezprostředně, vesele u vína. Žádné mentorování. Fakt dobré setkání to bylo. Petr Král je duchem naprosto mladý. Rád cestuje po celé Evropě, je to surrealista, prostě úžasný člověk a básník. To zas bylo jedno takové skvělé setkání, jakých jsem v Praze zažil dost. Je to fakt dobré město.
Takže s těmi skoro třemi měsíci tady jsi spokojený?
Úplně! Bylo to tady dobré. Jsem rád, že jsem tady byl. Praha je úžasná, v tom městě je toho prostě spousta. Nejrůznějšího. Památky, galerie, marihuana, všude parky a lesíky, já rád chodím pěšky. Působilo to na mě hodně pozitivně. A cítil jsem se tu svobodný, což bylo hrozně fajn. Nic jsem tady sice nenapsal, ale to třeba přijde časem. Tomu já nechávám volný průběh, není to něco, co by se dalo vynutit. Co má být, to se prostě stane, to prostě bude. Ale rád bych, aby to přišlo, rád bych jednou něco o Praze a o Čechách napsal. Věřím, že to přijde.
P.S.
Rozhovor proběhl začátkem října.
A co jsi dělal od té doby, kdy jsme udělali tenhle rozhovor?
Byl jsem chvilku v Polsku, to znamená doma v Horním Slezsku, pak jsem byl v Bratislavě a teď jsem ve Vídni. Jsem tady na squatu, který se jmenuje Pizza Anarchia. A jak jsem v Praze skoro nepsal, tady píšu hodně. A čtu tady Paula Celana, to je pro mne důležitý autor už spoustu let. Nějakou dobu ve Vídni žil. Na Prahu si ale tady často vzpomenu…
P.P.S.
11. listopadu při oslavách výročí polské nezávislosti, došlo k dalšímu násilnému útoku na squat, tentokrát ve Varšavě. Polský básník Konrad Góra, který o této problematice psal pro Kulturní noviny před rokem, dodává:
Přešel rok od útoku na vratislavský squat "Wagenburg". Ne, ten rok nepřešel, ten tu přechází jako zvíře zavřené v kleci, které touží po jiném životě. Neofašisti, možná neonacionalisti, možná fotbaloví ultras. Tentokrát se vydali zlikvidovat varšavské squaty "Syrena" a "Przychodnia". Když policie vyklidila prostor, osazenstvo squatů se dokázalo bránit sotva dvacet minut. Škody jsou značné, a nejde jenom o vytlučená okna. Ve squatu "Przychodnia" žilo několik rodin s dětmi, rodin, které přišly o bydlení. Ale hlavně to byla střediska politické a společenské aktivity. A tak bych chtěl - a vzpomínám přitom na zvláštní, pozapomenutý pocit nezištné solidarity, který jsem vloni zažil v Ostravě -, chtěl bych, i když je to tak trochu dětinské, aby lidé z varšavských squatů věděli, že je někdo s nimi a podporuje je, aspoň na dálku. A pro ten pocit sounáležitosti pořádá iniciativa "Papier w dole" ve Vratislavi čtení pro squaty "Syrena" a "Przychodnia". Zvu na ně všechny lidi dobré vůle. Autory i publikum. Čtení bude v neděli 17. listopadu v 18 hodin. Na místě proběhne bazar knížek a všeho možného, výtěžek a případné dary (barvy, hřebíky atd.) budou zaslány do squatů naší vlasti.