Vějíř z žáru
Vějíř z žáru
Slina září na asfaltu.
toaleta rektorátu
Z cigarety ještě není popel
a neřekne už ani popel.
štěrká škvára
fleky potu
Idea svírá tělo
jako obruč sud.
V tom kraválu vyvstal čistý,
ryzí hlas, který somruje.
Do mých otupených uší
se dralo bušení hlav o stoly,
právě když jsem se zkoušel
soustředit
na jediné slovo,
které přicházelo
odněkud z dálky, zpoza
moře, krystalické,
vyvázané
ze závazků,
bezvýhradné,
celý dvůr je vystlaný
lebkami arbitrů
oklamaných logikou.
k závěru dojít po kolenou
Mýtus putuje tam, odkud začal putovat.
život
spočívá, dýchá
v tempu přílivu a odlivu.
Bod počátku
míní mýtus.
to zvlhnutí rohovky
pod vodou ideje o sobě
v zóně při dně, kde
nás k sobě přikutálelo
neklidné
moře jazyka do
zálivů jazyků, jazyků
ledovců, kde těla ztrácí objem,
aby udržela v rovnováze poměr
vody
k hmotnosti těla
řeči, kde jsme vydechovali
více, než jsme vdechovali,
měnili se v láčkovce
s chapadélky hmatajícími
v hloubce
řeči vody
a každé tvoje slovo
bylo vznášející se vlnou.
Tehdy jsem se nesměle
vyplazil na led.
Když existuješ ty, jak můžu
přestat pochybovat o lidech.
(ze všeho MAJÍ STRACH,
ze ztráty kontroly, mít
kontrolu nad čímkoliv, ničím
koliv.
Poezie
je matematika
nedosažitelného
řádu. Život
uzavírá teprve
vesmír – jen o něco dřív
tepající srdce
slunce, které čerpá
krev dalšího týdne,
výživnou
a zářící.
Jen
o něco dřív
- ty.)
Přeložil Petr Motýl.
Robert Rybicki (nar. 1976 v Rybniku) je polský básník a performer.