Nalezený hlas Pavlíny Braunové
Tajemné zmizení talentované zpěvačky v roce 1988 zanechalo řadu otevřených otázek. Nově vydané CD Bílé místo vyvolává z archivu v nový život její hlas a nadčasovou hudbu legendárních Minnesengrů.
V roce 1988 jsme natáčeli s Poutníky pro Supraphon album Wayfaring Strangers, anglicky zpívanou podobu našeho vlastního pojetí bluegrassu. Bylo to mé první natáčení "elpíčka" a ještě navíc s tak známou kapelou, jakou už tehdy Poutníci byli. Rozkoukával jsem se jak ve studiu, tak mezi kolegy z branže. Vokály nám tehdy měly přijet nazpívat dvě jihočeské zpěvačky - Pavlína Jíšová a Monika Klimentová. Když si to zpětně uvědomuju, tak jižní Čechy byly v druhé polovině 80. let v porovnání se zbytkem republiky doslova továrnou na výborné folkové a countryové zpěvačky.
Objevovaly se a migrovaly v síti tamních kapel, jež byly reprezentovány jednotlivými žánrovými póly - od bluegrassových Sem tam z Týna nad Vltavou přes trampsko-folkové českobudějovické Nezmary, Žalmana a spol. až po legendární Minnesengry. Ti byli asi nejtvořivější a nejpůvodnější muzikantskou dílnou, kterou od jejího vzniku v roce 1968 prošla řada muzikantů. Na jedné straně ukotvovali folk v jihočeské lidové tradici a na druhé straně jej otevírali různým nadžánrovým výbojům. To platí v plné míře pro druhou půli 80. let, kdy po odchodu Žalmana přišli do skupiny muzikant a písničkář Jiří Smrž a multiinstrumentalista Vojtěch Zícha.
"Počkej, až přijede Pavlína Jíšová, to je zjevení! Ta zpívá bluegrass jako žádná druhá u nás," říkali mi kluci z kapely. Místo Moniky Klimentové nakonec přijela její kolegyňka z Minnesengrů, Pavlína Braunová. "Ta je taky skvělá, nejmíň tak dobrá jako Jíšová," slyšel jsem. Já jsem do té doby žádnou z těchto dívek, jejichž hvězda teprve začala stoupat, neznal. Stejně tak jsem měl minimální povědomí o plzeňské folkové a bluegrassové scéně, odkud Pavlína Braunová vzešla. O to více jsem byl zvědav.
Vybavuju si ji trochu jako ze snu: Dlouhé vlasy, tričko, džíny a na krku šátek. Krásná dívka. Na rozdíl od temperamentní Jíšové se držela zpátky. Působila chladněji, tajemněji, její hlas byl sametovější a měkčí v porovnání s druhou Pavlínou. Děvčata natočila své party a odjela a já se těšil, že tu tajemnou dívku ještě někdy uvidím a uslyším s Minnesengry zpívat písně, které jsou jí vnitřně blíž než bluegrass a country. Podařilo se mi to, ale až po 25 letech. Krátce po našem natáčení totiž přišla šokující zpráva - 6. srpna Pavlína Braunová zmizela. Jela stopem, jak bývalo jejím zvykem, od babičky ze Strakonic do Českých Budějovic na sraz s Minnesengry. Nedojela. A dodnes se neví proč. Bylo jí tehdy 23 let.
Přátelé i spoluhráči ji popisují v květnovém čísle časopisu Folk & Country z roku 1999 víceméně shodně: Ctižádostivá, cílevědomá, neobyčejně sečtělá, svobodomyslná, divoká. Co si usmyslela, to hned udělala. Oplývala mnohými talenty, od malička se věnovala všemu, co stačila zvládat. Svým rodičům přerůstala přes hlavu. Ani naléhání učitele klavíru nepomohlo, aby jí tatínek povolil ucházet se o pražskou konzervatoř, dvě střední školy se mu zdály už příliš.
V hudbě podle sdělení bratra Vojty poslouchala vše - od Čajkovského přes Pink Floyd po Bélu Flecka (už tehdy!), jejími oblíbenci byli klávesisté Chick Corea, Herbie Hancock, Jan Hammer a Keith Jarret. V Pavlínině dívčím pokoji zůstaly desky Collegia Musica, Jacquese Brela, Barbry Streisandové, Simona a Garfunkela, Jaroslava Hutky, AG Fleku a mnoha dalších. V její knihovně u babičky se našlo 246 knih: Dějiny umění, staré sešity Světové literatury, Goethe, Holan, Březina, Babel, Camus, Proust, Joyce, Konfucius v němčině… Nakupovala hodně v antikvariátech, protože ne všechna tato literatura byla před Listopadem k dostání v běžných knihkupectvích.
Maminka vzpomínala: "Četla, co jí přišlo pod ruku, všechno. Hodně básníky, náročné autory, ruské spisovatele. Já už na ni neměla. Ona měla o životě větší přehled než já. (…) Pavlína se nesvěřovala, doma ani jinde. Když v Plzni odešla z vysoké školy, vůbec jsem nevěděla, že je bez peněz a že dělá uklízečku. Poslední dva roky na sobě s Vojtou (pozn. s bratrem) lpěli. Přijel v létě 1988 z Porty a řekl, že se mu Pavlína zdá divná, že už ji snad to zpívání ani nebaví, že ji nebaví ani život. Já myslím, že ji ani nikdo neunesl. Že odešla. Myslím, že mrtvá není. Její zápisky jsme studovali s policisty, nic jsme z toho nevydedukovali."
Zajímavé je, že toto sdělení je ve shodě s tím, co o Pavlíně řekl její bývalý přítel a spoluhráč z plzeňské bluegrassové skupiny CHBQ, mandolinista a houslista Jirka Vopava: "Hodně se změnila po odchodu do Českých Budějovic, někdy se mi zdálo, skoro jako by žila ve snu. Dokonce chtěla, abychom dali dohromady nějakou skupinu, jako by nebyla u Minnesengrů s něčím spokojená." - Jedno je jisté: I přes intenzivní pátrání se dodnes nenašla žádná stopa, která by podpořila některou z teorií o jejím zmizení. Dokonce se spekulovalo o utajené emigraci. Jenže, ten rok zmizely v té oblasti během stopování ještě dvě další dívky.
O Pavlíně Braunové by se dalo napsat mnohé, je to příběh na román. Za krátkou dobu svého působení si získala respekt muzikantů nejen jihočeských, ale zůstala vryta v paměti mnoha dalších. Vlasta Redl na ni vzpomíná jako na neobyčejně inteligentní dívku. "S ní se nedalo ani pořádně pohádat, ona všechno věděla. Byla ten typ, který si nelze přivlastnit, musela mít svou svobodu. Měla zrovna nové klávesy Roland JX8P, domluvil jsem se s ní, že mi je půjčí na natáčení mé desky Na výletě." Pavlína totiž nebyla na rozdíl od většiny ostatních kolegyň "jenom" zpěvačka. - Článek s názvem Jiskry z nerozžitého talentu Pavlíny Braunové o ní napsal Jiří Černý (F&C 7-8/1998). Její zmizení se dostalo i do knížky kriminalisty Miroslava Kučery Byl jsem hlasatelem špatných zpráv (1993). Avšak psané slovo není zdaleka tak podstatné v porovnání s tím, co nám nyní zpřístupnilo vydavatelství Galén.
Na CD Bílé místo oživl hlas Pavlíny Braunové se skupinou Minnesengři. Jiří Smrž, jedna z vůdčích osobností tehdejších Minnesengrů, spolu se zvukařem Janem Friedlem je sestavili již dříve z demo nahrávek pořízených pár měsíců před Pavlíniným zmizením. Vědělo se o něm, ale nebyl nikdo, kdo by je vydal. Jestli by někomu měla patřit medaile za zásluhy o českou kulturu (a folk je jednou z jejích nejčistších esencí v posledním dvacetiletí 20. století), tak nepochybně Lubomíru Houdkovi, majiteli vydavatelství Galén. S bezpříkladnou nezdolností a svatou trpělivostí oživuje zapadlé poklady a milníky českého folku. Vzpomeňme jen jeho příkladné edice písničkářů ze sdružení Šafrán či reedici starých nahrávek Marsyasu.
V případě Pavlíny Braunové jde však ještě o něco jiného. Ta dívka nestačila učinit hluboký zásek do širšího povědomí svých současníků a po svém zmizení existovala jen jako mýtus. A víme, že mýtus může žít svým vlastním životem, zatímco realita zůstává jiná. CD Bílé místo však i s odstupem čtvrtstoletí ukazuje, jakou osobností Pavlína ve svém věku byla. Dozrávala každým dnem a její výrazový rejstřík se rozšiřoval, což ukazuje například srovnání nahrávky "obecně" folkově laděné písně Jiřího Smrže Otevři deštník nad mým srdcem, kterou lze nalézt i na Youtube, s nahrávkami intimní výpovědi Nevěra, rockově nabitého Pelyňku, či hudební burlesky Vojty Zíchy Mstím se ti láskou.
Při pohledu zpět nelze neobdivovat kongeniální spojení Pavlíniných pěveckých ambicí, písničkářské potence Jiřího Smrže a progresivního muzikantství jeho kolegů Vojty Zíchy a Pavla Pokorného. Minnesengři byli ve své době velmi daleko, v originalitě i v invenci. A jejich nahrávky - přestože natočené pouze jako demo snímky, nebo právě proto - udivují svou nadčasovostí i dnes. Tedy shrnuju: Nejen pro tu záslužnou poctu zmizelé Pavlíně Braunové, ale i pro znovuobjevení důležité části hudebního poselství Minnesengrů vnímám CD Bílé místo jako počin roku. A nejen v oblasti folku.
Pavlína Braunová & Minnesengři: Bílé místo. Galén 2013.