Čím se zabývají evropské rozhlasové dokumenty?
Mezinárodní festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio představil 5. listopadu v rámci svého 30. ročníku sérii dokumentů, které zrcadlí důležitá sociální témata současnosti.
Pětice finálových dokumentů předestřela tato témata:
- sondu do života válečných veteránů po jejich návratu z misí OSN (Dánsko)
- provoz pečovatelského domu v Thajsku pro evropské klienty stižené pokročilou demencí (Rakousko)
- nevysvětlený příběh pohřešované ženy, která před svým zmizením byla vystavena dlouhodobému ubližování (Polsko)
- příběh deprivované dívky, která byla během pobytu v psychiatrické léčebně znásilněna (Švédsko)
- svědectví tří bývalých vězeňkyň z koncentračního tábora, pro něž pobyt v internaci znamenal vznik celoživotního přátelství (Francie)
Ve všech případech nešlo jen o příběhy jednotlivců, ale také o sociální kontext. Proč založil švýcarský lékař pečovatelský dům právě v Thajsku? Protože je tam levněji a rodiny ze Švýcarska, Rakouska a Německa sem budou snadněji "odkládat" své dementní příbuzné? Nestane se z toho nakonec výnosný byznys, protože taková péče je v Evropě velmi drahá a lidí postižených demencí přibývá? Předpokládá se, že jejich počet se v polovině 21. století ztrojnásobí.
Za tímto prvotním náhledem se však skrývá vícevrstevná realita a autorka dokumentu Life's Holiday rozehrála ze svědectví různých aktérů (klientů, příbuzných, pečovatelek, majitele zařízení) publicistickou partii, v níž se vyjevují nejrůznější aspekty tématu. Majitel sanatoria pracoval dlouho pro organizaci Lékaři bez hranic. Když jeho vlastní matka začala být dementní, staral se o ni otec. Začala být zmatená, náladová, až agresívní. Poté, co jej přestala poznávat a opakovaně se ptala, co je to za cizího člověka u nich doma, začal otec propadat do depresí. Jednoho dne se oběsil. Syn musel řešit situaci. Rozhodl se, že si matku vezme k sobě, na pobyt ve švýcarském sanatoriu neměl peníze. Musel se ale nějak živit a matka potřebovala stálou péči. Sám se toužil ještě někdy vrátit do Thajska, kde dříve pracoval jako lékař. Odešel tedy tam, zřídil nízkonákladové sanatorium pro evropskou klientelu a jeho první klientkou se stala jeho matka. A tak se odvíjejí jednotlivé příběhy obyvatel sanatoria - v některých je cítit jistá pohodlnost a sobectví západního světa, u jiných zas šťastné východisko z neřešitelné situace. Dozvíme se též, co práce v sanatoriu znamená pro thajské pečovatelky - nejen z hlediska čistě ekonomického, ale i sociálně a z hlediska jejich dalšího rozvoje. Najednou před námi vyvstane plastický obraz, na němž každý centimetr má svůj smysl a logiku a posluchač není postaven před jednoznačný závěr. Kromě pochopení složitosti situace je současně veden k tomu, aby zaujal své vlastní stanovisko v zrcadle vlastního života.
Analytický pohled versus aktivismus
Tento typ dokumentů - sofistikovaná vícevrstevná studie - ale nepřevažoval. Většina zbylých byla tak či onak angažovaných a snažila se vyostřit vnímání nějaké slabiny systému. V příběhu dánských válečných veteránů (The Veterans), členů motorkářského klubu, zjistíme, že jejich společenství slouží vlastně i jako sociální instituce, které jim umožňuje kompenzovat psychické následky jejich válečného angažmá. Skoro všichni trpí více či méně posttraumatickým stresem, osobní životy velké části z nich se rozpadly. Trpí depresemi, nejsou schopni navazovat vztahy. Kromě jediného dne v roce − kdy se slaví Valdemarův den, svátek dánské vlajky, a jsou mimo jiné vyznamenáváni i vojáci ze zahraničních misí −, si jich po celý rok nikdo moc nevšímá. A oni tím trpí. Pokud se u nich projeví posttraumatická porucha po uplynutí šesti měsíců po návratu z mise (což bývá vcelku běžné), tak nemají nárok ani na žádnou další finanční kompenzaci a připadají si odsunuti úplně na okraj společnosti, neschopni se zařadit. Autoři dokumentu − kromě toho, že nás uvedli do společnosti těchto chlapíků, kde se začaly odvíjet jejich příběhy a motivace -, chtěli poukázat i na nesmyslnost zákona a na to, že by si tito lidé obecně zasloužili větší satisfakci, nejen finanční.
Švédský dokument The Girl Who Got Tied Down poukázal na záludnost systému psychiatrické péče, který před osobním přístupem preferuje neosobní mechanismy a projevuje se v něm systémově tolerovaný střet zájmů - odpovědný psychiatr vlastní síť psychiatrických center, má víceméně monopolní kontrakt s krajským úřadem na léčení určitého počtu případů. On sám stanovuje bez oponentury, jakou péči a v jaké kvalitě poskytne. V komplikovaném případě spoutané a znásilněné dívky se sebedestruktivními tendencemi stanovil na začátku špatnou diagnózu a nebyl ochoten ji revidovat, protože by to narušilo jeho systém a bylo to pro něj finančně nákladnější. Dokumentaristé rozplétají celou komplikovanou situaci i v součinnosti s postiženou dívkou, jíž se nakonec podaří dostat do jiného centra, získat jiný typ péče a její situace se začne zlepšovat.
Ukázka ze švédského dokumentu
Zajímavé na výstavbě švédského dokumentu bylo užití nahrávek, jež Nora (smyšlené jméno skutečné dívky) od určité doby pořizovala s vědomím dokumentaristů skrytým mikrofonem. Zde je ukázka přepisu jednoho dialogu:
Vypravěč: Poté, co Nora byla znásilněna Göranem Lindbergem, lékaři stanovili, že trpí "posttraumatickým stresovým onemocněním" (pozn. JP: V době vyšetřování a soudního procesu žila kvůli svým sebedestruktivním sklonům v zařízení pro osoby se zvláštní péčí, kde jednou ztratila nervy, napadla ošetřovatelku, vytrhla jí nádobu s léky, a než jí v tom personál stačil zabránit, spolkla přes 200 tablet. Okamžitě jí vypumpovali žaludek, zachránili ji a přikurtovali na lůžko v akutním psychiatrickém centru. Mezitím ji policie obvinila z trestného činu - ze svévolného napadení ošetřovatelky a krádeže léků. Nakonec byla odsouzena za sebevražedný pokus k podmínečnému trestu a k psychiatrické péči. Ona sama se chtěla léčit a požadovala, aby byla přidělena k psychoterapeutce, protože měla problém komunikovat důvěrně s muži. Totéž doporučil i probační úřad. Avšak ředitel psychiatrického centra Ola Gefvert její žádost zamítl a přidělil ji méně kvalifikovanému psychoterapeutovi - muži. Taktéž nepřijal původní diagnózu a stanovil, že Nora vykazuje emočně nestabilní poruchu osobnosti, hraniční typ. Po několika měsících povinných návštěv u psychoterapeuta, které pro ni neměly žádný smysl, pouze aby neporušila podmínku, navštívila Gefverta.)
Nora posmrkává, je nachlazená. Mužský hlas v pozadí: Jste v pořádku?
Nora: Hm, úplně ne. Mám nějaké otázky, chtěla bych si vyjasnit něco…
Ola: Aha…
Nora: Ano, tedy nejdřív ze všeho, kdy myslíte, že bych mohla navštívit psychoterapeutku?
Ola: Ne.
Nora: Ale kdy?
Ola: Tedy, řekli jsme šest měsíců, a když se budete chovat slušně šest měsíců, tak to můžeme uskutečnit.
Nora: Když se budu chovat slušně šest měsíců? Moje právnička byla velmi překvapená, protože myslela, že poté, co byl Lindberg usvědčen z toho těžkého znásilnění, počítala s tím, že mám právo navštívit ženu. Vždyť je to zřejmé, že bych měla být léčena ženou.
Ola: Ne, ne, ne… (během Nořiny řeči).
Ola: Ach, vy nebudete léčena, nikdo nepřemýšlí o dalším léčení.
Nora: Ano, ale já přemýšlím… Já o tom přemýšlím.
Ola: Ano, ale nikdo z psychiatrické péče o tom nepřemýšlí. Co se stalo, stalo se a je úplně fuk, co si o tom myslíte vy.
Nora: Hm, ale…
Ola: Čím méně o tom budeme mluvit, tím lépe. Za šest měsíců můžou věci být jinak. Můžete být zdravá, můžete se zamilovat a odstěhovat se do Afriky s černochem. Vidíte, co vše se může stát, takže bychom se neměli dívat na to, co bude za šest měsíců. Jen jděte navštívit Johana (pozn.: přidělený psychoterapeut).
Nora: Tak tedy… Ano, pak tu ještě je jedna věc, na kterou jsem se ptala při setkání, a vy jste nechtěl odpovědět, ale já jsem se trochu divila té mé diagnóze… Z čeho odvozujete ten "hraniční typ"? Nikdy mi to nebylo jasné, nehledě na to sebedestruktivní chování.
Ola: Tedy… Vy splňujete, dle mého názoru, všechna kritéria pro emočně nestabilní poruchu osobnosti.
Nora se pokouší říct: Ale pak…
Ola: Nefungujete ve společnosti, nebyla jste schopna fungovat ve společnosti po celou svou dospělost, jste extrémně impulsivní, vaše myšlení je černobílé…
Nora: Ale například to černobílé myšlení, nemyslím, že bych je měla, protože…
Ola. Já myslím, že máte.
Nora: Jak? Protože já…
Ola: Ano, tak to říká každý, kdo vás potkal. Nepotřebuji to dále ospravedlňovat.
Nora: Ale můžu tedy žádat o vyšetření, abych to viděla černé na bílém?
Ola: Ne… To není nutné. To by bylo plýtvání časem.
Nora: Dobře, ale já si myslím, že je to důležité pro mne, protože já jsem se ptala, že se mi to zdá, když jsem mluvila s Emadem předtím, jestli si nemyslí, že mám posttraumatickou stresovou poruchu…
Ola: Ano, ale já tomu nevěřím.
Nora: Vy tomu nevěříte?
Ola: Ne.
Nora: Takže vy si myslíte, že na mě vůbec neměl vliv způsob, jakým jsem vyrůstala, a to, co se stalo například s Lindbergem?
Krátké ticho.
Ola: To nikam nevede. Mluvte o tom s Johanem a… řešte to.
Nora: Ale to není jednoduché, když nemůžu mít péči, jakou bych ráda měla. A které bych důvěřovala.
Ola: Ano, ale to se právě tak stává, že péče, kterou vy chcete, je jako kdyby… Řekněme, jako kdybyste šla za odborníkem na rakovinu a řekla: "Já chci chemoterapii, protože si myslím, že mám rakovinu," a on by řekl: "Ne, vy nemáte rakovinu, takže já vám nemůžu dát chemoterapii.", "Ne, ale já chci chemoterapii."
Nora: Ano, ale to není vůbec tatáž věc.
Ola: Je to přesně tatáž věc!
…
Autoři poslali dokument k vyjádření představitelům psychiatrických zařízení, jichž se kauza týkala. Ti odpověděli, že se nevyjadřují k případům jednotlivých pacientů.
Smysl rozhlasové dokumentaristiky
Rozhlasové dokumenty, podobně jako investigativní reportáže, jsou náročným žánrem, který není jednoduché obhájit v době ekonomizace provozu veřejnoprávních médií, kde čím dál tím větší roli hraje poslechovost a patřičná atraktivita obsahu. Ale ukazuje se, že právě takovéto dokumenty mohou skrze přemýšlivé skupiny posluchačů výrazně přispívat ke společenské reflexi společensko-politických problémů. Veřejnoprávní média by na tento typ tvorby měla vždy najít peníze, protože jestli v něčem tkví jedno z těžišť jejich poslání, pak právě v tříbení společenského vědomí.