Když je člověk na ulici, je úplně fuk, jestli existujou nějaký zákony
S příchodem zimy se začíná opět mluvit o bezdomovcích. Jací ale vlastně jsou, dá se vysledovat proces, který vede k pádu na dno společnosti −, a dá se také napravit?
Kniha vzniklá v rámci výzkumného projektu Karlovy univerzity se věnuje osudům mladých lidí, kteří nemají trvalé bydliště a přežívají ze dne na den. Autoři vycházejí z toho, že u lidí do třiceti let je větší šance na resocializaci (nebo přesněji "vstup do života", protože většina z nich nežila "normální způsobem" nikdy). Autentické příběhy a výpovědi bezdomovců vypovídají ovšem mnoho také o stavu současné české společnosti, o jejích traumatech a sebeklamech.
V dnešním světě už není místo pro romantické povahy jako Knulp Hermanna Hesseho, který si existenci tuláka vybral coby protiváhu měšťácké sešněrovanosti. Člověk bez domova nikoho nezajímá, jeho život nemá žádnou cenu, na ulici platí pouze právo silnějšího. Čtenář je občas šokován, jak mohou také žít lidé ve dvacátém prvním století.
Hlavně přežít
Za mnoha příběhy bezdomovců najdeme hlavně selhání jejich okolí. Většina z nich pochází z nefunkčních rodin, v dětství zažili domácí násilí nebo sexuální zneužívání. To jistě není nijak převratný objev, ale je dobré ho uvést už v úvodu, aby vynikl nebetyčný kretenismus výroků, že život na ulici je výsledkem svobodné volby a že nejlepším sociálním systémem je rodina. Samozřejmě, důvodů, proč lidé přijdou o bydlení, je víc: drogy, alkohol, hazard, v anamnéze mnoha bezdomovců se objevuje dětský domov nebo vězení, opomenout nelze ani psychická onemocnění (i když někdy není jasné, zda byla vrozená nebo se jejich spouštěčem stal právě stres spojený s životem bez přístřeší).
Aby člověk venku přežil, musí akceptovat nepsaná pravidla zdejší existence (v tomto směru jsou pojmy "nepřizpůsobiví" nebo "asociální" poněkud zavádějící). Lidé, kteří jsou bez domova krátce, se od ostatních distancují, postupně si však zvyknou a mnohdy přijmou i to, co autoři knihy nazývají "bezdomovecká ideologie"; jeden z respondentů prohlašuje: "(…) když se stát takhle ke mně zachoval, že mě vypustil ven, tak na tento národ já teda dělat nebudu (…)", objevuje se ale i přístup pozitivní, zdůrazňující vyvrženost jako svým způsobem užitečnou zkušenost: "Předtím jsem si nevšímala těch lidí, co jsou na tý ulici, ale teď, když já jsem taky na tý ulici a vidím, jak těma lidma ostatní opovrhujou, jak se na ně dívaj, a já si myslím, že kdyby se oni ocitli v tý samý situaci, že by jim taky nebylo nejlíp."
Při čtení docela ruší, když jsou silné lidské příběhy podávány stylem "Klient číslo 5". Ale chápu, vědci provádějící vivisekci také nedávají pokusným myším jména, jinak by se z toho zbláznili. A jedním z mála fungujících tmelů postindustriální společnosti je právě iluze, že MY na ulici nikdy neskončíme.
Suchý vědecký styl ovšem podtrhuje drastickou výpověď o životě na ulici, plném neustálých ohrožení: nejen mráz, hlad, špína a nemoci, ale také velké nebezpečí přepadení, okradení a zmlácení (bohužel jsou mezi námi i tací, kteří si rádi testují svou sílu na někom, kdo se nemůže bránit), které už nejednou skončilo smrtí.
Pro mladé bezdomovce je typické vytváření part, které obsazují různé squaty a podobně. Jsou to však společenství čistě účelová, bez citových vazeb a poměry v nich jsou velmi brutální: "(…) zfetovanej a vožralej M. tak nějak neměl ten večer svoji náladu a já když jsem byl se slečnou X., tak vlít do našeho pokoje a já jsem měl co dělat, abych si vod břicha a vod obličeje odendal vidle, když se mi je tam snažil zatlačit, tak jsem s ním měl co dělat, páč pan M. je docela velkej kluk…"
Kniha se zabývá také specifickým postavením žen, které žijí na ulici. Mají sice oproti mužům snadnější přístup k některým možnostem obživy, jako je příležitostná prostituce nebo nechat se vydržovat relativně stálým partnerem, daleko hůře však snášejí nedostatek soukromí, nehygienické podmínky, nutnost být neustále ve střehu a přijímat i rozdávat rány.
Ačkoli žebrání je nejviditelnějším projevem bezdomovců, podle průzkumu není zas tak časté, zejména mladší bezdomovci je pokládají za příliš ponižující (autoři přidávají statistiku, podle níž australští bezdomovci žebrají mnohem častěji než čeští, což zřejmě souvisí i s ochotou kolemjdoucích jim přispět). Ve skutečnosti dávají přednost sběračství či krádežím: "Vědomí, že je mohou při krádeži chytit, pro ně není nijak děsivé. Vědí, že za to, co odcizí, mohou dostat nanejvýš pokutu, a tu stejně nezaplatí. (…) Mnozí bezdomovci považují takový způsob existence za nespravedlivý a jsou přesvědčeni, že jim společnost něco dluží a že proto nemají důvod respektovat její normy."
Jak je to s tou svobodou?
Bezdomovci jsou často naštvaní na celý svět, v jejich názorech však chybí skutečná subverze. Na nestylizovaných promluvách je nápadné, jak připomínají dikci a hodnotový systém mediálního mainstreamu. Ti opovrhovaní vágusové se chtějí mít dobře po materiální stránce a nechtějí tomu obětovat nic ze svého pohodlí. Liší se od nás vlastně tak moc?
Když se na životní strategie bezdomovců podíváme bez předsudků, zjistíme, že vlastně jen důsledně naplňují ideál postmoderní společnosti: nezodpovědnost, náladovost, sebestřednost, odmítání autorit. Současná popkultura ráda adoruje a romantizuje drogy a zločinnost, nakonec se nemusí až tak divit, že ji někdo vezme za slovo: "Jako dospívající hledal vzory mezi raperskými zpěváky. Ti ho však přivedli až k bezdomovecké kariéře. Jak sám říká: Ono se to těžko vysvětluje, to prostě absolvuješ taky, je to asi o tom, aby ses vyrovnal těm idolům." S trochou cynické nadsázky by se dalo říci, že bezdomovci jsou rockové hvězdy, které neumějí hrát na kytaru. Alkohol, promiskuita, bezohledný narcismus, psychická labilita, povrchnost, výstřední chování, neustálé konflikty s rodiči, sourozenci, partnery - nepoznáváte náhodou v těchto charakteristikách své milované celebrity?
Fetišem doby se stala individuální svoboda podle hesla "Nevaž se, odvaž se". Ale když se podíváme na životní realitu, spočívá naše svoboda vlastně ve volbě ze dvou možností: buď budeme čtyřicet let denně zařezávat v nudném odcizeném zaměstnání, nebo zmrzneme mezi odpadky pod mostem. "Jejich orientace na přítomnost je extrémní, což z nich tvoří velmi nespolehlivé jedince," píší autoři knihy o klientech Naděje. Když mají respondenti vysvětlit, jaké výhody vidí v životě bez zázemí, uvádějí nejčastěji právě to, že nemusejí dodržovat žádný režim. Právě na těchto příbězích se ukazuje nesmyslná definice svobody vylučující vazby k ostatním lidem. Taková svoboda nutně končí ztrátou lidské důstojnosti a smyslu života.
Knihu Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí je nutno pochválit za bohatý fotografický doprovod, slovníček bezdomoveckého slangu nebo mapu Prahy s vyznačenými lokalitami, kde se lidé bez stálého bydliště vyskytují nejčastěji. Bohužel je publikace místy poznamenána sklonem současné sociologie a psychologie tvářit se jako exaktní vědy. Je psána dikcí odborníků, kteří považují celý okolní svět za problém, jenž se jich netýká, a proto ho mohou nezaujatě řešit. I pro akademiky zjevně platí známý bonmot, že si víc lidí dokáže představit konec světa než konec kapitalismu. Autoři se snaží hledat východiska, závěrečná kapitola optimisticky podává návrhy na zefektivnění sociálních služeb. Jenže pasáže věnované osobnímu vývoji bezdomovců se pokoušejí vsugerovat, že změnit návyky jednotlivce je snazší než změnit fungování společnosti. A teď nemám na mysli světovou revoluci; mnohdy by stačilo, kdyby státu záleželo na vlastních občanech natolik, aby skutečně chtěl něco udělat s exekučním a drogovým byznysem.
V pokusech o zpětné začlenění do společnosti je klíčovým bodem nalezení práce. Ta se bez dokladů a trvalého bydliště těžko shání; zvláště taková, aby umožnila najít si bydlení a navíc splatit dluhy, které má většina bezdomovců: "Člověk má někdy snahu, říká, že by tam utíral záchody, že žádá o takovouhle práci, a oni mu řeknou: vy máte špinavej rejstřík. Já tvrdím, že prostě, proč člověk se špinavým rejstříkem nemůže jít utírat záchody. Koho tam okrade? … Tak společnost je vůči tady těm lidem strašně moc uzavřená a je to tak. Nedůvěra, bláto." Zpravidla jim také chybí jakákoliv kvalifikace i základní pracovní návyky, zato nároky na ty ostatní mají přehnaně vysoké: "Když vám někdo dá 10 tisíc, tak co to je za výplatu, to jsou hovno peníze." Místy působí poněkud komicky fantazírování bezdomovců o tom, že na ně čeká zářivá kariéra v šoubyznysu: "Třeba Kate se stala princeznou ve 30 letech, tak já furt vidím, že něco dokážu a že se budu mít taky dobře." Ale není to nakonec realističtější vize než představa sociálních pracovníků, že člověk, který žil léta ve squatu, se stane spolehlivým zručným dělníkem a bude denně razit v šest ráno? Autoři k tomu prohlašují: "Práce musí mít přidanou hodnotu, nejenom získání peněz. Je nezbytné, aby je aspoň trochu bavila." Víte o takové?
Je zajímavé, že mezi nejčastější impulsy, které pomohou bezdomovcům vyhrabat se z nejhoršího, patří příklon k náboženství, což poněkud zpochybňuje obecné přesvědčení, že materiální motivace jsou ty nejsilnější. U evangelikálních církví (které jsou v oslovování lidí na dně nápadně aktivnější a úspěšnější než třeba katolíci) ovšem můžeme někdy váhat, zda jim jde o pomoc nebo jen o moc, kterou nad bezmocnými lidmi mají. Autoři podotýkají: "Je skutečně otázkou víry, zda taková konverze našich respondentů je důsledkem božího zásahu, vlivu ideologie či nadměrné sugesce."
Oficiální pohádku o tom, že ekonomika funguje na principu zásluhovosti, názorně demaskuje jeden z mála příběhů v knize, které končí happyendem. Jeho protagonista byl za tvrdou fyzickou práci placen mizerně nebo vůbec (bezdomovci pracují zpravidla načerno, takže pokud se zaměstnavatel rozhodne, že jim nevyplatí mzdu, těžko s tím mohou něco dělat). Až na brigádě v pizzerii v sobě objevil mimořádný talent k házení těstem, začal vyhrávat mezinárodní soutěže a stal se prominentním pizzařem. Co se stane s těmi, kteří házet pizzou neumějí, kniha samozřejmě neřeší.
Bezdomovci nejsou něčím zvenčí, co nás ohrožuje. Vychovali jsme si je sami. Právě myšlenkový svět lidí na ulici názorně ukazuje, jak se ve veřejném prostoru zdeformoval význam základních pojmů, jako je rodina, přátelství, svoboda nebo práce. Samozřejmě, v každé společnosti se vyskytuje určité procento těch, kteří se nemohou či nechtějí přizpůsobit obecně přijímaným normám. Pokud se ale v knize objeví statistický údaj, že bezdomovci tvoří ve Spojených státech amerických 7,4 % dospělé populace, málokomu se chce nadále věřit, že opravdu žijeme v nejlepším možném světě.
Marie Vágnerová, Ladislav Csémy, Jakub Marek: Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí. Karolinum, Praha 2013.