České bizarní Benátky
V rozhovoru pro internetový magazín E15 uvedl Petr Šec, spoluzakladatel galerie dvorak sec contemporary, že tempo současného umění v českém prostředí diktují ti průměrní a frustrovaní, a proto naši umělci nejsou schopni prorazit na mezinárodní scénu a do předních světových galerií. Zaujalo mě to vzhledem k tomu, že jsem se chystal napsat článek o právě skončené prestižní přehlídce současného umění, o Benátském bienále 2013, které, takto vzato, utrpělo pravděpodobně největší účast českých umělců.
Benátské bienále je nejstarší akcí tohoto typu ve světovém měřítku (založeno 1895). Přestože nejstarší neznamená nejlepší, je to stále pozoruhodná událost, která oprávněně poutá odbornou i laickou veřejnost. Přináší třicet samostatných kurátorských přístupů ve třiceti národních pavilonech v parku Giardini i rozsáhlou výstavu v Arzenale, kde jsou díla vybírána hlavním, pokaždé jiným, kurátorem. Vedle toho může návštěvník spatřit množství přidružených výstav v palácích prakticky po celém městě.
Výše zmiňovanou neschopnost našich umělců uspět v mezinárodní konkurenci, skromně řečeno, spíše popírají už jen okolnosti, za nichž se umělec k výstavě v Benátkách dostane. Protože letos patřil československý pavilon slovenské prezentaci (Česko a Slovensko se od rozpadu Československa na Bienále střídají), nemusel se tu objevit ani jediný Čech. Namísto toho konkurz na Slovenský pavilon vyhrál projekt českého kurátora Marka Pokorného s česko-slovenskou dvojicí umělců, Petrou Feriancovou a Zbyňkem Baladránem. Také Tchaj-wan oslovil naši umělkyni, Kateřinu Šedou. Pro hlavní výstavu v Arzenale si Massimiliano Gioni vybral díla Evy Koťátkové a Anny Zemánkové. V jednom z ostrovních paláců vystavuje Daniel Pešta, a Vatikán, který se letos poprvé do Bienále zapojil, tak činí mimo jiné fotografiemi Josefa Koudelky.
To jsou fakta. Je to střet s názorem pana Šece, ale nikoliv jeho popření. Jeho pohled je pohledem obchodníka s uměním. "Jací jsou umělci?" tématizuje si v Benátkách otázku kurátor Massimiliano Gioni. Frustrovaní, odpovídá mu Petr Šec. Pohledem byznysu. Přestože oponování tomuto pohledu Šec vysvětluje právě tou frustrovaností a závistí, je třeba namítnout, že svět umění, jak ho Šec předkládá, je světem konkrétních pravidel, pravidel propagace, získávání kontaktů a samotného usilování o zisk. Kriticky uvažující umělec v tomto směru pravidla leda využije ve hře na kočku a myš, ale jen obtížně se jimi nechá vést. Zároveň je obtížně pochopitelné, že Petr Šec, vcelku oprávněně, vyzdvihne jako "našeho světového" umělce Davida Černého, o jehož prostředníčku v Praze všichni víme, ale o Kateřině Šedé nemluví, přestože na rozdíl od Černého vystavovala i v Tate Modern v Londýně, odkud se, jak všichni odborníci-obchodníci vědí, chodí už rovnou do síně slávy všech umělců světa. Amen. Proto se naše fakta o úspěchu českých umělců nepopírají. Je na ně zjevně nahlíženo z jiných zájmů.
Encyklopedický kaleidoskop
Leckterý čtenář samozřejmě může být znechucen debatou o umění z pohledů národů, jako kdyby umělci byli sportovní tým. Národní zaměření Benátského Bienále je příležitostně taktéž pod kritikou. Ovšem, jak je vidět již z české účasti, kurátoři pavilonů jednotlivých zemí tuto kritiku překlenuli po svém. Pro dokreslení, například v německém pavilonu vystavoval pro změnu čínský umělec Aj Wei Wei.
Filosof a publicista Václav Bělohradský nedávno označil naši politickou scénu za kaleidoskop, v němž už neexistuje pevné uspořádání v ideologické osové souměrnosti. Stejně tak se v letošním Benátském bienále střípky umělců a států, záměru a náhody, umění a neumění přeskupují do nového obrazce, skrze nějž pak můžeme nahlížet svět. Lze ho pozorovat přes naivní, reinterpretativní, apropriativní a konceptuální umění, umění art brut, umění v extázi, umění psychicky nemocných a umění psychiatrů. Jaký je umělec? Rozlišíte hybné síly, které byly impulsem k tvorbě? Tvorba "bláznů" je precizní v materiálu a esteticky přebujelá, umělci z povolání tvoří vědeckými metodami a filosofové jsou expresivní a symboličtí. Za ostnatými plastikami autisty jsou malby minimalistů, cihly ze zkompostovaného odpadu cel ženské věznice, okultistické obrazce mágů, hyperrealistické sochy nahých žen i temný tunel vonící hlínou a dřevem zkroucených kořenů.
Letošní Bienále neslo souhrnný název Il Palazzo Enciclopedico (Encyklopedický palác). Pověřený kurátor Massimiliano Gioni v něm postavil do jedné nesoupeřivé horizontální linie současné vizuální zprávy o světě. Tyto zprávy se přirozeně stávají ilustrací lidské imaginace a tvořivosti. Bohatě zdobený kodex, ze kterého vám nepochybně bude špatně, když ho zkusíte přečíst najednou. Prolistoval jsem téměř vše, ale nestydím se, že jsem některé části encyklopedie nechal nepřečtené.
Listování nitrem
Knihu otevírá sál s kultivovaně barevnými iluminacemi Carla Gustava Junga. Jsou nepochybně jednou z inspirací letošního bienále jako celku, Červená kniha psychologa, psychiatra, který sestupuje do lidského nevědomí, aby jazykem symbolů zaznamenal mýtické vyprávění o světě. Tvůrčí záznam tvoření malířským štětcem nemalíře.
Mýtizovaný sestup do podsvětí jako odkaz na naše podvědomí, kam mnohdy vytěsníme to nepohodlné, co se pak začne ozývat skrze jiná místa, tím spíše nečekaně či nesrozumitelně, můžeme najít i v dalších dílech. S ekologickým podtextem například v Severském pavilonu, kde rostou a chřadnou stromy téměř ve tmě, zbaveny možností deště a slunce. Zařízení umístěná na kmenech zkoumají jejich stav a tyto hodnoty se v případě negativních zjištění převádějí do zvukového záznamu. V umělém podzemním sadu stromy občas mrazivě jemně kvílí.
V Izraelském pavilonu je díra do země. Gilad Ratman prostor využívá k multimediální instalaci. Na několika projekcích sledujeme v nelineárním uspořádání videozáznam, v němž skupina lidí sestupuje v izraelské krajině do podzemí, aby se skrz pukliny, jeskyně a chodby prokopala až do pavilonu v Benátkách. Ratmanova práce nese název The Workshop, účastníci expedice v pavilonu přistupují k připravené hlíně a každý vytváří svůj autoportrét, přičemž v závěru díla do něj vrazí, vetkne, zabuduje mikrofon, do nějž křičí, zpívá, pláče, šeptá... dle naturelu. Pestrá společnost s mnoha individuálními otisky ve hmotě i zvuku. Při zahájení Ratman, coby DJ, zvukové portréty účastníků workshopu zmixoval do hudební skladby.
Do vnitřního vesmíru se noří také italský videoartista a filmař Yuri Ancarani. V díle Da Vinci sledujeme mikrokamerou detaily práce chirurga v lidském těle. Vizualizace, před níž si mnozí návštěvníci zakryjí oči, je přitom prezentací precizní technologie, poklonou vědě a fantastické skutečnosti.
V pavilonu Kosova procházíme hliněným tunelem pod kořeny stromů. Vlhko a tma. Dá se to minout, ale dva malé otvory tam jsou, a jimi výhled do přesvětlené bílé místnosti s periferním záběrem na jasně žluté šaty na zdi na ramínku. Výhled není uspokojivý, hlava se prostrčit nedá. Je jasné, že se tam (tělem) nikdy nepodíváš.
Archiváři a sociální aktivisté
S obsesemi, úzkostí, divnostmi a socializačními mechanismy a bariérami roste v Encyklopedickém paláci instalace české umělkyně Evy Koťátkové, laureátky Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2007. Černé pódium je přeplněné nejednoznačnými předměty, starými fotografiemi a kolážemi, mezi nimi se občas vynoří živá lidská hlava nebo některá končetina. Torza. I když je to sbírka podezřelá, rezonuje s tématy archivu a paměti, které se dlouhodobě objevují jednak v tvorbě samotné autorky, jednak v umění posledních let obecně a příhodně navazují na obratle názvu celého Bienále. Reprodukce z učebnic - rodinná výchova, anatomie - novinové výstřižky; známe je z vlastního života a přitom na nich nejsou naši příbuzní ani známí. Spojuje nás estetika minulosti a vzpomínání samotné. Někdy to ani nejsou tytéž výjevy, jen stejná husí kůže a vzdalující se břeh.
Jihoafričanka Joanne Blochová naopak představuje sbírku zjevné hodnoty. Zlaté předměty dávných kultur září na sametové látce uvnitř vitríny. Při bližší prohlídce zaujme neohrabanost figurek, odbytá forma. Autorka nás dostává do napětí hned ze dvou stran. Zlato pro nás představuje cennost, zlatým pokladem jsme unešeni, ale předměty samotné se nám nelíbí, netoužíme po nich. Kontrast je tak výrazný, že už pochybujeme i o tom, zda je to vůbec zlato, zda mohl někdo takovou hodnotou mrhat pro něco tak nehodnotného. Sbírka přitom přináší mix skutečných historických pokladů s fingovanými.
Sociálně-politická témata byla nepřekvapivě i na 55. Benátském bienále hojně reflektovanou oblastí. Aj Wei Wei se ve dvou instalacích ve městě vrací k události zřícení špatně stavěných školních budov při zemětřesení a ke svému věznění. Je aktivním kritikem poměrů v Čínské lidové republice. V Německém pavilonu pak dostala prostor jeho instalace Bang, v níž využil tradiční nábytek čínských domácností, malou stoličku, jíž v počtu mnoha kusů nechal explozivně vyplnit sál. Kulturní hodnota a intimní soukromý ráz jsou profanovány a banalizovány. Hned ve vedlejším sále, už mimo instalaci Aj Wei Weje, bylo možno sledovat videozáběry z neonacistických pochodů současným Německem.
Umění spolupráce akcentovali japonští umělci, když prezentovali řadu individuálních činností, které vykonávali zásadně skupinově; od vaření čaje (v jedné konvici se louhovaly čajové sáčky různých typů, podle individuálních chutí jednotlivců) po uměleckou tvorbu (v přísné definici pravidel rozvíjení myšlenky v kruhu všech jednotlivců).
Sociální marketing
Výhradně na spolupráci je postavena tvorba Kateřiny Šedé, laureátky Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2005. Tentokrát spolupracovala se skupinou středoškoláků ze Zastávky u Brna, vznikla tak skupina BATEŽO MIKILU. Podle umělčiných slov je impulsem benátské realizace podobnost mezi pozicí Zastávky, v jejímž centru nikdo nežije, žáci se tam potkávají jen proto, že jezdí z okolních vesnic do školy, a pozicí Tchaj-wanu, který má své politické centrum také vně svého středu a ani na Bienále nemá vlastní pavilon, pouze instalaci vně areálu Giardini.
Výstupem pro Benátky se stalo performativní lákání návštěvníků Giardini do "údajně nejlepšího pavilonu Bienále", kde ovšem čekala na návštěvníka informace, že zde nic zajímavého není, že podstatné věci se dějí v Giardini. BATEŽO MIKILU svou performancí v průběhu jednoho týdne přenesli Tchajwanský nepavilon do všech ostatních pavilonů. Akce obsahovala řadu skvělých detailů. Zviditelnila politickou situaci Tchaj-wanu i strnulou politiku národních pavilonů Benátského bienále.
Osobně jsem byl, a to zprvu rozhodně nemile, překvapen, když jsem v nepavilonu, kde nemělo být nic, našel jiné zajímavé instalace. Akce se tak jednoznačně posunula do oblasti marketingu na přitáhnutí pozornosti k tchajwanskému pavilonu. Vždyť v konečném důsledku Tchaj-wanu o pozornost šlo, a Kateřinu Šedou si nepochybně zaplatil. Ale ne, netřeba jásat nad spojením byznysu a umění, ani tady se náš pohled neslévá s pohledem pana Šece. Kateřina je specialistkou na to "dostat někoho někam", takže marketingové strategie ve svých projektech běžně využívá. Víme, že výtvarné umění zcela volně překračuje hranice do jiných oborů, jako jsou literatura, sociální práce, genetické inženýrství a další. Reklama inspiruje umění téměř od té doby, co tu jsou společně, nejmasivněji snad v období pop-artu. Rozdíl oproti skutečné reklamě by měl být v nekomerčnosti a jiném zvýznamnění události nebo snad v kritickém obrácení se dovnitř marketingových mechanismů. Lze uvažovat, že sociální fenomén slabých návštěv veřejnosti v galeriích mohla Šedá rozvinout spíše jinde, než na přelidněném Bienále, které nouzí o pozornost rozhodně netrpí. A to i když nezapomínáme na slepotu z přeplnění. Ale rozdíl je tu v cíli. Šedá v Benátkách opět šikovně "zneužila" rámec umění k vykonání nějakého dobra. To je romantické a navíc legitimní, ať už je toto dobro jakkoliv subjektivní kategorií. Jen možná akci zbytečně zamlžila efektním propojením dvou vzdálených komunit.
V Rumunském pavilonu nebylo nic. Tedy dva lidé. V obrovské prázdné bílé síni vedle sebe muž a žena, každý po svém zapřeni do stěny, jako by ji drželi a zároveň se opírali. Jako by vzdorovali a současně byli klidní. Připomínám si instalaci Bruce Naumana, již tvořila pouze zeď a návod, ať ji divák považuje za své ego, které zkusí vší silou přetlačit.
Jaký je umělec? Je to egoista. Stále přetlačující své ego v zápase tvoření. Když se od této základní otázky kurátora Gioniho vrátíme k jeho tématu Paláce Encyklopedie, v němž lze nalézt střípky tisíce rozmanitých vizí světa, musíme se, spolu s Petrem Šecem, ptát, proč právě letos dostalo prostor tolik českých umělců? Možná, že mezi syrové umění bláznů, snílků, voyerů, kutilů, archivářů a psychiatrů, autisté a frustrovaní přirozeně zapadnou.
55. Benátské bienále současného umění, Benátky, 1. června - 24. listopadu 2013