KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Kniha Tyranizovaná spravedlnost (rozhovor Karla Hvížďaly s filosofem a právníkem Jiřím Přibáněm) je vynikajícím příspěvkem k zamyšlení se nad současnou českou společností. Její výjimečnou vlastností je to, že čtenáři dodává klidností svých argumentů potřebný nadhled a odstup.

Prvním příkladem takové možnosti zklidnit, a tak posílit své argumenty, je název tohoto článku. Fiat iustitia et pereat mundus! Zdánlivě bojovná věta, která však nechce říct nic jiného, než že instituce spravedlnosti by měly fungovat nezávisle na vnějších vlivech a lidé v nich pracující by se měli řídit pouze právem a vlastním svědomím. Nezávislost však nesmíme chápat jako uzavření se před okolím, ale spíše jako znalost hranice vlastní moci a naprostou koncentrovanost při práci v prostoru takto vymezeném. Tato koncentrovanost musí být založena na sebevědomí a vážnosti, která je přikládána profesi.

Napětí v chápání nezávislosti je možno ilustrovat i tak, že typicky je v souvislosti s nezávislostí soudní moci zdůrazňováno, že vláda nesmí ovlivňovat soudní rozhodnutí. Už méně se mluví o tom, že ani soud se nesmí snažit pomáhat vládě řešit společenské problémy, byť by to bylo s dobrými úmysly. Je v tom nuance, která je pro myšlení o fungování spravedlnosti zásadní. Její nepochopení může být pro dělbu moci zničující. V podstatě celá kniha rozhovorů mezi Karlem Hvížďalou a Jiřím Příbáněm se dotýká problematiky hranic. Hranice nejsou v současnosti příliš oblíbeným slovem, jako bychom je raději neviděli, jsou rozostřovány. A přesto, nebo spíše právě proto se kniha Tyranizovaná spravedlnost zabývá jejich zviditelňováním. Teprve vymezení hranic, a to právě pomocí zdůraznění jejich jemných odstínů, které jsou často opomíjeny, přestože jsou klíčové, totiž umožňuje věcně a s chladnou hlavou přemýšlet.

Média, umění a politika

Média nejsou v demokratické společnosti od toho, aby vytvářela morální či politický řád. Jejich maximálním a zároveň ideálním úkolem je tento řád kriticky reflektovat. Nesmí si nárokovat objektivitu, ta je totiž totalizující, protože automaticky odsouvá všechny ostatní zdroje informací do podřízeného postavení, ale měla by být nestranná. Ani úkolem veřejnoprávních médií není být objektivní, ale zajišťovat kvalitní obsah, tedy přinášet otázky, které jsou jinde zanedbávány. Přesto, pokud se tak neděje, je to politický a nikoliv mediální problém.

Vnímání této otázky pouze z mediálního hlediska totiž nemůže vést nikam dále než k povzdechům nad kvalitou zpravodajství a jejich tvůrců. Naopak její politizace znamená věcnou debatu nad úpravou "služby veřejnosti" a jejího posílení. To si ale neodporuje s tím, že média nesmí tvořit politický řád. Je potřeba pochopit, že veřejný prostor musí žít konfliktem a protestem a že je v zájmu politiky, aby byly tyto konflikty reflektovány. Zároveň ale budou tyto informace vždy pouze "mediální reflexí veřejného prostoru, nikoli tímto prostorem samotným, což je třeba mít na paměti, i když to vypadá, že jsou to především, nebo dokonce pouze média, v čem se náš veřejný prostor utváří"^[1]. Média se musí snažit raději chápat než soudit.

Opravdu značné jsou znalosti Jiřího Přibáně v oblasti umění, a toho současného výtvarného obzvláště. Jiří Přibáň se domnívá, že poprvé v českých dějinách se umění skutečně oddělilo od politiky. Už se necítí povinné obrozovat národ, ani budovat novou společnost. V důsledku toho politika už nemá snadný přístup k symbolům, které v umění cirkulují. Politika je od toho, aby dělala rozhodnutí, a umění dnes konečně může všechna tato rozhodnutí zpochybňovat.

Bylo nebezpečnou lží romantismu tvrdit, že bytí člověka je zapouzdřeno v kultuře. To vedlo k domněnce, že umění a politika vychází ze stejného základu, a tím se stal etnický národ. A pocit, že vše musíme konat pro národ. Důkazem, že je to nesmysl, budiž například legenda o blanických rytířích, která byla původně německou protihusitskou legendou. Její česká verze a každoroční poutě, jichž se účastní významní politici a elity obecně (od Václava Klause po kardinála Duku) je hraním si s předpolitickými symboly. Politika by měla být vůči takovým "kulturním" symbolům extrémně obezřetná, ne jim nadbíhat. Kulturu nesmíme chápat jako mystiku, ale jako domluvu. Jako souhrn konvencí, "které pěstujeme mezi sebou navzájem a jejich prostřednictvím se mezi sebou dorozumíváme"^[2].

Spravedlnost, morálka a politika

Politika je pro Jiřího Přibáně rozhodováním mezi politizací a depolitizací. Tato schopnost se vytrácí. Na jednu stranu totiž čím dál více užíváme slovník soukromého na úkor veřejného (mluvíme čím dál méně o státu, solidaritě nebo spravedlnosti), na druhou stranu veřejné do soukromého čím dál hlouběji proniká. Bez distinkce mezi soukromým a veřejným světem moderní politika nebo právo nemůže existovat. Jiří Přibáň však nepropadá skepsi. Ví, že liberální demokracie je inherentně nestabilní, proměnlivá a flexibilní. S takovým napětím je však třeba umět žít. Asi obdobně jako s rozporem mezi zákonem a spravedlností.

Přestoupit z jazyka zákonů do jazyka spravedlnosti znamená vstoupit do jiného světa, ale nejdůležitější je vědomí nesouměřitelnosti a nemožnosti redukovat právní problémy na morálku nebo nemožnosti nahradit morálku právem. Jde o to nenechat se tímto rozporem pohltit. Tato neustálá chuť a nebezpečná navita, že lze řešit problémy jedním radikálním krokem (je třeba slušných politiků, vymýtit korupci, stát se musí stát firmou), plyne z široce rozšířeného nepochopení toho, co je stát. Stát je politická organizace, proces, nikoliv teritorium, se kterým jsou jeho obyvatelé bytostně spjati. Tito obyvatelé se musí umět domluvit na tom, co je správné, ale soudy o tom, co je dobré či zlé, si ponechat do svého soukromí. Jiří Přibáň nabádá ke zklidnění jazyka ve veřejném prostoru, ke snaze vystříhat se přehnaných emocí, které vedou k neustálé delegitimizaci protivníka, nikoliv k věcnému střetu s jeho argumenty. Tento jev, tak dobře známý z české politiky, ale i ze vztahů politiků a soudců (např. ústavního soudu), je asi nejviditelnějším projevem něčeho, co má však hlubší kořeny. A Jiří Přibáň je dle mého názoru dokázal ve změti současné (české) společnosti unikátním způsobem identifikovat.

Pokud jste měli při čtení této recenze pocit, že jsem některá tvrzení nebyl schopen dostatečně doložit, je to má chyba, ostatně Jiří Přibáň i vůči podobné zkratkovitosti vystupuje a vlastně ji komplexností svého myšlení znemožňuje. V takovém případě nezbývá než si knihu přečíst. A to všem velmi vřele doporučuji.

Karel Hvížďala, Jiří Přibáň: Tyranizovaná spravedlnost. Portál, Praha 2013, 280 stran, 1. vydání.

Ukázka z knihy (str. 169):

A jak byste stát definoval na počátku 21. století?

Moderní stát je především vždycky právní nebo ústavní stát. Myšlenka moderní státnosti spočívá v tom, že stát může fungovat jen skrze své zákony a suverenita je vždycky suverenita ústavní, a ne nějaká suverenita etnického národa a kmene vládnoucího na určitém kusu země. A pokud má stát fungovat, pak suverenita ústavní musí být absolutní a politici musí sami sebe chápat jako reprezentanty politické vůle, jež nesmí být nikdy protiústavní, a ne jako vůdce, kteří ztělesňují národ nebo ideu státu bez ohledu na jeho zákony. Tak se definoval fašismus, když Mussolini prohlásil, že ztělesňuje stát, nebo když Hitler po Noci dlouhých nožů prohlásil, že on je nejvyšším soudcem německého lidu, a proto mohl zmasakrovat své stranické protivníky způsobem, který se zcela vymykal i tehdejším nacistickým zákonným normám. V těchto totalitních koncepcích státu ztělesňovaného vůdcovou či stranickou vůlí se projevuje odvrácená strana modernity. Demokratická modernita je ale spojena především s představou, že všichni lidé, nehledě na jejich původ a osobní či kolektivní identitu, jsou si rovni ve své podřízenosti vůči obecným zákonům.

[1] s. 39

[2] s. 135