KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Na stole se mi v rozhlase sešla hromádka zajímavých CD. Vybírám tři z nich, každé z jiného žánru.

Folklor

Horňácká cimbálová muzika Kubíci: Krev není voda

EMP Music 2012, EMP 6212

Jako datum vydání je sice uveden rok 2012, ale ke mně se tohle CD dostalo až na závěr roku 2013. O co později přišlo, o to větší překvapení a radost mi přineslo. Jak známo, Horňácko je exkluzivním moravským folklorním regionem, jakousi naší mekkou pro milovníky lidové hudby v její zemité, bezprostřední podobě.

Každoroční červencové Horňácké slavnosti jsou cílem mnoha přespolních poutníků, někteří přijíždějí i z jiných zemí, třeba z Čech, dokonce i z té velké Prahy… Bylo tomu tak už za socialismu: "Horňácké" byly místem kontaktu s něčím hlubokým, co přetrvává věky, nadčasovým a ve své podstatě hluboce svobodným. Žádné trendy, žádné sofistikované choreografie, rok co rok vlastně to stejné − zpěváci a muzikanti z deseti horňáckých obcí, k tomu nějaký host z přilehlých Kopanic či slovenské Myjavy. Pořád stejné písně, pořád stejný metronomem neuchopitelný klopýtavý rytmus tance "sedlácká". A přitom vše pokaždé nové a vzrušující. Ale něco se přeci jen proměňuje. Technická úroveň a vyspělost muzikantů i zpěváků. Jejich projev se v průběhu posledních desetiletí stával kultivovanějším, "hladším". Jenže, při všem tom pokroku se zas něco ztrácelo. Ryzost? Vnitřní pravdivost? Kdo ví.

První muzika, která se začala navracet zpět "ke kořenům", k syrovému výrazu, byla muzika Petra Mičky (CD Z koreňů strom, 2009). A druhou je mladá muzika bratrů Petra a Pavla Kubíkových z Velké nad Veličkou, která vznikla v roce 2004. Název Kubíci není vybrán náhodně − odkazuje na tradici významného horňáckého cikánského rodu, z něhož vzešel primáš Jožka Kubík, ikona moravských primášů, člověk bez formálního vzdělání, oplývající však přirozenou intuicí, svéráznou životní filosofií a muzikálností. Z velické větve rodu Kubíků pochází známý dědeček bratrů Kubíkových Jožka, řečený Filík, o němž se traduje mnoho historek a jeho vnuci se snaží "věrně napodobovat jeho ohnivou nenapodobitelnou hru". Pochopitelně je cítit, že jej jen nenapodobují, mají přirozenou muzikalitu zkrátka v sobě. Jejich krev má do vody hodně daleko.

Populární žánry

Robert Křesťan & Druhá tráva: Pojďme se napít

Parlophone Czech Republic 2013, 50989 409488 2 9

Robert Křesťan píše v bookletu k novému CD: "Původně jsem chtěl natočit album ze svých outsiderských písniček, tedy takových, které se moc neuchytily, ale pohlížím na ně s otcovskou láskou. Zjistil jsem sice, že vlastně neexistují, ale narazil jsem při té inventuře na několik, které ve mně vyvolaly někdy úsměv, někdy hrdost, ale vždycky chuť si je zazpívat."

Výběr má charakter jakési retrospektivy, která obnažuje písničky ještě z období Robertovy kapely Trapeři, tedy před příchodem k později známým Poutníkům. Okouzlení americkou country, její chlapáckou poetikou, stejně jako nádech trampského sentimentu (Trapeři patřili víceméně do škatulky trampská píseň) dnes možná vyvolávají úsměv, ale jsou pravdou o naší generaci. O generaci, jež dospívala v 70. letech, milovala kultovní LP z konce 60. let Písně amerického západu a utíkala za svobodou do přírody. Z té doby je i titulní píseň, v níž se zpívá "pojďme se napít, ať nám mají z čeho slzy týct…". Ze starších písní tu zazní i Co už je pryč, první text, který Křesťan napsal pro Poutníky na Claptonovu melodii. V kontrapunktu k těmto textařsky "jednodušším" dílkům na cédéčku zazní i monumentální píseň Tažní koně (Heavy Horses), Křesťanem invenčně přebásněný text z repertoáru skupiny Jethro Tull.

Druhá tráva hraje tak, jako málokterá kapela v České republice. S nadhledem, lehce, stylově přesvědčivě a přitom zachovávajíc si svou jedinečnost. Inu, nadhled, který tito muzikanti za více než 20 let koncertování doma i za oceánem získali, je znát. Zdánlivě historicky nespojitelné písně tak nakonec splynou v jeden působivý celek, v jeden hutný proud hudby s mírně nostalgickým zabarvením.

Klasika

CD Ensemble Opera Diversa: Klein, Spilka, Zouhar, Haas

Vít Spilka 2013

Jeden z předsudků a často i oprávněných námitek běžných posluchačů, kteří chtějí mít z hudby požitek, a ne se prodírat extravagancemi experimentátorů, zní, že se současná tvorba nedá moc poslouchat. Klarinetista, pedagog a dirigent Vít Spilka nastudoval s Ensemble Opera Diversa CD, které dokazuje, že současná hudba nejen může být originální a současně přinést krásné zážitky, ale lze ji ještě umocnit dalším rozměrem - promyšlenou dramaturgií (včetně návrhu obalu).

Dva ze čtveřice moravských skladatelů psali své kompozice v terezínském ghettu. Gideon Klein (1919−1945) i Pavel Haas (1899-1944; bratr herce Hugo Haase) zahynuli v posledních dnech války. Dalibor Spilka (1931−1997) patřil k silné poválečné generaci brněnských skladatelů a Vít Zouhar (1966) náleží věkem i svou tvorbou plně současnosti. Všichni dohromady představují zrcadlo moravské hudební tvorby 20. století a při poslechu jejich skladeb si člověk uvědomí, že je jim něco společného: Při hledání jejich vlastního výrazu současně nelze nevnímat jejich zakotvení v tradici - ať už v moravské regionální (Kleinova Variace na moravskou lidovou píseň, v níž je leitmotivem melodie písně Ta kněždubská věž) nebo v klasické hudební (ta se paradoxně a současně neobyčejně svěže nejvíce ozývá v díle nejmladšího, Víta Zouhara).

Jiskrné provedení orchestru Ensemble Opera Diversa jde ruku v ruce s tím, čím je toto hudební uskupení ojedinělé na naší současné hudební scéně. Cítíme tu radost z hudby, z nových nepatetických pohledů na tvorbu. Krásný zážitek z poslechu umocňuje použití díla vysočinského malíře Františka M. Nágla na obalu CD. Ten byl podobně jako Klein a Haas deportován do Terezína a zahynul v roce 1944 v Osvětimi. V Terezíně se našla zazděná unikátní kolekce jeho obrazů z ghetta, z nichž dva jsou použity v obsažném bookletu CD.