Postnacionalismus
Před sto lety začala první světová válka. Celkem nenápadně, ale nezadržitelně. Srbové neměli moc chuti pustit se do křížku s mnohonásobně větším sousedem, a rozklížená habsburská monarchie také měla dost důvodů se válce vyhnout, tím spíš, že "tlustého nábožného arcivévodu" s jeho plány na vládu pevné ruky ve Vídni upřímně oplakával málokdo. Na druhou stranu, vlivné kruhy v Berlíně viděly příležitost zajistit si železnici k Perskému zálivu, už tehdy kvůli naftě.
Můžeme najít doklady dobové atmosféry, že po období relativního klidu a prosperity se na válku všichni těšili, kdekdo v ní viděl příležitost, jak si polepšit. Vlasteneckým třeštěním se nakazili i ti, kteří mohli a měli mít rozum: intelektuálové (například Thomas Mann) nebo socialističtí politikové (čest budiž výjimkám, jako John Burns nebo Jean Jaurés), kteří ve své snaživé státotvornosti nebyli schopni odvrátit katastrofu. Když dnes vidíte dobové fotografie a filmy plné nadšeně mávajících vojáků odjíždějících na frontu, zaráží vás ta skálopevná jistota, že zrovna je nic nemůže trefit.
Dnes se často objevují obavy z rostoucího mezinárodního napětí, při racionálním pohledu se naproti tomu nezdá, že by mohla nějaká válka přijít. Státy nemají autoritu a schopnost něco takového zorganizovat, většina obyvatel navíc postrádá v éře profesionálních armád elementární bojeschopnost. Těžko si představit, co by dokázalo motivovat současné občany, kteří si odepisují z daní všechno možné i nemožné, aby položili svůj život za vlast. Také si těžko představit kteréhokoli ze současných evropských politiků, vzájemně zaměnitelných jako roboti, jak svým projevem strhuje davy. Většina lidí má co ztratit, díky filmům a zpravodajství mají také realističtější představu o válce, než tomu bylo v roce 1914, kdy ve střední Evropě již dvě generace nepoznaly ozbrojený konflikt.
Zápolení mezi velmocemi má dnes podobu skrytých intrik, naproti tomu se objevuje nový typ válek, například na Blízkém východě: šarvátky mezi malými skupinkami ozbrojenců, které už ani nepředstírají, že jejich boj má jiný důvod než příležitost k rabování. V takové situaci trpí hlavně civilisté, a co je nejhorší: chybí jakékoli centrum, s nímž by bylo možno eventuálně vyjednávat o příměří. Nacionalismus jako by byl vystřídán "postnacionalismem", postrádajícím jakýkoli pozitivní program a v důsledku stejně potenciálně destruktivním jako někdejší militantní vlastenčení.
Hrdost na vlastní národ není jen příčinou válek, může být také motivací k pozitivním činům. Nebýt česko-německého soupeření, nebyla by nejspíš druhá polovina devatenáctého století dobou bouřlivého kulturního a vědeckého rozvoje, které vděčíme za řadu významných veřejných budov v našich městech. Ostatně francouzský politik Jean-Louis Bourlanges označil nacionalismus za hlavní důvod, proč se strany poražené ve volbách nesnaží o rozbití státu, jak tomu bývá v zemích s oslabeným pocitem národní soudržnosti, třeba teď právě na Ukrajině. (V této souvislosti je zajímavé, že výrazně odlišné volební výsledky na Moravě oproti Čechám a hlavně Praze ještě nikoho nepřivedly na myšlenku, že samostatná moravská komora parlamentu by byla levnější a účinnější pojistkou proti extrémům než Senát.)
Jak národní státy stále více selhávají ve svých funkcích, začíná se pochybovat i o smyslu národa jako jistého druhu nadosobní soudržnosti. Převládla naivní víra, že ideálním modelem pro budoucí Evropu je americký tavící kotlík (který je však spíše mýtem, integrace přistěhovalců do americké společnosti neprobíhá nijak spontánně ani hladce, jak se ukazuje v případě stále rostoucí hispánské populace). Namísto nové kolektivní identity však vznikl stav izolovaných jedinců navyklých nevěřit nikomu a ničemu. Globalizace nepřinesla toleranci a harmonii, ale stále rostoucí podráždění. Ve společnosti zaměřené na úspěch za každou cenu přibývá lidí, kteří si potřebují zchladit žáhu na komkoli.
Při sledování probíhajícího mistrovství světa ve fotbale mě zarazily internetové diskuse dokládající, že primitivní předsudky o jiných zemích a jejich obyvatelích přežívají i v době globálního propojení. Samozřejmě nehodlám vyvozovat dalekosáhlé závěry z internetových diskusí; vím, že fungují hlavně jako psychohygiena pro nátury nějakým způsobem deformované. Zmocňuje se mě však dojem, že kdyby někdo chtěl investovat do vyvolání plánované válečnické psychózy, našel by u nás k tomu jak dost novinářů ochotných nechat se zkorumpovat, tak dost publika ochotného přijmout obraz veřejného nepřítele. Zbývá jen doufat, že ten, kdo má na podobnou akci dost prostředků, nebude nic podobného riskovat, neboť si uvědomuje, jak to dopadlo s panovnickými rody, které zažehly požár první světové války.
