Hudební krajina mezi Moravou a Drávou
Od počátku patřili Bezobratři k moravským souputníkům známé polské skupiny Orkiestra Sw. Mikolaja. Spojoval je hluboký vztah k folkloru a současně spontánní touha překročit regionalitu a hudební hranice tradičních stylů. Na svých potulkách za lidovou písní moravskou, slovenskou či polskou se na nejnovějším CD dostali i k vlastní tvorbě, která ovšem v lidové melodice hluboce koření. Autorem více než poloviny melodií je houslista a zpěvák Jan Běťák, jeden z hlavních pilířů kapely. Kromě výrazného projevu pěveckého si zaslouží pozornost i jeho nápadité houslové party.
Dalšími třemi osobnostmi, které udávají charakter hudby Bezobratrů již delší dobu, jsou hráč na dechové nástroje Pavel Císarík a jeho žena Klára. Člověk by nečekal, že se v děvčeti z Valašska najde taková přesvědčivost a šťáva, s jakou zpívá písničky východní a balkánské provenience, například v písni s bosenským textem Už polje ruža procvala. Třetím stabilním pilířem zvuku Bezobratrů je akordeon Petra Šebely. Kapelu doplňuje kontrabas Jaroslava Marečka a irský buben bodhrán a různé bicí nástroje Tomáše Byrtuse. Mimochodem, celá kapela skvěle zpívá - když to chlapci "rozbalí" v jedné ze dvou plně autorských písní Jiřího Vesky Na zelených kopcách, jde člověku mráz po zádech.
Melancholický nádech písní, jež pojednávají především o lásce a smrti, je všudypřítomný a nakonec posluchače ani nepřekvapí proměna slovenské (ale existuje i moravská varianta) uhrančivé balady Keď sa Janko na vojnu bral v svérázný druh tanga. Vedle loňského CD Jitky Šuranské, o kterém jsem v Kulturních novinách psal v červnu, je počin Bezobratrů dalším výrazným (a doufám, že i exportuhodným) počinem v oblasti naší world music. Živě bychom se s Bezobratry měli u nás potkat přinejmenším na festivalu Colours of Ostrava.
Bezobratři: Desátý den trní. Indies Scope 2014.
