Medvědí tanec
Irena Dousková zaznamenala slušný úspěch u čtenářů díky humorným románům zobrazujícím absurditu normalizačního období. Děj své nejnovější knihy Medvědí tanec zasadila do dávnější historie: do neklidné doby po první světové válce, kdy bývalý rudý komisař Jaroslav Hašek psal v Lipnici nad Sázavou román, který otřásl nejen českou literaturou.
Hašek je unavený, nemocný, traumatizovaný zkušenostmi z války a revoluce. Švejka píše chvatně, aby si zaopatřil skromné živobytí - a občas ho odloží kvůli lukrativnějším scénkám pro místní ochotníky, kteří mu za ně slíbili jitrnice. A můžeme se ptát: byl by Švejk ještě lepší, kdyby vznikal v příznivějších, důstojnějších podmínkách? Nebo by spíš spisovatel po všech stránkách saturovaný v sobě nenašel tolik hořkého výsměchu vůči blahobytné společnosti, která s vážnou tváří provádí brutální zvěrstva? Kdo za to může, že jeden z nejtalentovanějších českých prozaiků skončil jako těžký alkoholik, vesnický podivín, smutný šašek a stále neomalenější provokatér?
Kdo od Medvědího tance čeká důkladné poučení o Haškově osobnosti, bude možná zklamán. Poslední léta Haškova života už popsal z pozice očitého svědka například Emil Artur Longen ve své knize Můj přítel Jaroslav Hašek. Dousková má poněkud jinou ambici: vytvořit kroniku meziválečného českého venkova s jeho notábly i outsidery, kde je Hašek pouhým katalyzátorem latentně přítomných konfliktů. Autor Švejka je viděn jenom zvenčí, nenechá nás nahlédnout za svou masku; o to více prozrazuje o jednotlivých lipnických obyvatelích postoj, který zaujmou k tomuto "exotovi"; kniha tak vypovídá mnohé o českých povahách tehdejších i dnešních.
Irena Dousková: Medvědí tanec. Druhé město, Brno 2014, 296 stran.
