Aristokratka ve varu

Evžen Boček (foto na záložce knihy)

Po humoristické četbě je poptávka stále, současní čeští autoři ji však uspokojit příliš nedokážou. Patrně proto mají takový úspěch knihy Evžena Bočka (* 1966 v Kyjově), který pracuje jako kastelán státního zámku v Miloticích, takže prostředí, o němž píše, důvěrně zná. Aristokratka ve varu se značnou dávkou nadsázky popisuje trampoty šlechtické rodiny, jež se snaží udržovat chátrající zrestituovaný zámek Kostka pouze ze vstupného a prodeje nevkusných suvenýrů, což ovšem nepokryje ani to, co návštěvníci zničí a rozkradou.

Události glosuje ve svém deníku devatenáctiletá komtesa, vyznačující se nejen sarkastickým suchým humorem, ale jako americká rodačka i dojemnou neznalostí českých reálií. Děj se odehrává na jaře 1997, kdy je ještě naživu princezna Diana - utíká to, utíká, ale ty podstatné věci se u nás nemění. Trefný je zejména popis společnosti, která si šlechtické sídlo pronajala ke svatbě: český maloměšťák si na veřejnosti rád hraje na příslušníka Herrenvolku, ale mezi svými a s dostatečným přísunem alkoholu se i nadále chová podle své mužické přirozenosti.

Boček ovládá jak hrubozrnný humor, založený na velmi nearistokratickém vystupování zámeckého osazenstva a na tendenci záchodů na Kostce neustále se ucpávat, tak i sofistikovanější schopnost podat satirický obraz doby, která romantice opravdu nepřeje. Zámek neláká turisty kvůli baroknímu slohu, ale proto, že ho kdysi navštívili Heinrich Himmler a Helenka Vondráčková (každý zvlášť, samozřejmě). Ztělesněním vítězného plebejství je zbohatlík zoufale toužící své příjmení Veverka učinit šlechtickým titulem. V dnešním světě si ani komtesa nemůže dovolit nebýt pragmatická: "Neodmítla jsem tisíc korun od jedněch mladých rodičů za to, že jejich dvojčata zavřu na hodinu do katakomb a pustím nahrávku strašidelných zvuků."

Vděčným zdrojem vtipů je panoptikum zámeckých zaměstnanců, od misantropického ultrakonzervativního kastelána přes hospodyni, která je permanentně zhulákaná ořechovkou, až po ctižádostivou manažerku, neúnavně vymýšlející triky pro zvýšení návštěvnosti: "Josef Miladu označil za postmoderní komsomolku, která srp a kladivo vyměnila za sekačku a plánovací diář." (Malá osobní poznámka: kdysi jsem památky navštěvoval rád, ale současná móda trapných cirkusů v pseudohistorických kostýmech mne z této záliby dokonale vyléčila.)

Autor dokáže výstižně imitovat negramotný a hysterický styl svobodných českých žurnalistů nebo zkarikovat proslulého knížete Schwarzenberga, který je "sprostý jak černošský raper". Jeho psaní samozřejmě nedosahuje úrovně Haška, Poláčka či Vančurova Konce starých časů, ale když ho srovnáme se světově úspěšnými současnými autory jako Tom Sharpe nebo Helen Fieldingová, obstojí až překvapivě dobře. Při četbě jsem se smál nahlas, což se mi například u žádného filmu inzerovaného coby komedie (ať českého, nebo zahraničního) nestalo už pěknou řádku let. Prominu tak Bočkovi i to, že recykluje některé motivy jak z předchozího svazku Poslední aristokratka, tak z knihy Deník kastelána, kterou vydal před lety pod pseudonymem Petr Bittner (byl to poněkud rozpačitý pokus o psychothriller s prvky magického realismu), ba i to, že se v popisu šlechtické rezidence během sezóny školních výletů zřetelně inspiroval deníky Adriana Molea.

Kniha je naštěstí tenká, takže skončí dřív, než čtenáři začne vadit, že příběh je velmi chatrný a postavy zredukované na dva tři komické atributy. Otevřený konec naznačuje možnost dalšího pokračování: doufejme, že kvalita nepůjde dolů, jak bývá u podobných sérií bohužel zvykem.

Evžen Boček: Aristokratka ve varu. Druhé město, Brno 2013, 112 stran.