Hotel na rohu hořkosti a štěstí
Román Hotel na rohu hořkosti a štěstí amerického spisovatele čínského původu Jamieho Forda se odehrává v Seattlu. Hlavní hrdina Henry Lee, penzionovaný zaměstnanec továrny Boeing, se ve vzpomínkách vrací do dětství, poznamenaného druhou světovou válkou. Ve sklepení starého hotelu Panama v japonské čtvrti pátrá po stopách své první lásky Keiko, s níž se seznámil v nejméně vhodnou dobu. Stalo se to, když se ve vypjaté atmosféře po útoku na Pearl Harbor seattleští Japonci stali terčem násilností a rabování a nakonec byli pozatýkáni a deportováni do vnitrozemí.
Henryho otec, zarytý čínský nacionalista, to samozřejmě schvaluje: Čína v té době zažívá pod japonskou okupací hrůzy, o kterých se Američanům ani nezdá. Jenže Keiko a její rodiče se narodili v Americe a s budováním japonského impéria (orwellovsky nazývaného "sféra vzájemné prosperity") nemají vůbec nic společného. Ostatně Henry by také chtěl být Američanem, ale ti ho mezi sebe moc neberou. Aby ho rodiče chránili před rasistickými útoky, vybavili ho plackou s nápisem "Jsem Číňan". Příliš to ale nepomáhá: jak známo, když dostane lůza historickou příležitost legitimizovat své sklony jako projev posvátných vlasteneckých citů, nezdržuje se příliš rozlišováním, kdo z těch divných cizáků je spojenec a kdo nepřítel.
Nakladatel poněkud přehání, když na klopě obálky přirovnává Fordovu knihu k Haruki Murakamimu. Jistě, je zde přítomno prolínání západní a východní kultury i téma hudebního fandovství, ovšem chybí murakamiovská vícevrstevnatost a nejednoznačnost. Ford je klasický, uměřený vypravěč ve stylu devatenáctého století - a jak už název knihy napovídá, občas balancuje i na hraně červené knihovny. Přesto je jeho kniha sympatická tím, čím se liší od současného literárního mainstreamu s jeho kultem destrukce a vypjatého individualismu: v centru pozornosti stojí nadčasové etické dilema, autor nechává hrdinu volit mezi zodpovědností vůči své rodině a snahou ochránit milovanou Keiko. Můžeme sice pochybovat, zda Henry neprojevuje na třináctiletého chlapce až těžko představitelnou dávku samostatnosti, obětavosti a podnikavosti - každopádně číst si pro změnu o někom, kdo se neutápí v sebelítosti, ale aktivně se snaží svůj život ovlivňovat a s pokorou přijímá nezdary, je docela osvěžující.
Mimochodem: v Seattlu skutečně existoval (a dokonce dosud funguje) hotel Panama a z reality si autor vypůjčil také internační tábor Minidoka a jazzového hudebníka Oscara Holdena (více o něm zde). Zrovna téma dospívajícího chlapce okouzleného jazzovou hudbou nám může připomenout knihu Alaina Gerbera Modré je nebe dětských let - i když Fordovo psaní je výrazně méně obrazné, spíše podřízené bestsellerovým ambicím. Zaslouží si však uznání za upřímnost, s níž se vyznává ze vztahu ke svému domovskému městu, i za poctivé zpracování témat, která zase začínají být aktuální: jaké je to vlastně být přistěhovalcem, jenž nepatří ani do starého, ani do nového světa, a kterého jeho okolí nehodnotí podle toho, jaký je a co dělá, ale výhradně podle toho, jak vypadá. Ukazuje se totiž jako stále větší iluze ještě nedávno samozřejmé tvrzení, že lidstvo se od druhé světové války v otázce kolektivní viny nějak zvlášť poučilo.
Jamie Ford: Hotel na rohu hořkosti a štěstí. Přeložila Ivana Nuhlíčková. Euromedia Group, Praha 2011. 312 stran.
