KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jméno Roberta Makłowicze (narozen 1963 v Krakově) slyšel asi málokterý Čech, ale v Polsku je tento pán celebritou první velikosti, vyjadřující se v tisku a televizi k lecčemu, především k vaření. A na toto téma také vydal knížku osobně laděných gurmánských cestopisů, věnovanou teritoriu bývalého Rakouska-Uherska a stylově nazvanou Café Museum. Zavede nás na zabíjačku v maďarské vesnici, do vináren na periférii Vídně i na dalmatský ostrůvek tak malý, že ho dosud nezkazila masová turistika. A při vychutnávání rozmanitých místních specialit vždy zdůrazní společné koření, kterým je někdejší příslušnost k podunajské monarchii, jejíž mravy, tradice a heslo „Viribus unitis“ si podle něj neseme pod kůží i po sto letech.

Autorovo osobní vyznání je jistě sympatické programovým odmítnutím omezeného vlastenčení (v současném Polsku až příliš módního): „Jakmile jsem mohl samostatně rozhodovat o místě svého pobytu a osud zajistil, že se hranice směly překračovat, často jsem podnikal výpravy bez konkrétního cíle, jen abych uslyšel jiný jazyk, pojedl jiný druh polévky, okusil jiný alkohol, zahlédl jinou krajinu. Abych spatřil vlastní odraz v jiném zrcadle. Je to nutné, protože zrcadla dovedou lhát, a když se tedy celý život prohlížíš jen v jednom, nemusíš se dozvědět, jak doopravdy vypadáš. (…) Vážím si stejně jadranských ryb a jedlých mořských tvorů jako všech představitelů početné a veselé rodiny paprikášů, s nimi příbuzné vážené rodiny gulášů a odvážného houfu všelijakých knedlíků. Oceňuji stejně záhřebského krocana pečeného s mlinci jako kachnu po krakovsku s hříbky; hroznovou rakiji pokládám za rovnocennou kontinentální slivovici.“ Makłowicz proto nesdílí se čtenáři jen chutě a vůně, ale dokáže uvést i širší kulturní a historické souvislosti (příběhy o vzniku a šíření některých receptů jsou napínavější než detektivka), zamyslet se nad mentalitou jednotlivých národností a dospět k poznání, že ačkoli my Středoevropané tak rádi zdůrazňujeme vzájemné odlišnosti, je daleko víc toho, co nás spojuje – a co zas jen obtížně dokáže pochopit zbytek světa.

Makłowicz je bezesporu zábavný společník, který nepřetržitě sype z rukávu historické anekdoty, literární citáty i glosy k aktuální politické situaci: časem nám ovšem může začít vadit, že se také velmi rád poslouchá a velmi rád se směje vlastním vtipům, bez ohledu na jejich kvalitu. A ta bonvivánská sebejistota člověka, který se dokáže uživit tím, že cestuje po světě, ochutnává cizí jídla a různě je komentuje, nakonec ústí ve velmi omezenou optiku. Oni totiž lidé, kteří jídlo konzumují, mají trochu odlišný úhel pohledu než ti, kteří ho připravují.

Konkrétně: autor jako správný Krakovan nikdy nezapomene pyšně připomenout svoji někdejší příslušnost k habsburské monarchii. Idealizace tehdejších poměrů je však místy až naivní a zároveň poněkud snobská. Složitou problematiku národnostně a nábožensky promíchané střední Evropy Makłowicz suverénně redukuje na povrchní bonmoty: za císaře pána se všem žilo báječně, pak přišli zlí a hloupí nacionalisté a všechno zničili. Co se u Josepha Rotha či Bohumila Hrabala dá brát jako literární nadsázka, to u novináře zavání příliš selektivním výběrem fakt. Připomeňme tedy, že zdaleka ne každý poddaný France Josefa trávil čas vysedáváním ve vídeňských kavárnách u sachrdortu. V mnohých částech monarchie byla ještě na počátku dvacátého století bída tak zoufalá, že se celé vesnice vystěhovaly do zámoří (v tehdejším světě ještě bylo kam se uchýlit), do dnes nepředstavitelné nejistoty, která však přinášela alespoň nějakou naději na lepší život.

Možná za sto let začnou lidé po Evropské unii cítit stejnou nostalgii, jakou dnes zahrnují Rakousko-Uhersko. Možná také oba nadnárodní útvary trpí stejnými neduhy: uzavřenost jejich elit ve vlastních iluzích a sílící podprahový pocit ublíženosti u těch, kteří jsou nuceni hrát druhé housle. I z Makłowiczovy knihy totiž přes všechen kosmopolitní optimismus cítíme, jak je rozdělení někdejší střední Evropy železnou oponou ve všedním životě dosud patrné: zatímco v Rumunsku si mohou polští turisté žít jako páni a blahosklonně se podivovat předpotopní úrovni místních služeb, ve Vídni je automobil s polskou poznávací značkou především oblíbeným terčem šikany ze strany dopraváků, dávajících v rámci předpisů najevo zcela osobní nechuť vůči chudým přivandrovalcům (když se je vypravěč snaží obměkčit prohlášením, že není z Varšavy, ale z Krakova, a tudíž bývalý krajan, ukáže se, že podobné nuance jsou hluboko pod rozlišovací úrovní současného Rakušana).

Post Scriptum

Je zjevné, že Makłowicz čerpá z dlouholeté a úctyhodné tradice polské reportáže. Současný český čtenář zná samozřejmě z tohoto proudu nejlépe Mariusze Szczygieła, protože píše o nás. A hned tady je nápadný rozdíl: Café Museum naši zemi na rozdíl od všech sousedních ignoruje, z české kuchyně je zmíněna pouze pražská šunka, ale i na tu je prý dnes nejlepší si zajet do Tridentska. A vlastně se ještě Makłowicz letmo zmíní o chemické pachuti kořalky zakoupené v olomouckém supermarketu. Můžeme konstatovat, že naši postkomunističtí podnikavci nejenže nedokázali vytvořit onoho avizovaného ekonomického tygra, ale ještě prošustrovali poměrně slušnou pověst, kterou jsme kdysi mívali alespoň v té kuchyni…

Robert Makłowicz: Café Museum. Přeložil Pavel Weigel. Dokořán, Praha 2014, 176 stran.