Café Museum
Jméno Roberta Makłowicze (narozen 1963
v Krakově) slyšel asi málokterý Čech, ale v Polsku je tento pán celebritou
první velikosti, vyjadřující se v tisku a televizi k lecčemu,
především k vaření. A na toto téma také vydal knížku osobně laděných gurmánských
cestopisů, věnovanou teritoriu bývalého Rakouska-Uherska a stylově nazvanou Café Museum. Zavede nás na zabíjačku
v maďarské vesnici, do vináren na periférii Vídně i na dalmatský ostrůvek
tak malý, že ho dosud nezkazila masová turistika. A při vychutnávání
rozmanitých místních specialit vždy zdůrazní společné koření, kterým je někdejší
příslušnost k podunajské monarchii, jejíž mravy, tradice a heslo „Viribus
unitis“ si podle něj neseme pod kůží i po sto letech.
Autorovo osobní vyznání je jistě sympatické
programovým odmítnutím omezeného vlastenčení (v současném Polsku až příliš
módního): „Jakmile jsem mohl samostatně rozhodovat o místě svého pobytu a osud
zajistil, že se hranice směly překračovat, často jsem podnikal výpravy bez
konkrétního cíle, jen abych uslyšel jiný jazyk, pojedl jiný druh polévky,
okusil jiný alkohol, zahlédl jinou krajinu. Abych spatřil vlastní odraz
v jiném zrcadle. Je to nutné, protože zrcadla dovedou lhát, a když se tedy
celý život prohlížíš jen v jednom, nemusíš se dozvědět, jak doopravdy
vypadáš. (…) Vážím si stejně jadranských ryb a jedlých mořských tvorů jako
všech představitelů početné a veselé rodiny paprikášů, s nimi příbuzné
vážené rodiny gulášů a odvážného houfu všelijakých knedlíků. Oceňuji stejně
záhřebského krocana pečeného s mlinci jako kachnu po krakovsku
s hříbky; hroznovou rakiji pokládám za rovnocennou kontinentální
slivovici.“ Makłowicz proto
nesdílí se čtenáři jen chutě a vůně, ale dokáže uvést i
širší kulturní a historické souvislosti (příběhy o vzniku a šíření některých
receptů jsou napínavější než detektivka), zamyslet se nad mentalitou
jednotlivých národností a dospět k poznání, že ačkoli my Středoevropané
tak rádi zdůrazňujeme vzájemné odlišnosti, je daleko víc toho, co nás spojuje –
a co zas jen obtížně dokáže pochopit zbytek světa.
Makłowicz je bezesporu
zábavný společník, který nepřetržitě sype z rukávu historické anekdoty,
literární citáty i glosy k aktuální politické situaci: časem nám ovšem může
začít vadit, že se také velmi rád poslouchá a velmi rád se směje vlastním
vtipům, bez ohledu na jejich kvalitu. A ta bonvivánská sebejistota člověka,
který se dokáže uživit tím, že cestuje po světě, ochutnává cizí jídla a různě
je komentuje, nakonec ústí ve velmi omezenou optiku. Oni totiž lidé, kteří
jídlo konzumují, mají trochu odlišný úhel pohledu než ti, kteří ho připravují.
Konkrétně: autor jako správný Krakovan nikdy
nezapomene pyšně připomenout svoji někdejší příslušnost k habsburské
monarchii. Idealizace tehdejších poměrů je však místy až naivní a zároveň poněkud
snobská. Složitou problematiku národnostně a nábožensky promíchané střední
Evropy Makłowicz
suverénně
redukuje na povrchní bonmoty: za císaře pána se všem žilo báječně, pak přišli
zlí a hloupí nacionalisté a všechno zničili. Co se u Josepha Rotha či Bohumila
Hrabala dá brát jako literární nadsázka, to u novináře zavání příliš
selektivním výběrem fakt. Připomeňme tedy, že zdaleka ne každý poddaný France
Josefa trávil čas vysedáváním ve vídeňských kavárnách u sachrdortu.
V mnohých částech monarchie byla ještě na počátku dvacátého století bída
tak zoufalá, že se celé vesnice vystěhovaly do zámoří (v tehdejším světě ještě
bylo kam se uchýlit), do dnes nepředstavitelné nejistoty, která však přinášela
alespoň nějakou naději na lepší život.
Možná za sto let začnou lidé po Evropské unii cítit
stejnou nostalgii, jakou dnes zahrnují Rakousko-Uhersko. Možná také oba
nadnárodní útvary trpí stejnými neduhy: uzavřenost jejich elit ve vlastních
iluzích a sílící podprahový pocit ublíženosti u těch, kteří jsou nuceni hrát
druhé housle. I z Makłowiczovy
knihy totiž přes všechen kosmopolitní optimismus cítíme, jak je rozdělení
někdejší střední Evropy železnou oponou ve všedním životě dosud patrné: zatímco
v Rumunsku si mohou polští turisté žít jako páni a blahosklonně se
podivovat předpotopní úrovni místních služeb, ve Vídni je automobil s polskou
poznávací značkou především oblíbeným terčem šikany ze strany dopraváků,
dávajících v rámci předpisů najevo zcela osobní nechuť vůči chudým
přivandrovalcům (když se je vypravěč snaží obměkčit prohlášením, že není
z Varšavy, ale z Krakova, a tudíž bývalý krajan, ukáže se, že podobné
nuance jsou hluboko pod rozlišovací úrovní současného Rakušana).
Post Scriptum
Je zjevné, že Makłowicz
čerpá z dlouholeté a úctyhodné tradice polské reportáže. Současný český čtenář
zná samozřejmě z tohoto proudu nejlépe Mariusze Szczygieła, protože píše o nás. A hned tady je nápadný rozdíl:
Café Museum naši zemi na rozdíl od všech sousedních ignoruje, z české
kuchyně je zmíněna pouze pražská šunka, ale i na tu je prý dnes nejlepší si
zajet do Tridentska. A vlastně se ještě Makłowicz letmo zmíní o chemické pachuti kořalky zakoupené
v olomouckém supermarketu. Můžeme konstatovat, že naši postkomunističtí
podnikavci nejenže nedokázali vytvořit onoho avizovaného ekonomického tygra,
ale ještě prošustrovali poměrně slušnou pověst, kterou jsme kdysi mívali
alespoň v té kuchyni…
Robert Makłowicz: Café Museum. Přeložil Pavel Weigel. Dokořán, Praha 2014, 176 stran.