Nížiny
Povídkovou sbírku Nížiny vydala Herta Müllerová v Bukurešti roku 1982, ovšem za cenu mnoha cenzurních zásahů. Původní verze knihy, v níž autorka vzpomíná na dětství prožité v zapadlé vesnici na konci světa, vyšla až v roce 2010 - rok poté, co Nobelova cena učinila z nepříliš známé spisovatelky světovou celebritu.
Obraz banátského venkova je v jejím podání naprosto bezútěšný: vládne bída nejen materiální, ale především duchovní, všudypřítomná špína, násilí, sobectví a předsudky téměř středověké. Vrchol kulturního života představují poučné veršovánky vyšité na nástěnných závěsech. Muži jsou vesměs opilci a násilníci, kterým se ženy trpně podřizují. Za války se ostatně mnoho banátských Němců (včetně otce vypravěčky) dalo k nacistům; ti, kteří přežili, na to vzpomínají jako na dobré časy, kdy byli málem rovní pánům.
Veškerý život vesnice se řídí právem silnějšího a zásadou "co je doma, to se počítá". Autorka přináší outsiderský pohled citlivého dítěte, neustále zraňovaného přízemností a brutalitou všech okolo. Výchova je nemilosrdná, jejím hlavním cílem je připravit na drsný život: "Děti rodičům nic zazlívat nesmějí, protože všechno, co rodiče dělají, si děti zaslouží. Musela jsem hlasitě a dobrovolně uznat, že jsem si facku zasloužila a že je škoda každé rány, která padne vedle."
Povídky jsou krátké a jejich děj je redukován na minimum, připomínají spíše básně v próze. Jedinou výjimkou je titulní text, shrnující také základní motivy sbírky. Tón je strohý a věcný, jako v povídce Vesnická kronika, zaznamenávající s vědeckou nezúčastněností absurditu a bezútěšnost poměrů: "Starosta, kterému na vsi říkáme rychtář, předsedá na obecním úřadě schůzím a zasedáním. Mezi přítomnými jsou kuřáci, kteří s nepřítomným pohledem kouří, nekuřáci, kteří nekouří a spí, alkoholici, kterým ve vsi říkáme ožralové a pod jejichž židlemi stojí lahve, a pak nealkoholici a kuřáci, kteří jsou na hlavu a slabomyslní, čemuž ve vesnici říkáme řádní občané, a kteří předstírají, že poslouchají, ale myslí na něco úplně jiného, pokud se jim vůbec daří myslet." Naturalistické obrazy lidské ubohosti se vrší jeden na druhý s intenzitou, která ovšem začne být časem únavná jako každá jednostrannost: "Kukuřice leží na poli a hnije. Velká prasata ukousla selatům ocasy. Prý je to nemoc nebo důsledek chovu dobytka téhož plemene, něco jako sňatky mezi příbuznými. V předjaří roztálo hodně sněhu, víc než nasněžilo. Tehdy pochcípaly všechny ovce kromě několika, které zabili už předtím. Měly nádor na mozku. Ovčák zemřel na omrzelost životem."
Povídky Herty Müllerové by se daly interpretovat také jako polemika s oficiální adorací prostého lidu a jeho sepětí s rodnou hroudou. Outsiderský pohled však převažuje i v závěrečných textech, odehrávajících se poté, co vypravěčka vyroste a odstěhuje se do města: poznává, že vesničané nemají na utilitární omezenost monopol a najdeme ji i u střední vrstvy, ať už se zrovna rekreuje u moře, či důležitě řeční na bezvýznamných pracovních poradách. Autorka dospívá k závěru, že policejní stát vlastně bezproblémově koexistuje se svými občany, že v jejich ustrašenosti vůči moci a krutosti vůči slabším je spolehlivá opora režimu, jehož zásadou je, "že nesprávný názor je to nejhorší, co existuje, že nesprávný názor je mnohem horší než žádný názor"…
Herta Müllerová: Nížiny. Přeložila Radka Denemarková. Mladá fronta, Praha 2014, 152 stran.
