Rákoska v dílně lidskosti
Historička Pavla Vošahlíková (*1951), působící na Historickém ústavu Akademie věd, se dlouhodobě věnuje všednímu životu v době Rakousko-Uherska a je autorkou knih Jak se žilo za časů Františka Josefa I. a Zlaté časy české reklamy. Ve své nové publikaci Rákoska v dílně lidskosti se věnuje zlomu ve fungování a mentalitě české společnosti, který představovalo zavedení povinné školní docházky roku 1774. Zrození moderního českého národa by nebylo možné bez škol - ale jak autorka ukazuje, kvalitní školství není žádná samozřejmost.
Nikoli náhodou je hned v názvu knihy zmíněna jako symbol tehdejšího vzdělávání rákoska. Výpovědi pamětníků líčí pravidelné exekuce jako housku na krámě. František Wenig (1849-1922, známý jako autor řady her pro Skupovo loutkové divadlo) píše: "Tělesné tresty byly tehdy nejen dovoleny, nýbrž přímo nařízeny a vykonávaly se nejčastěji metlou; rákoskou trestalo se jen při hrubých přestupcích, jako bylo hubení ptactva a pro krádež. (…) Metly dodávali otcové z Horní a Dolní Kamenice, obcí ležících uprostřed lesů, a jejich synové přinášeli je do školy; zvláštním řízením osudu někdy ještě téhož dne došli 'výplaty' výrobkem svých otců." Leckdy učitelé neměli ani jinou možnost, jak získat autoritu: byli to většinou lidé, kteří se k žádnému jinému povolání nehodili a ve vesnické pospolitosti hráli roli outsiderů. Ostatně i T. G. Masaryk vzpomínal, jak za jeho dětství čejkovičtí usedlíci vypláceli mzdu učiteli ve víně, kterého se chtěli zbavit.
K obrazu tehdejšího školství patřilo i množství absurdních zákazů a nařízení, proti nimž prakticky nebylo možno se neprovinit. Pro kreativnější a individualističtější nátury musela být školní docházka zdrojem neustálého stresu, jaký si dnes jen stěží dokážeme představit. Antal Stašek vzpomíná na svá studia na jičínském gymnáziu, na snahu reglementovat do nejmenších detailů i volný čas studentů a ve jménu maloměšťácké morálky jim zakazovat všechny přirozené zábavy mladého věku.
Kniha Pavly Vošahlíkové dost narušuje idealizované představy o staré dobré škole, v níž vládl bohabojný pořádek. Vážnost učitelského stavu nebyla zpočátku velká. Vzdělávání budoucích pedagogů na počátku devatenáctého století trvalo pouhé tři měsíce, k přijetí většinou stačilo, když se adept uměl podepsat, znal němčinu a byl katolického vyznání. V době napoleonských válek zvyšovala popularitu učitelského stavu, navzdory velmi bídnému platu a neustále šikaně ze strany nadřízených, především možnost vyhnout se vojně. Není divu, že fluktuace byla ohromná. O neveselém učitelském údělu svědčí i zprávy inspektorů týkající se "hluboce zakořeněného pekelného chlastu".
Útoky žáků či jejich rodičů na učitele byly celkem běžné, proto se také od uchazečů o toto povolání vyžadovala fyzická zdatnost. Dítě sedící ve škole bylo pro rodiče především pracovní silou chybějící v domácnosti. Teprve školská reforma přijatá roku 1870 přinesla zlepšení situace. Svoji roli samozřejmě hrála i ekonomická prosperita a s ní spojená zkušenost, že školní vzdělání skutečně pomáhá ke společenskému vzestupu širokých vrstev. A teprve v této době se z obětavé aktivity hrstky zapadlých vlastenců rodí pověst českého kantora jako morální a intelektuální autority, kterou uznávají i gründeři.
Pavla Vošahlíková: Rákoska v dílně lidskosti. Česká škola v 19. století očima účastníků. Academia, Praha 2016, 311 stran.
