Osamělý impresionista, který miloval lidové písně
V Národní galerii je v Salmovském paláci na pražských Hradčanech k vidění výstava Poslední impresionista mapující malířské dílo Ludvíka Kuby. Připomíná, že v roce 2013 uplynulo 150 let od narození této neobyčejné osobnosti - malíře, hudebníka, folkloristy a propagátora slovanské kultury.
Jako chlapec kreslil vše, co mu padlo do očí. Maminka se jeho vášně obávala. Vedle toho navštěvoval učitele hudby a na několika nástrojích projevoval nadprůměrnou přirozenou muzikalitu. Tatínek by jej rád měl malířem, ale ukázalo se, že odborné vzdělání v pražském ateliéru je nad finanční možnosti rodiny. Takže malý Ludvík Kuba šel k radosti maminčině studovat varhanickou školu do Prahy a poté učitelský ústav do Kutné Hory.
Učitelování mu dlouho nevydrželo. Už při studiu na učitelském ústavu uspořádal Kuba pro hudební kroužek sbírku zhruba sto padesáti českých, moravských a slovenských písní s doprovodem, jíž se svými kolegy dal název Zpěvy lidu českoslovanského. A zárodek jeho životního díla, Slovanstva ve svých zpěvech, a vlastně i dalšího životního osudu, byl na světě. Během své první učitelské štace se Kuba rozhodl vydávat jednotlivé sešity písní tematizované podle slovanských národů vlastním nákladem. Ve svém životopise Zaschlá paleta (Praha 1956, str. 111) píše: "O vánocích vyšel v Národních listech na půl strany inserát, který mne stál třicet šest zlatých. Odezvou se mi přihlásilo asi devět set (sic!) odběratelů, pěkný doušek pro kuráž…" - A tak se započala zhruba padesátiletá cesta Ludvíka Kuby za lidovými písněmi, která jej zavedla na Rus, do Haliče, na Slovensko, na Balkán, a zanechala nám vedle publikovaných písňových sbírek především nezanedbatelné dílo folkloristické a ojedinělou národopisnou publicistiku (viz například Cesty za slovanskou písní, 1. a 2. díl, Praha 1953).
Velkolepý životní krok však Ludvíka Kubu nezbavil bytostné náklonnosti k malířství, jemuž se hodlal též profesionálně věnovat. Po studiích v Praze odjel roku 1893 na rok a půl do Paříže, kde se na soukromé Académie Julian dostal do kontaktu s impresionismem. Ten mu učaroval a stal se jeho hlavním vyjadřovacím jazykem. V letech 1896 až 1904 pobýval v Mnichově a studoval v soukromé malířské škole Antona Ažbeho. Zde se přátelil s budoucími protagonisty expresionismu ze skupiny Der Blaue Reiter, z nichž nejznámějším je Vasilij Kandinsky. V této době se do Kubovy tvorby dostává barevná i gestická exprese. V roce 1899 namaloval autoportrét s názvem Modrý baret, který znamenal zlom: Malíř se vydal vlastní osobitou cestou.
Z Mnichova přesídlil s rodinou na několik let do Vídně. V roce 1911 se rozhodl vrátit natrvalo do Prahy. Jenže i když tu nebyl neznámý, nezapadal do místní výtvarné scény, která mimo jiné vřela i dalšími modernistickými výboji typickými pro první dvě dekády 20. století. Navíc, díky své solitérské dráze a dalším životním zájmům, byl malířským prostředím považován spíše za malujícího hudebníka.
Tento status mu víceméně zůstal až do konce života, přestože bezprostředně po skončení druhé světové války mu byl v době národní euforie udělen titul národního umělce (stejně jako Maxu Švabinskému, Václavu Rabasovi a Václavu Špálovi). On sám však na poctách nelpěl. Jistý konzervatismus ve výrazu a v tematice tvorby jej nakonec po druhé světové válce svedl do jednoho proudu s uměním socialistického realismu, což ovšem byl historický paradox - sám Kuba byl založení jiného. Jako výtvarník i propagátor slovanství patřil století devatenáctému a v tom je i jeho síla, máme-li dostatek nadhledu k jejímu ocenění. Jeho tvorba je vnitřně soudržná, prosta zvratů a směřuje k estetice krásy.
Výstava v Národní galerii představuje Ludvíka Kubu - malíře - od jeho tvůrčích počátků až po pozdní dílo se selskou tematikou. Představuje nám jeho jednotlivé hlavní tematické okruhy: figurální malbu, portréty (a především ojedinělou řadu autoportrétů), obrazy z přírody, portréty krojovaných Balkánců. Život malíře tu otevírá celou řadu dalších prostorů a příběhů.
Ludvík Kuba: Poslední impresionista. Národní galerie v Praze, Salmovský palác, 29. listopadu 2013 až 6. dubna 2014.