Světlo

Žárovka může vydržet až sto let. Foto Wikimedia Commons

Včera jsem se stěhoval. Měl jsem málo času na balení, a přiznám se, že se mi taky příliš nechtělo. Doposud jsem bydlel v jednom z nejvyšších bodů našeho nížinného města, v bytě, ve dvanáctém patře sídliště v samém středu Salonu republiky, z jehož balkonu je jako na dlani vidět celé město a celý kraj od Orlických hor až po horu Kunětickou. Ráno z něj bylo vidět svítání a večer občas balóny, které startují na louce u nedaleké univerzity, a v naší ulici nabírají výšku.

Vzbudil jsem se ve dvě hodiny v noci, a s vědomím, že ještě nemám vše připraveno, jsem pokračoval v balení. V devět hodin, když už jsem měl sbaleno všechno, se s malým zpožděním objevil můj kamarád, truhlář Jarda, který si na mě ve svém na minuty vypočítaném diáři vyhradil celý den, protože před samotným stěhováním nás čekalo smontování kuchyňské linky v mém novém bytě.

Jen jsme se dali do práce, zazvonil Jardovi telefon. Volal mu jeho švagr, s nímž Jarda provozuje truhlářskou firmu, že má všeho nechat a dovézt mu dodávku, s níž se mě chystal stěhovat. Jeden z klientů, který několik měsíců otálel s placením, nyní náhle zaplatil, a pohrozil, že když mu nesestaví kuchyň ještě před Vánoci, bude po něm vyžadovat penále.

Rozzlobený Jarda nasedl do dodávky, odjel, zatímco já, nemotorista a netechnický typ, jsem osiřel sám mezi starým bytem, kompletně spakovaným v balících a pytlích, a novým bytem s rozestavěnou kuchyní.

V nouzi jsem se rozhodl zavolat svého dalšího kamaráda Honzu, který má neuvěřitelný přehled o zboží všeho druhu a talent nakoupit to nejkvalitnější za nejnižší cenu, a vypravili jsme se spolu do obchodní čtvrti za městem. Tam jsme nakoupili věci, které mi v novém, o jednu místnost větším bytě chyběly: lustr, zrcadlo do koupelny, lepicí pásku na dlaždičky (na jeho připevnění), stojánek na toaletní papír, nový povlak na postel (protože ten starý byl už úplně sepraný) a velkou vietnamskou tašku na to všechno.

Když jsem se s Honzou na autobusové zastávce autobusu u obchodní čtvrti rozloučil, byla už tma.

Truhlář Jarda se vrátil kolem páté svou osobní škodovkou. První, co jsme před započetím jakékoli další práce museli udělat, bylo pověšení lustru. Za svitu mobilního telefonu (protože Jarda zapomněl doma baterku) jsme ale zjistili, že není za co, protože ze stropu místo háku na jeho zavěšení vyčníval jen krátký šroub, který jak mi sdělil Jarda, měl "číslo osm". Když jsem se po chvíli (už s vypůjčenou baterkou) vrátil od domácího s matičkou stejné velikosti, Jarda ji přišrouboval na šroub a pomocí drátku k ní připevnil lustr, který ale ani po zapnutí proudu v bytě a vypínače nefungoval. Po chvíli pátrání jsme objevili, že na vině je prasklá žárovka. Od rodiny domácích jsem se dozvěděl, že žárovka o dané výši výkonu (kterou sami doma neměli) je k dostání v elektroprodejně na blízkém náměstí, kde budou mít ještě osm minut otevřeno.

Stála tři sta korun a slibovala životnost třicet tisíc hodin.

Když byla o deset minut později poprvé použita, přišlo Světlo…

(Tento fejeton byl napsán na den zimního slunovratu, přirozeného astronomického podkladu Vánoc.)