Býti básníkem, býti potížistou
Kyjovský rodák Jiří Veselský (1933˗2004), nazývaný také "moravský Rimbaud", vydal svoji první knihu na prahu šedesátky, ale stal se už klasikem, vznikají o něm dokonce vědecké studie.
Vyučující na olomoucké Pedagogické fakultě a bývalý šéfredaktor časopisu Host Igor Fic se ve své studii věnuje úvodní etapě Veselského básnické dráhy, kdy básník tvořil rozsáhlé poémy ambiciózně se vyjadřující k událostem historickým i žhavě aktuálním. Stranou Fic nechává drobnou milostnou lyriku, vydávanou v závěru autorova života až inflačním způsobem a pozoruhodnou hlavně tím, co vše se na sebe básník odvážil prozradit. Odtud pramení i odpor, který Veselského poezie vzbuzovala a vzbuzuje ve filistrech všech odstínů.
Básníkův jihomoravský původ se projevuje zbožností, která je však vnímána kolektivisticky, a proto vede k názorům socialistickým, ba komunistickým, které dává až provokativně najevo: "OVŠEMŽE BOLŠEVIK JSEM. / A OVŠEMŽE KATOLÍK. / JÁ OBECNÝ, VĚTŠINY JSEM / TAK JAKO JE JÍ VZLYK." Příkladem básníkových diskutabilních postojů je vážně míněné oratorium za oběti maďarského protikomunistického povstání v roce 1956. Předpokládejme, že Veselský jako humanista cítil potřebu odsoudit spirálu násilí, jeho text je ovšem natolik svérázný, že se nedal nijak propagandisticky využít. A také nezapomínejme na perspektivu padesátých let, kdy mezi umělci obecně převládala fascinace novým řádem, jehož nedostatky jsou nutnou fází vývoje - vzpomeňme na Hrabalův Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, v němž je naturalistický obraz brutální a mstivé moci konfrontován s furiantským výkřikem: "A přesto jsem pro!". Fic v poznámkách cituje údajný Leninův rozhovor pro Osservatore Romano, v němž připouští budoucí koexistenci komunisty ovládaného světa s katolickou církví jako strážkyní civilizační tradice.
Jiří Veselský, podobně jako Egon Bondy, měl konflikty s minulým režimem nikoli proto, že by jeho ideologii zásadně odmítal, ale naopak proto, že ji bral až příliš vážně; vážněji než ti, kteří ji uváděli do praxe. To vedlo k jeho vyloučení z KSČ v roce 1957 a následné existenci podezřelého, jen s nechutí trpěného živla, který živořil v podřadných zaměstnáních a svou tvorbu mohl publikovat pouze v samizdatu. Ve Veselského poezii se pozoruhodným způsobem prolínala zbožnost s živočišností, zřetelným leitmotivem je sympatie k outsiderům, ať už jde o účastníky dětské kruciáty ze 13. století nebo Eulenspiegela. Fic píše: "Tradice, zvyk a mýtus jsou vnímány jako stabilizující faktor v podstatě vířivého, násilného a sebezničujícího mocenského individualismu, sakrální a kulturní autorita je povýšena nad autoritu společenskou a politickou. (…) Výraznou sexualitou podmíněný obraz ženství je v každém umělecky založeném díle výrazným harmonizačním faktorem: vytváří kontinuitu nejen dějin lidského rodu, ale znázorňuje i kontinuitu lidského života rozloženého mezi věčným tajemstvím nadsmyslové skutečnosti a fyzickou přítomností nutkavé smyslnosti." Zde je možno hledat důvod, proč dokázal Veselský ve svých básních oslavovat i tabuizované fyziologické projevy, což vedlo čtenáře i kritiky k četným rozpakům.
Skutečného tvůrce zajímá vše, co je oficiálním diskursem odsouzeno k zapomenutí. Je proto fascinován legendou o papežce Janě (žena v čele katolické církve jako největší myslitelná blasfemie - i když dnešní historikové považují příběh o pontifikovi, na něhož zničehonic přišly porodní bolesti, stejně jako následující proceduru diskrétního ohledávání kandidátových varlat za pouhý výmysl) i tajemnými hledači kamene mudrců (viz rozsáhlá poema Státnice z alchymie). Dokáže si v drsné době uhájit bohatý vnitřní svět, do něhož i v hospodě plné kouře z partyzánek zaznívají ohlasy středověkých modliteb.
Básník ve své snaze nic nesmlčet spojuje motivy natolik cizorodé, až to působí úsměvně: ve skladbě Žarošická pouť datované lety 1960 až 1961 si povšimne absence žebráků, za starého režimu neodmyslitelného atributu náboženských poutí, a připomene tehdy kultovního režiséra Evžena Sokolovského i vlastní konflikt s režimem. Nechává se volnými asociacemi vodit po křivolakých cestách, jeho humor je místy až absurdní. Veselský píše upřímně, stylem "čistému vše čisté", jenže dnes se taktizování čeká i od básníků.
Fic ve svém výkladu Veselského poetiky vychází z nejrůznějších inspiračních zdrojů, od kabaly po Williama Blakea. Zmiňuje básnické vzory, k nimž se Veselský až proklamativně hlásil, od Vítězslava Nezvala (s nímž Veselský čile korespondoval, ale jeho rady si moc k srdci nebral) přes Jakuba Demla (na jehož sršatost už v dobách organizovaného ideologického dohledu nebylo přes všechnu snahu možno navázat) a Jiřího Wolkera (s nímž Veselského spojovalo jakési věčné chlapectví, snad způsobené mládím obou veršotepců ve stínu mariánského poutního místa) po Petra Bezruče (jehož krátký pobyt v Kyjově je dosud předmětem lokálního kultu).
Jak už žánr vědecké práce vyžaduje, autor pomíjí výhrady k básníkovu dílu. Přitom obraz Veselského jako mučedníka a proroka je krajně problematický. Byl Veselský ve skutečnosti zneuznaný génius nebo jurodivý grafoman? Jeho sklon zrýmovat cokoli s čímkoli stejně jako kolovrátkový rytmus básní občas vedou ke sklonu nebrat jeho poezii tak úplně vážně. Nesporná je erudice, daná autorovým historickým vzděláním (byť nikdy nezískal akademický titul), množství latinských citátů však dává básním občas poněkud makarónský charakter. Pražská intelektuální smetánka Veselského nechápala a ani se myslím moc chápat nesnažila (viz nešťastná glosa Viktora Šlajchrta v někdejších Literárkách). K Veselskému však nebyl příliš spravedlivý ani Oleg Sus, když naivní obdiv mladého kukského kastelána k hraběnce Kathy Sweerts-Sporckové (tragicky zahynuvší múze Jakuba Demla) suverénně klasifikoval jako projev pronacistických sympatií naší katolické inteligence.
Jiří Veselský byl mužem, který pro svoji pravdu obětoval mnohé. Byl také básníkem mimořádně nadaným, jemuž však až příliš scházel kritický odstup od vlastní tvorby, v níž se tak objevuje nemálo balastu. A také byl osobností až příliš renesanční a nezařaditelnou, na tuzemské poměry. Polemikám nad jeho tvorbou nebude asi ještě dlouho konec. Zatím je snad nejjednodušší uznat Veselského mistrovství tam, kde je nejzřetelnější, tedy v oblasti milostné poezie: "Bolí mne krása tvá a - není! / Zelené oči z černých řas / v zorničkách stahují tvůj vlas / a touha má - v lásku se mění! / Co ty, v svých žilách pevně shluklá / tříštěná v řasách, ve rtech puklá, / sypeš jak hora po kameni, / a čím to padáš do rovin, / kde rodnou zemi v révu měníc / zvadneš se ke mně v révu sklenic / a zase přimkneš se k mým rtům, / sdílejíc se mnou jiný dům / kde s jinou budem do tmy štváni / k životů nových rozžíhání?"
Igor Fic: Interpretace a analýza vybraných děl Jiřího Veselského. Univerzita Palackého, Olomouc 2013, 124 stran.