Arménský obrázek
Budík je zapomenut. Z postele tě tahá ven slunce. Projdeš chodbou, kde to voní starým nábytkem, a sedneš na venkovní lavku překrytou dekou, kterou už z půlky zabírá rozvalený, slunící se pes. Před slunkem přimhouříš oči a slyšíš dávno zapomenuté zvuky: kokokodáááák, kykyrykýýý - slépky a přizvukující sousedovic kohouti, hudrující morky, vzdálený štěkot. Se zavřenýma očima posloucháš zvuky dětství, muziku babiččina dvora, prázdninové vesnice. Když oči otevřeš, slunce ostře vykresluje zasněžené vrcholky vyhaslých sopek, strmé skalní stěny a hluboké rokle. Tohle není střední Evropa, tohle je Arménie.
Krajina toulání kolem íránských hranic připomínala jakýsi lepší Afghánistán. Hory byly stejně vysoké a nehostinné, ale když byl člověk trpělivý, našel hluboko v zasutém údolí kostelíček, vytesaný několika generacemi šikovných kameníků, který odolal mnoha zemětřesením i nájezdům kdejakých kmenů. Může být vevnitř vypálený, může být prázdný, zaprášený, s dírou v boku - ale stojí, jako ten Petr, jako ty skály všude kolem, pevně a umanutě, přírodě i dějinám navzdory.
Vracela jsem se dolů z hory, Žeňja mě čekal ve vesnici, seděl už s nějakým chlapíkem na fošně u plotu, pokuřovali. Následovalo pozvání na večeři a naprosto báječné brambory slaďoučké chuti - v zimě jim přemrzly. A kořeněný sýr, co devět měsíců odpočívá pod zemí, zavařenina z fíků, chléb lavaš - tak tenoučký, že se stříhá velkými nůžkami. Jako poděkování jsme si nakoupili v obchodě našich hostitelů cigára, všem kamarádům kuřákům, na které jsme si v té chvíli dokázali vzpomenout. Já volila krabičky s nápisem "Naira" (arménské ženské jméno, které znamená "paprsek světla"), jinému se líbila krabička s nápisem "Noe" (ten s tou archou) a největší úspěch slavil "Ararat" (kam ta archa přistála). Žeňja pak v autě řekl, že když do té jejich tmavé kuchyně bez oken a holými stěnami vešel, vhrkly mu slzy do očí. Ale já s ním nesouhlasím. Dobře žijou, stejně jako ty kostely, ožehlé a s dírou v boku, ale pevné jako skála.