Český rozhlas Brno devadesátiletý
Slavnostní koncert Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN) s názvem "Písně a hlasy na vlnách", který se konal 3. dubna 2014, byl první větší oslavou rozhlasové devadesátky − a to nejen v sále Besedního domu v Brně, ale i prostřednictvím přímého přenosu.
Nepíšu tento text jako návštěvník koncertu, ani jako recenzent. Jsem ve střetu zájmů a přiznávám to. Jako hudební redaktor ČRo Brno a dramaturg slavnostního pořadu postrádám pochopitelně odstup. Ale bez ohledu na své současné pracovní zařazení říkám, že mám k Českému rozhlasu Brno a jeho minulosti úctu. Tu jsem měl už před svým nástupem na pozici redaktora, protože jsem byl v kontaktu s řadou osobností, které rozhlas po dlouhá léta vytvářely a ovlivňovaly v tom nejlepším slova smyslu i mne. Hudební redaktor Jaromír Nečas a spisovatel Antonín Přidal jsou dva příklady z několika. − Následující text volně spojuje momenty z koncertní dramaturgie s ozvěnami historie.
Pionýrské začátky
Známá znělka z mechanického znělkostroje s nápěvem Moravo, Moravo nás na začátku slavnostního koncertu vrátila do historie. Před devadesáti lety, přesněji ve dnech 10.−13. května 1924 se odehrály v Brně-Komárově první pokusy o rozhlasové vysílání a 1. září bylo zřízeno první stálé rozhlasové studio na střeše Zemského domu v centru města. Bylo to pouhý rok po začátcích rozhlasového vysílání v Praze.
Ač je to neuvěřitelné, tak žijí ještě pamětníci prvních let vysílání brněnského rozhlasu. Například František Hamada, známý primáš Hudců pondělníků z Uherského Hradiště a jeden ze zakládajících členů slavného Hradišťanu v roce 1950, měl v době prvních vysílacích pokusů už deset let a v roce desetiletého výročí (1934) podnikl zásadní krok, aby mohl poslouchat rozhlasové vysílání v klidu doma. Z prvních našetřených peněz po nástupu do svého prvního zaměstnání si totiž koupil pořádný rozhlasový přijímač. Do té doby poslouchal - podobně jako mnozí dospívající chlapci v té době - útržky rozhlasového vysílání na podomácku sestavené krystalce. "Bylo to hrozné, ty pazvuky a prazvuky, které to vydávalo, chvíli morseovka, pak zas hudba, hlasitost se nedala ovlivnit…" zavzpomínal ze záznamu náš vzácný pamětník, který oslaví 7. června sté narozeniny. Oslaví je - jak jinak - koncertem v sále hradišťské Reduty.
V roce, kdy si dvacetiletý František Hamada koupil svůj první rozhlasový přijímač, proběhla také podrobná bilance prvního rozhlasového desetiletí, která v roce 1935 vyšla nákladem Radiojournalu v Praze knižně pod názvem Prvních deset let československého rozhlasu. Z ní ocituji pár řádek o brněnské stanici:
Byla slavnostně otevřena 18. dubna 1926. Ve skutečnosti však provádělo Brno rozhlasovou službu dávno, neboť začalo s vysíláním skoro zároveň s Prahou. Prvé pokusy konaly se v Brně ve dnech 10.−13. května 1924 na telegrafním vysílači o výkonu 1 KW, výrobku firmy Huth. Vysílali bez studia, přímo z budovy vysílače v Komárově, na vlně 1600 m. Od 12. července 1924 vysílány byly v době od 14.00 do 14.15 pravidelné bursovní zprávy. Prvé brněnské studio otevřeno bylo 1. září 1924 a bylo umístěno na střeše Zemského domu. Vysílalo se odtud vždy ve čtvrtek od 4 do 5 odpoledne a v neděli od 10.00 do 11.00, většinou produkce pěvecké a nástrojové. (…) Počátkem roku 1925 byla řádně organizována odbočka Radiojournalu a jejím technickým ředitelem byl jmenován Ing. Antonín Slavík, kapitán vojenské telegrafní služby, (…) Brněnský rozhlas měl od počátku dobré stálé spolupracovníky. Byli to jednak členové Národního divadla brněnského, z opery, činohry i operety, a pak našel oddané spolupracovníky mezi profesory a žáky tamní konservatoře. Od začátku pracuje s určitým výběrem hudebníků i umělců a vyvíjí se soustředěně…
Brněnský rozhlas byl odvážný a průkopnický
Od konce dvacátých let byla brněnská stanice na špičce v rozvoji rozhlasových žánrů v celostátním měřítku. Vladimír Šimáček uvedl odvážně první celovečerní činohru v roce 1926. Později se v řadách brněnské rozhlasové avantgardy objevila i následující jména: spisovatel František Kožík, režisér Josef Bezdíček a básník a režisér Dalibor Chalupa. Toto hvězdné trio tří rozhlasových mušketýrů, jak se jim říkalo, založilo slávu původní rozhlasové slovesné tvorby.
Velkou roli v rozvoji hudebních formátů a v systematizaci celostátního rozhlasového notového fondu - obdoby dnešní fonotéky, protože většina hudby se vysílala v živém podání - sehrál vzdělaný muzikolog Karel Vetterl. Po válce se stal mimo jiné i velkou postavou moravského národopisu. Publikoval řadu článků o hudebním rozhlasovém vysílání a připravil k vydání velmi důležitý dvoudílný Katalog hudebních archivů čs. rozhlasu (Praha 1938−1939).
Brněnský rozhlas by nebyl výrazně profilovanou institucí, kdyby neměl v čele adekvátní osobnost. Tou byl Antonín František Slavík, který držel nad svými "experimentátory" ochrannou ruku a podporoval je. Za protektorátu se ukázal jako odvážný vlastenec, zapojil se do odboje a byl nakonec nacisty popraven.
Ozvěny historických dramat
Československý rozhlas zažíval a zrcadlil za dobu své existence stejná dramata jako Češi a Slováci celkově. Nacistický protektorát, počáteční dekáda totality po roce 1948, okupace v roce 1968. Vždy však v rozhlasovém nitru rezonovala srdce, která překračovala dobové stereotypy a vytvářela kvalitní díla a vysílala signály namířené proti nelidským silám potlačujícím svobodu.
Vstup Petra Ulrycha připomněl vzrušenou dobu okupace, kdy rozhlas jako bezprostřední reakci na okupaci odvysílal naživo Ulrychovu píseň Zachovejte klid, první skutečný protestsong v republice. Pro sourozence Ulrychovy však tento okamžik znamenal počátek konce slibně rozjeté kariéry nových hvězd československé populární hudby. Příklon k lidové hudbě a ochranná křídla Orchestru Gustava Broma je zachránily před úplným zmizením ze scény, protože v médiích měli zavřené dveře. Z této tísnivé historické situace však vznikla neobyčejná gramofonová deska Nikola Šuhaj loupežník (natočená v brněnském rozhlase), kterou Petr Ulrych připomněl na koncertě písní Červánky. Na tomto albu spolupracoval kromě Bromova orchestru také BROLN, vedený tehdy Jindřichem Hovorkou. Dnešní BROLN vedený Františkem Černým je důstojným pokračovatelem tradičního rozhlasového tělesa a zajistil veškerou hudební stránku slavnostního koncertu, a to dokonce i v tak nezvyklé písni jako byla Krylova Nevidomá dívka v podání Hany Ulrychové. Málo se ví, že Kryl tuto píseň Haně věnoval, když krátce působila koncem šedesátých let v olomoucké kapele Bluesmen a on tam byl zrovna na vojně.
Brněnský rozhlas a lidová píseň - pevné pouto
Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů vznikl v roce 1952 pro potřeby rozhlasového vysílání. V době nedostatku záznamových médií a gramofonových desek bylo nutno zajistit soustavnou kvalitní produkci nahrávek lidových písní na profesionální úrovni. (V oblasti populární hudby hrál podobnou roli Brněnský estrádní orchestr, později zreformovaný na Orchestr Studio Brno). Ale činnost BROLNu se nakonec netýkala jen písní, orchestr se po celou dobu své existence žánrově pohyboval mezi vážnou hudbou a folklorem. Tomuto zaměření také odpovídala plejáda osobností, která jím prošla - ať už jako hudební skladatelé, dirigenti či interpreti. Za všechny můžeme jmenovat trojici primášů, kteří zasáhli výrazně i do jiných žánrů - Bohdana Warchala, pozdějšího vedoucího slavného Slovenského komorního orchestru, Zdeňka Nečesánka, jednoho z prvních jazzových houslistů v Brně, a Bohumila Smejkala, který z BROLNu (působil v něm v letech 1956-1973) odešel na post primária světoznámého Janáčkova kvarteta.
BROLN se na koncertě po bloku písní sourozenců Ulrychových vrátil do oblasti jemu nejbližší, na pole lidové písně. S Mužským sborem Slováckého krúžku v Brně připomněl slavnou etapu tohoto úctyhodného sdružení, jež vzniklo už v roce 1908. Od konce dvacátých let až do založení BROLNu v roce 1952 zajišťovali vysílání lidové hudby z velké části právě krúžkařští muzikanti a zpěváci. Mladičká zpěvačka Kamila Šošovičková z Podluží poté dokázala, že v regionech se rodí další a další talenty, které nesou poselství lidové písně do budoucnosti. Poselství pěstované a předávané legendami, jako jsou například Vlasta Grycová a Jožka Černý. Tyto dvě osobnosti byly vedle sourozenců Ulrychových nejvýraznějšími pěveckými hosty večera. Oba dva spojili s rozhlasem a BROLNem velkou část své kariéry a zvláště Jožka Černý s respektem vzpomněl na velké osobnosti, s nimiž při svých začátcích spolupracoval.
Oživením byl výstup letošního čerstvého šedesátníka, bývalého dramaturga BROLNu, hudebního skladatele a nynějšího ředitele loutkového divadla Radost, Vlastimila Pešky. Jeho neotřelý způsob úprav lidové písně poté názorně předvedl BROLN se zpěvákem Václavem Kováříkem. A druhým zajiskřením - a současně i neobyčejně působivým momentem - byl pamětnický vstup legendárního rozhlasového redaktora Jaromíra Nečase. Ten je o dva roky starší než brněnský rozhlas a jako redaktor nastoupil ve stejný den, měsíc i rok, kdy byl založen BROLN. Tedy 1. února 1952. Nečas také symbolicky předal písňovou štafetu malému nebojácnému zpěváčkovi z Horňácka, pětiletému Janu Pavlíkovi z Hrubé Vrbky. Tato chvíle, spolu se závěrečným společným zpíváním účinkujících s obecenstvem, patřila k nejsilnějším a nejdojemnějším.
Ukázalo se, že lidová píseň je mostem, který propojuje minulost s přítomností a míří do budoucnosti. O tom, co přijde, nic nevíme, ale jedno je jisté: písně budou žít pořád. Třeba bůhvíjak proměněné, ale stále rezonující s lidskou duší. Vyznání o lidové písni, která nám v brněnském rozhlasovém archivu zanechali v polovině šedesátých let Jan Skácel (svého času vedoucí literární redakce), Oldřich Mikulášek, Karel Höger, Milan Kundera či Jaroslav Seifert, zní po tolika letech, jako by je natočili včera.
V devadesáti stále na začátku
Brněnský rozhlas je zvukovou pamětí velké části Moravy, jeho archivy skrývají nejen poklady ze světa lidové písně, ale také díla z různých hudebních žánrů a slovesné tvorby. A vzpomínky významných osobností. Rozhlas byl vždy místem, kde se setkávali tvůrčí lidé s těmi, kteří měli co říci. Doufejme, že tomu tak bude i nadále, byť ve srovnání s dobami minulými je dnešní brněnská stanice bohužel nepoměrně skromnější institucí. Přes svou devadesátku musí znovu a znovu obhajovat a aktualizovat svou misi ve světě, jenž se výrazně proměnil, a ne vždy ve prospěch tradičních institucí. Doufám, že se jí to bude dařit.