Tvorba je celoživotním dobrodružstvím - 1. část
Zdena Höhmová je už tři desetiletí nepřehlédnutelnou osobností českého postmoderního malířství. Její obrazy jsou principiálně námětové, syté imaginací, hovoří řečí symbolů. Přestože mají účelnou jednoduchou kompozici, vyvolávají autentickou estetickou libost s pronikem duchovní poezie.
Rozhovor s autorkou pochází z knihy Jana Dočekala Rozhovory 2005–2013 (Může být, ale my takovými řečmi nehodláme ztrácet čas), kterou vydal letos v dubnu Amaprint-Kerndl.
Žijete a malujete střídavě v Brně a Praze. Například všechny obrazy pro loňskou brněnskou výstavu (pozn. red.: rozhovor vznikl v květnu 2013) jste namalovala v Praze. Byl v tom záměr, nebo jen souhra místních a časových souvislostí?
Tímto způsobem života žiji už dlouho. Vždy po určité době potřebuji změnu prostředí, novou stimulaci a energii. Praha je neodmyslitelnou součástí mého života stejně jako moje rodné Brno. Ateliér v Praze mám už pětadvacet let a předchozí první opravdový ateliér jsem zde měla již za studií na Akademii výtvarných umění. Loňská výstava pro brněnskou galerii Ars skutečně vznikala celá v pražském ateliéru. Důvodem byla nejen vnitřní potřeba, ale i nutnost, nemohla jsem totiž vydržet trvalý hluk a prach v naší brněnské ulici, kde prováděli rekonstrukci inženýrských sítí.
V Brně bydlíte a máte ateliér v rodinné funkcionalistické vile. Jaký je váš vztah k strohému umění architektury 30. let minulého století?
Spíše vzpomínám na vůni sena na půdě u babičky a dědy. To byl ráj pro moje kočky a odkladiště zdánlivě nepotřebných věcí. Tam jsem také začala malovat. Sklep byl pro mne strašidlo. Funkcionalismus do svého architektonického řešení půdu bohužel nezačlenil…
V náznacích pracujete s prvky reálné podstaty světa, ale direktně se k ní nevztahujete. Malujete obrazy, kterými v imaginaci otevíráte vhled do svého vnitřního světa.
Začínala jsem jako krajinářka a figuralistka v ateliéru profesora Františka Jiroudka. Postupně jsem se od reality oprostila a ponechala si abstrahovaný arzenál určitých zástupných výtvarných znaků, které jsou nápovědou a reflektují vše viditelné i neviditelné.
Ve formě metafory užíváte stylizovaných elementů z krajiny a přírodních jednotlivostí. Příroda je velkou utěšitelkou i podněcovatelkou. Není tu však stále přítomná otázka, zda nadšený vztah umělec-příroda nenáleží do romantismu? Neměl by si současný umělec vystačit s inspirací vystupující z přítomného světa - z lidí, techniky, architektury a jiných věcí, nebo z odkazů dávno namalovaných obrazů?
Myslím, že jsem u metafory nezůstala a v současnosti možná ani u přírody, která je však absolutní a my bez ní stejně nic nového nevymyslíme, leda tak proti ní. Přesto se cosi v mém životě změnilo a na čas jsem se odpoutala od přírody utěšitelky a podněcovatelky, jak říkáte. Nová inspirace přišla z hlubokého životního smutku. Někoho by motivovalo něco úplně jiného, aby nepodlehnul okolnostem. Já jsem zvolila barvu, dialog barev a jejich energii, které jsou samonosné stejně jako hudební stupnice. Tak vznikl cyklus obrazů Nová chemie.
U vás není nic, co souhlasí s obsahovou a formovou strnulostí. Namalovala jste řadu emancipovaných fragmentů krajin prostoupených klidem a harmonií, emocionálně cítěné skladby s neurčitými postavami i nefigurativní témata. Řekl bych, že stopa každého nového obrazu je položena před stopu obrazu předcházejícího, že je to tvorba nikoli rozprostřená do šíře, nýbrž v linii, jdoucí krok za krokem.
Ještě bych řekla k metafoře, že pracuji spíše se symboly, které jsou zástupnými znaky určitého prožitku a myšlenky a evokují je v obraze čistě výtvarnými prostředky. Do roku 1987 to byla témata Chodců a Křižovatek vyjadřující pocit šedi, existenciálního smutku, uzavřenosti a odcizení. Následovaly pozdější cykly Vejce, Lebky, Kameny a my, Alter ego, Překrývání symbolů, současná témata Na zemi a Nová chemie. Mým cílem je spíše cesta, která přináší dobrodružství, hledání a nacházení včetně risku nenalezení. To, že mám často potřebu jít sama proti sobě, a najdu sílu opustit osvědčené, je svým způsobem boj, který může přinést naději a tvůrčí posun.
Jedním z výrazných tematických okruhů vaší malby na počátku nového milénia byl Alter ego.
Téma Alter ego nevypovídá významově o odrazu mého druhého já, je spíše v psychologickém smyslu něco jako hlas svědomí. Věčný svár dobra a zla. Původně jsem téma pojmenovala Ten druhý v nás.
Před časem jste napsala, že za nejpůsobivější považujete obrazy s převahou imaginace, protože řečeno přeneseně, pobývají na zemi a současně jsou nadzemské.
Soubor obrazů Na zemi vznikal po mém návratu z nemocnice a je to zdánlivě prozaické téma. Byla jsem šťastná, že žiju a že je mi dopřáno dotýkat se znovu země. Jsou to frotáže dlažby v mém ateliéru, na které při práci stojím za malířskými štaflemi. Technika frotáže okopírovala všechny staré nánosy barev, rastr drobné mozaiky, její pukliny. Vzniklou plochu jsem dotvářela otisky barevných a černých pigmentů a kresebným zásahem. Pracovala jsem s určitou náhodou vzniklou na zemi v průběhu práce. Je to vlastně můj malířský otisk, stopa mé práce.
Vidím však u vás také redukci výrazových prostředků, směřování k podstatě, dotýkáte se principů minimalismu. Robert Morris napsal, že jednoduchá forma ještě nemusí znamenat jednoduchost v zakoušení. To se k vám hodí.
Minimalismus není mým programem. Přesto jsem k redukci výrazových prostředků za určitých životních okolností dospěla. Tehdy jsem učila a přes zajímavou práci s mladými lidmi jsem po čase zjistila naprostý úbytek energie. Nemalovala jsem vůbec. Když jsem se pak vrátila ke svobodnému povolání, osobní i časový deficit v tvorbě jsem léčila úspornějším projevem. Vznikly tak soubory obrazů Překrývání symbolů, Klíny, Vyhořelost a Rozmluvy s Fénixem, opět olejomalby propojené s frotáží, tentokrát ohořelých sirek, které od mládí sbírám. Morrisova úvaha je pro mě platná a pravdivá.
Za médium, inspiraci, dotek univerza a zdroj pracovní koncentrace jste označila noc. Většinou malujete v magickém časovém prostoru okolo půlnoci. Když se pak díváte na noční obraz za denního světla, je jiný?
Pokud se obraz nebo zejména černobílá kresba vylouply už v noci, vnímám je ve dne stejně. Začínám pracovat odpoledne. Když namíchám barevné tóny za denního světla, neměla bych se mýlit ani za nočního osvětlení. Obrazy však dokončuji spíše za denního světla. Ale zpět k médiu noci. K většímu cyklu obrazů a kreseb s názvem Rytmus noci jsem si poznamenala a později použila i v katalogu výstavy v ostravské Galerii Beseda: Noc je duše dne. Té duši zbavené všech efemérností se neustále snažím přiblížit.
Vasilij Kandinský, jeden z koryfejů abstrakce, soudil, že pokud umělec nepřekročí hranici forem odvozených ze skutečnosti, je mu dovoleno vše. Na tom odvozování vlastně stojí celé moderní umění.
Určitě ano. Díky tomu, že jsme každý podle svého založení obdařeni jinou vnímavostí, vznikají odlišné obrazy, odlišné sochy. To je přece fascinující.
Ještě Kandinský: "Dnešní obecně přijímaná forma je výsledkem včerejšího zápasu ve jménu vnitřní nutnosti." Tak se vyjádřil téměř před sto lety. Oním "obecně" měl nejspíše na mysli jen umělce. Anebo věřil, že nová forma, "výsledek včerejšího zápasu", se vskutku stane uzancí opravdu všeobecnou. Úhrnný náhled na umění od nejširšího výtvarného publika však za sto let nepostoupil dál než k přijímání mírných stylizací skutečnosti.
Žádný tvůrce a průkopník čehokoliv by si určitě nepřál, aby se z jeho zápasu stalo časem klišé. Ve výtvarném umění by to hraničilo s impotencí, parazitováním a přinejmenším kalkulací. Určitě je uspokojivé mít své tvořivé pokračovatele. S odstupem času, řekněme za sto let, bych se ráda sama zeptala, jestli to měli průkopníci lehčí, nebo těžší. Neptala bych se na finanční stránku věci ani na pochopení publika. Šlo by mně jen o ten pokrok a pohled do budoucnosti.
Přestože abstrakce zdaleka neovládla výtvarné umění, už dobře deset let se hovoří o její vyčerpanosti, o potřebě návratu k nějaké podobě realismu. To především proto, aby prý se umění znovu stalo obecně srozumitelným.
Co znamená obecně srozumitelným? Určitě záleží na úhlu pohledu, uvažování, našem celkovém smyslovém vybavení a v neposlední řadě citu a vnímavosti. Někdo se v obrazu a soše chce vidět, jiný hledá a nachází nové souvislosti. Abstrakce je svoboda, volné pole fantazie. Realismus je spíše dokonalost a obdiv k té dokonalosti. Podobně je tomu u milovníků psů a koček.
Po staletí platilo, že krása je to, nač rádi patříme. Dnes může být krásným označen i obraz na první pohled nepěkný, ale poutavý svou jedinečností.
Ano. V jedné pražské galerii mě oslovil obraz Michaela Rittsteina s názvem Staré prádlo. Je trochu bizarní a současně jedinečný.
Nezávislé malování se obejde bez příběhu. Potom ovšem je beze smyslu pomocná otázka některých návštěvníků výstav: "O čem to je?"
To si nemyslím. Před chvílí jste zmínil určité vrstvení myšlenek v mojí tvorbě. Osobní výpověď je určitě i onen vámi zmíněný příběh, výtvarný a neilustrativní.
(dokončení příště)