Alternativa nebo náhoda?
Pracuji jako lektor muzea umění v Olomouci. Před měsícem mi volá nějaký učitel, jestli by mohl přijít se svojí třídou na program, který dělám k retrospektivní výstavě Káji Saudka u nás v muzeu. Když se po delší době konečně propracujeme k termínu, protože už máme až do konce výstavy skoro plno, dozvídám se, že se jedná o waldorfskou školu.
"No," říkám do telefonu, "já se zařek, že nikoho z vaší školy brát už nebudu, protože když jste tady byli naposled před pár lety, byl to pro mě strašnej zážitek. Fakani si vzájemně ničili výkresy, a přestože jich bylo jenom dvanáct, byl to vážně horor."
"Já je pohlídám," zněl omluvný hlas mladého pedagoga.
"Tak já to ještě jednou zkusím," říkám.
Včera přišli. A byli skvělí, úžasně reagovali, debatovali naprosto suverénně, inteligentně a s nadhledem.
Na konci říkám: "Před několika lety tady byla třída z vaší školy. Byli strašní, ale vás bych si vzal kdykoli znovu."
Potutelně se usmívali.
Pak někdo z nich řekl: "To jsme byli my."