Putování po planetě Rudolstadt
Letošní 24. ročník nejvýznamnějšího evropského festivalu world music v německém Rudolstadtu opět nezklamal. Hudební Kolumbové tu mají stále zelenou. Festival je také jedním ze symbolů proměny, kterou Německo prodělalo za sto let od začátku první světové války.
Nech mne jít, matko, nech mne jít,
všechen ten pláč je nám už k ničemu,
neboť my jdeme bránit naši vlast.
Nech mne jít, matko, nech mne jít,
tvůj poslední pozdrav chci ti slíbat z úst.
Německo, Německo
musí žít, i když my musíme zemřít.
Báseň Heinricha Lersche spatřila světlo světa 2. srpna 1914, pár dnů po zahájení první světové války. Heslo "Německo musí žít, i když my musíme zemřít", bylo často skandováno při oslavách válečných obětí. Proč o tom píšu? Zaprvé, před sto lety, v červenci roku 1914, začala první světová válečná katastrofa, a zadruhé, německá folková skupina Die Grenzgänger vydala CD Maikäfer flieg!, unikátní výběr písní z této doby. Titul je narážkou na starou dětskou říkanku. Německé děti si na jaře roku 1915, jakož i v dalších letech, položily chrousta na špičku prstu a recitovaly: "Maikäfer flieg, dein Vater ist im Krieg!" (Chrouste, leť, tvůj otec je ve válce!) A dívaly se, jak odlétá. - Člověka až mrazí.
Skupina Die Grenzgänger byla jednou ze 163 skupin, které na letošním festivalu Tanz & Folk Fest (TFF) v Rudolstadtu vystoupily. Na celkem jedenatřiceti pódiích nebo na určených místech v historickém centru města. Nejrůznějších vystoupení, do nichž se počítají i dílny a přednášky, bylo zhruba tři sta. Za čtyři dny navštívilo festival 87 300 návštěvníků, nejvíce jich bylo v sobotu 5. července - 26 200. Permanentek se v předprodeji prodalo 21 200, což je základ finanční soběstačnosti festivalu. Největší část návštěvníků dorazila z okolního regionu a vůbec z Německa, ale přijelo také mnoho cizinců. Tisková zpráva uvádí, že ze třinácti zemí. Nejvzdálenější na severu je Estonsko, na jihu pak Španělsko. Česko sem patří do výčtu také. Ubytování vyhledalo přes 12 tisíc lidí, z toho drtivá většina zaparkovala své karavany či rozbila své stany v kempu na lukách za řekou Saale.
Rudolstadt měl jako každý rok vedle obvyklé pestré dramaturgie tři témata. Festivalovou zemí se stala Tanzanie, tancem samba a nástrojem basa. Ve skutečnosti bych měl říct - rodina basových nástrojů, počínaje klasickým kontrabasem přes basovou balalajku až po bassaxofon a tubu. Pozvaní muzikanti vytvořili během několika dnů před festivalem speciální pořad, jehož basové vlny ve mně duní a hypnotizují mne ještě dnes. Východoafrická země Tanzanie překvapila bohatostí hudební kultury, která se rozvinula především během uplynulých pětadvaceti let, kdy skončil v zemi totalitní "socialismus afrického typu". Hvězdy místní popmusic, která je svým způsobem i živou hudbou lidovou, na rozdíl od našeho kulturního okruhu, se tu představily v sestavě Black Warriors vedle pouliční rapové party Kazimoto. Důstojný a noblesní byl projev skupiny Kithara, která staví na svébytné směsi arabské, africké a indické hudby. Člověk mohl na jiném pódiu slyšet i sborově zpívanou tradiční poezii.
Ale člověk nemusí být milovník afrických rytmů, každý si tu najde své. Já jsem si pro sebe objevil zpěvačku kurdského původu Cigdem Aslan, která žije v Británii a věnuje se písním uprchlíků. Vychází jednak z tradiční turecké hudby a jednak z řecko-tureckého stylu rembetiko, který je vlastně písňovou výpovědí chudých vrstev městského obyvatelstva. Ale její hudba v prostředí evangelického kostela v sobě měla spíše příchuť magie než chudých čtvrtí a vykřičených hospod. Newyorský písničkář a multiinstrumentalista David Bromberg je pojmem už od 70. let, kdy se svým mírně provokativním a ironickým způsobem zapsal mezi inovátory nejrůznějších amerických tradičních žánrů, počínaje blues a konče bluegrassem. V Rudolstadtu tento svěží šedesátiosmiletý chlapík zaujal spíše jako jasný reprezentant amerických kořenů a vtipnými texty i průvodním slovem bavil publikum, v němž bylo zjevně hodně jeho fanoušků. Jeho jemná narážka na slavnou píseň Teach your children (Uč své děti), kterou rozvedl po svém Children learn by watching you (Děti se učí tím, že tě pozorují) byla typickou ukázkou jeho humoru.
Kapela We Banjo 3 reprezentovala současné moderní irské muzikantství, jež ukazuje, že není třeba mít baterii bicích, baskytaru a elektrické nástroje, aby člověk uvedl do varu několikatisícový dav lidí na hlavním náměstí v Rudolstadtu. Perfektní rytmika, dvě banja, kytara a housle, sehrané společné riffy, vynikající vícehlasé zpívání a všudypřítomný muzikantský vtip a pohyb, to je zaručený návod, jak si získat posluchače. Tedy za jednoho předpokladu: Z kapely současně musí tryskat radost ze společného hraní. Podobně bezprostředně působila rakouská skupina Federspiel, složená výhradně z dechových nástrojů. Není to poprvé, co se potkávám se skvělými muzikanty z Rakouska, kteří své špičkové řemeslo koření vtipem a neotřelými poukazy na vlastní tradice. Kdo by řekl, že jódlování se může ukázat jako mocně působící ingredience v hudebním kotlíku, kde se vaří i balkánské tance či mexická dechovka?
Poslední mou dosavadní zastávkou na hudebních potulkách byla přednáška Damira Imamoviče z Bosny, který popisoval proměny bosenského tradičního stylu, jemuž se říká sevdah a v němž se mísí slovanské kořeny s blízkovýchodními vlivy. Damir je jedním z těch muzikantů, kteří mají vlastní charisma, jsou skvělými interprety a současně s vášní studují kořeny vlastní hudební tradice. Je to nová generace, která se v konfrontaci s globalizovaným světem oprošťuje od stereotypního národoveckého pojetí tradice, aby pro svět objevila čistou esenci své kultury, která se nepotřebuje vymezovat či porovnávat. Ona prostě nezpochybnitelně existuje, nezaměnitelná s jinými, inspirovaná silnými osobnostmi minulosti a současně svobodná ve svém projevu dnes.
Mohl bych se tu dále rozepisovat o dalších hudebních zastaveních na letošní rudolstadtské pouti, ale za chvíli mi zavřou presscentrum, a tak musím stihnout odeslat toto své psaní a vyrazit na poslední část cesty. Cesty, která, doufejme, bude pokračovat zas příští rok, kdy bude festivalovou zemí Norsko. A tím pádem i bohaté skandinávské hudební tradice. Už se těším.
Tanz & Folkfest Rudolstadt, 3.-6. července 2014.