Počteníčko: Schody do hradu
Jošitomo Imae vypráví o jednom neobvyklém setkání na japonské pláži.
Každý vám řekne, že Taró je velice hezké jméno. I jeho tatínek vždycky tvrdil: "Tvé jméno, Taró, zní tak mužně…"
Taró s tím samozřejmě souhlasil, jenže on sám moc mužně nevypadal. Byl příliš stydlivý. A protože se styděl, neměl žádné přátele; byl stále sám. Byl sám, když si šel hrát ven, a byl sám, když zůstal doma.
Nejraději měl Taró moře. Bydlel na kopci, odkud bylo na moře dobře vidět. Mohl se tedy dívat na mořskou hladinu, kdykoli po tom zatoužil. A Taró této možnosti využíval co nejvíc. Když pohlížel na klidné moře, byl sám klidný. A když bylo moře rozbouřené a vlny zpívaly svou halasivou píseň, zdálo se mu, že zpívá spolu s nimi.
Moře je mužné, myslel si. Ale pak si připomněl, že on sám je plachý, a začervenal se. Ne, on sám nebyl mužný.
Nejkrásnější bylo vždycky moře v máji - bylo perleťově modré. A v dáli splývalo s perleťově modrou oblohou. Pohled na ně očarovával. Na pobřeží nebylo ani človíčka a Taró pokaždé pocítil chuť být moři co nejblíž. Proto seděl na pobřeží.
Písečnou pláž omývaly vlny a příjemně chladily do bosých nohou. Taró běžel a běžel, ani si sám neuvědomoval, jak daleko běží, až se unavil a usedl na hromadu písku.
Že by si z písku něco postavil? Třeba chaloupku. Nebo dům. Nebo ještě větší dům. Potom obrovský dům. A nakonec hrad. Ke hradu ovšem vedou schody, nejdelší a nejvyšší schodiště, jaké je možno zbudovat…
Taró byl zcela zaujat svou hrou. Nemůže samozřejmě stavět mrňavé schodišťátko jako pro panenky, schody musí být jako opravdové. A musí jich být hodně, ještě víc, co nejvíc - písku má na pláži dost a dost.
Chlapec přinášel písek plnými hrstmi a přistavěl další schod. A ještě jeden…
Najednou shora po schodišti kdosi přicházel. Přicházel shora, kde Taró ještě žádné schody nepostavil. Ano, když pohlédl vzhůru, spatřil dívku, sestupující po neexistujících schodech!
Nešlap na mé schodiště! chtěl se na ni Taró obořit, protože však byl stydlivý, neodvážil se něco takového říci dívce, kterou viděl prvně v životě. Jenom se červenal a úkosem ji pozoroval.
Dívka si ho příliš nevšímala; pravila jemným hlasem jakoby sama k sobě: "Jestlipak bych to taky dovedla?"
Děvčata nic takového…, chtěl namítnout chlapec, místo toho však pouze přikývl.
Dívka se postavila vedle něho a beze slova začala stavět schod. Asi něco podobného nikdy nedělala, zřejmě to neuměla, hned při jejím druhém schodu se celé schodiště zbořilo. Taró bezděčně řekl: "Ukaž, já ti pomůžu." Přinášel písek a stavěl schod za schodem a dívka je svýma drobnýma rukama zpevňovala. Chlapec si teď dával mnohem víc záležet, když už nebyl sám. A také dívka byla mnohem zručnější než před chvílí.
Byli tak zabráni do své práce, že si nevšímali okolí. Když se Taró podíval na dokončené dílo, zjistil s překvapením, že jejich schodiště skutečně vede k hradní bráně. Nad nimi ve výši se tyčil pískový hrad.
Taró se ohlédl na dívku. Měl dojem, že s ní hrad má jakousi spojitost.
"Půjdeme dovnitř?"
Dovnitř? Do hradu? podivil se Taró a opět se mu vrátil jeho ostych.
"Já jdu," řekla dívka a stoupla si na první schod. Schod její váhu vydržel. Dívka vystoupila na druhý schod. Schodiště se nezbortilo. Stoupala tedy výš a výš.
Nechoď tam! Nesmíš tam chodit! chtěl vykřiknout Taró. Tušil, že mu dívka navždycky zmizí, jestli vstoupí do hradu. Nechtěl ji ztratit, vždyť to byla jeho první přítelkyně… chtěl si s ní ještě chvíli hrát, ne, to je málo, chtěl si s ní hrát stále. A věděl, že by jí to měl říci, ale příliš se styděl.
Dívka se obrátila. "Vážně nepůjdeš?" otázala se.
Ano, už jdu! Tato slova měl Taró na jazyku, avšak neodvážil se je vyslovit.
Dívka zaklepala na hradní bránu. A v tom okamžiku se začal sypat písek. Od moře zavál silný vítr, zvedly se vysoké vlny a zaplavily schodiště i hrad.
Když se vlny odvalily, nebylo po hradu ani památky. I dívka byla tatam. Na pláži trčelo jako vrak pouze polorozbořené schodiště.
Měl jsem ji zadržet, pomyslel si Taró a díval se smutně na pískové schody.
"Taró, co tu děláš?" ozval se tatínkův hlas.
"Hrál jsem si s kamarádkou."
"S kamarádkou?" zeptal se překvapeně otec.
"Ano."
"A kde je ta tvá kamarádka?"
"Už odešla."
"Kampak odešla?"
"Tam." Taró mávl rukou k místu, kde stál ještě před chvílí pískový hrad.
Tatínek se tam podíval, ale viděl jenom písek a vlny. Zakroutil hlavou.
Taró ještě řekl: "Teď už bych si věděl rady." Obrátil se a utíkal podél moře. Běžel jako skutečný mužský, který má před sebou svůj cíl.
Co tomu chlapci pořád vrtá hlavou? podivil se tatínek. Potom se rozběhl za ním.
Jošitomo Imae (* 1932 v Ósace) je japonský autor dětské literatury, nositel Řádu vycházejícího slunce. Příběh pochází z knihy Vousy na mašličku (Lidové nakladatelství, Praha 1973). Přeložili Ivan Kroutský a Z. K. Slabý.