Počteníčko: Adolf Loos – privátní portrét
TENHLE OBRAZ MUSÍ ZMIZET
Je mi patnáct. Jdu do velkého obývacího pokoje, abych si vzala nějakou knihu. Jsou tam dva muži. Jedním z nich je profesor L., druhého neznám. Cizí muž poklekne na lavici a snímá ze stěny jeden obraz. Má na sobě hnědý oblek a košili krémové barvy. Má hubený a mladistvý obličej.
„Rád bych věděl, kdo maloval tenhle škvár. Ten obraz musí zmizet.“
Řeknu: „Ten obraz jsem namalovala já k otcovým narozeninám!“
„Aha,“ odpoví cizí muž, „pokud to bylo k otcovým narozeninám, pak je to samozřejmě něco jiného.“ Jemně zavěšuje obraz zpátky na stěnu. „Takže ty jsi dcera majitele?“
„A kdo jste vy?“ ptám se zvědavě.
Cizí muž na mě pohlédne a usměje se. „Jsem Adolf Loos!“
DOBŘE SI TO PROMYSLI
Loos leží na rohové pohovce v obývacím pokoji a spí. Architekt Kulka sedí u stolu se znepokojeným výrazem v obličeji. Před ním je stoh dopisů a pohlednic. „Samá nezodpovězená pošta,“ povzdechne si. „A pak je mistr překvapený, když přichází o projekty.“ Sedím tiše u stolu. „V minulosti jsem vždy dělal tuhle práci já,“ pokračuje, „ale teď vedu vlastní obchod. Je málo času. Ubohý mistr na všechno také sám nestačí. A pak jsou zde lidé, kteří ho odvádějí od práce.“ Kulka pohlédne na spícího muže s mírně káravým výrazem. Zabývám se vlastními myšlenkami, pohnuta jeho slovy. Kulka má pravdu. Adolf Loos, velký člověk, rozdává srdce a sílu každému, kdo ho přijde požádat o pomoc. Ale kdo pomůže jemu? A pak, jako by Kulka četl mé myšlenky, řekne: „Nikdo mu nepomůže. Všichni ho jen chodí žádat o pomoc. Nemohla byste se postarat o tuhle zanedbanou poštu? Adolf Loos někoho potřebuje.“ „Myslíte si, pane Kulko,“ zeptám se ostýchavě, „že bych mu opravdu dokázala pomoci?“
Architekt Kulka na mě pohlédne s přátelským výrazem. „Zkuste to.“
Třídím poštu do šanonu, který mi Kulka rychle podal. Loos se náhle probouzí. Posadí se, zívne, odkašle si a pak si odkašle ještě hlasitěji, aby se ujistil, že se mu to nezdá… V obličeji má výraz naprostého úžasu. Vzápětí radostně vykřikne: „Nechceš se mnou zůstat a pracovat se mnou? Až dosud jsem vždy pracoval pro své ženy a snažil se, aby byly jako herečky a zpěvačky, velké a slavné. K čemu to bylo? Možná by byly šťastnější, kdyby u mě zůstaly a látaly mi ponožky.“ Loos zmlkne a zírá do prostoru. Pak se mu obličej rozjasní. Vstane a uchopí mé ruce. „Ale ty nebudeš herečkou ani tanečnicí. Budeš pracovat se mnou. Nebude to snadné. Dobře si to promysli. Můj život je šňůra zklamání.“
NA PETŘÍNĚ
Jsme v Praze. Jdeme na Petřín. Je jaro a všechno kvete. Loos říká:
„Na vrcholu Petřína bych rád postavil hotel. Dobře by zapadl do krajiny. Druhý Kobenzl… Jen si pomysli…Hradčany, ten báječný rozhled a k tomu na vrcholu Petřína hotel, který by byl vidět z dálky! Mám v hlavě plán… báječný plán! Je třeba znovu uvést do provozu lanovku. Budou tam ubytováni návštěvníci z celého světa. Něco takového v Praze chybí!“
Při podobných řečech vyjdeme na vrchol Petřína. Je tam ubohá hospůdka. Objednáváme si dvě sklenice kyselého mléka. Hostinská, tlustá žena s nepřátelským obličejem, je před nás beze slova postaví. Začíná se stmívat.
„Večer,“ pokračuje Loos ve svých fantaziích, „když se Praha jiskří světly, si hosté hotelu budou užívat báječný výhled!“ Loos zamyšleně zírá do dálky. „Poslyš, Lerle, byl bych opravdu šťastný, kdybych mohl ten hotel postavit,“ říká skromně. „Bylo by to moc hezké…“ A náhle: „Zapomněl jsem si v hotelu peněženku. Máš s sebou nějaké peníze?“ Nemám nic. „Nemám s sebou ani hodinky.“
Beze slova na sebe hledíme. Oba myslíme na nepříjemný obličej hospodské. „Pojďme tedy.“ Tiše se vezmeme za ruce… někdy brzy se vrátíme a zaplatíme. Ruku v ruce scházíme dolů z kopce. Cestička se zdá nekonečná. Co řekne hospodská, až najde téměř plné opuštěné sklenice?!
MIHOTAJÍCÍ SE RYBY
Stavba Müllerovy vily je dosud v počátečních fázích. Dr. Müller vzal Loose na stavbu na pracovní schůzku. Loos stojí mezi trámy a ukazuje na jedno místo. „Tady,“ říká, „bude osvětlené akvárium s rybami.“ Nikdo mu nerozumí. Klient chce jít dál, protože je třeba prodiskutovat tolik důležitých věcí. Ale lhostejný Loos zůstává na místě a pokračuje: „Bude to oblíbené místo pána domu. Až se vrátí večer unavený z práce, bude pozorovat, jak si ryby tiše hrají. Ve světle lamp se budou mihotat všemi barvami.“ Klient je už dost naštvaný, ale Loose to nevyvede z míry. Je jediný, kdo nevidí prkna a lešení, ale už dokončený dům – dnes chce hovořit jen o mihotajících se rybách.
DŮVOD K ROZVODU
Loos vejde do koupelny. Tváře má zrudlé hněvem. „Ty chceš být mojí manželkou?“ vykřikne, „ty, která nemáš žádnou úctu k materiálu? Kdo jím nesmyslně mrhá a nechá ho rozpustit v nic? Ty marnotratnice! Copak nevíš, že celý život bojuji proti nesmyslům, proti zdobnosti, proti mrhání energií, proti mrhání materiálem? A ty, má manželka, se opovážíš nechat tohle báječné mýdlo, aby se rozpustilo ve vodě?“
Claire Beck-Loos: Adolf Loos – privátní portrét. Pragma, Hodkovičky 2013.