Otázky bez odpovědi (5. část)
V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.
Kapitola 6. Svoboda
Motto:
Na svoje školní sešity
Na lavici a na stromy
Na písek na sníh
Píšu tvé jméno
(Eluard)
Mohli jsme jednat jinak, než jsme jednali? O tom přemítal Lev Tolstoj v epilogu románu Vojna a mír. Zvednu-li ruku, říká, zdá se, že jsem jednal podle své svobodné vůle, neboť jsem ji zvednout nemusel. Fakt však je, že jsem ruku zvedl. Abych dokázal, že jsem skutečně nemusel, nechám ji nyní ležet. Tím jsem však opět nic nezjistil, neboť zvednutí ruky dříve není totožné se zvednutím nyní.
Řekli jsme již, že ve světě platí jisté zákony. Kdyby jich nebylo, nemohla by existovat věda jako jejich poznání a technika jako jejich využití. Nevyhnutelnost jevů, určená zákony, je proto ve vědě vítána.
Newtonův mechanický model umožňuje z daného rozložení hmot a jejich rychlostí určit rozložení a rychlosti v kterékoliv době. Současným stavem je tedy určena libovolně vzdálená budoucnost (a současný stav je určen libovolně vzdálenou minulostí). Jak ale srovnat tento model se skutečností? „Fotografie“ světa, která by přesně určovala polohy i rychlosti, je nemožná, buď bude rozmazaná a neumožní přesně zjistit polohy, nebo bude ostrá a pak neumožní určit rychlosti. Kvantová mechanika zjišťuje, že základní údaje nutné k determinování budoucnosti nelze současně zjistit. V kvantově mechanickém modelu světa rozložení pravděpodobnosti v daném okamžiku určuje rozložení pravděpodobnosti kdykoliv v budoucnosti. Zjistíme-li však určitý jev, zaměníme pravděpodobnost jistotou a narušíme tím vývoj rozložení pravděpodobnosti. Tento model není tedy deterministický v pravém slova smyslu.
Není otázka, kterou si zde klademe, nerozumná? Každý jev může nastat jen jednou, jev jemu podobný je jiný již tím, že se odehrává v jiném bodě prostoročasu. Každý děj proběhne jediným způsobem. Jakmile proběhl, nemá smysl ptát se, zda mohl či musel. Ptát se, zda daným stavem je určen stav budoucí, má smysl jen v rámci modelu, kde i slova „současný stav“ mají jasný význam.
Formulujeme-li však otázku tak, jak jsme to učinili v první větě, stane se velmi neodbytnou. V jistých mezích můžeme ovšem uskutečnit svá rozhodnutí, ale můžeme také „chtít, co chceme“? Není naše myšlení, na jehož základě se rozhodujeme, jednoznačně určeno světem, v němž žijeme?
Jistě i v lidské společnosti a v jednání člověka platí jisté zákony, neboť jinak bychom se tu vůbec nemohli orientovat. Praxe společnosti i člověka však spočívá na přesvědčení, že dneškem není určena budoucnost a že lidé mohou jednat jinak, než jednají. Jsou i lidé, kteří věří v absolutní determinismus. Svou víru však obvykle neberou příliš vážně a snadno na ni zapomínají. Mezi ně patří autoři marxistických sborníků, kteří tak dokazují, že vědomí je jednoznačnou funkcí hmoty. O kousek dále však spílají zlým kapitalistům. Věřit v determinismus a vyčítat lidem jejich jednání je podle mého názoru stejně směšné jako vyčítat cihle, že mi spadla na hlavu. Marně se snažím domyslet, jaké důsledky bych mohl vyvodit z přesvědčení, že vše, co udělám, bylo určeno od nepaměti a že tedy nejsem odpověden ani sám sobě. Nemáme-li svobodnou vůli, máme alespoň její iluzi, která nám ji plně nahrazuje. S touto iluzí žiji a píši tyto úvahy.
Přejděme proto k praktickým problémům. Kdybych se zeptal některého ze svých přátel, kdy se cítí svoboden, odpověděl by: Svoboden jsem, mohu-li dělat, co chci. Namítl bych mu, že člověk vždycky jedná na základě své vůle. Chci třeba mluvit pravdu a vím, že by mě za to zavřeli, chci-li více nebýt zavřen než mluvit pravdu, držím hubu na základě své vůle. Onen přítel by tedy opravil své mínění a řekl by: Svoboden jsem, mohu-li dělat, po čem toužím.
Má svoboda je omezena jednak přírodou, jednak lidmi. Představme si, že chci jít za řeku na výlet. Zjišťuji však, že řeka je hluboká a nevede přes ni most. Smířím se s tím a nebudu mluvit o nesvobodě. Nechť nyní přes řeku vede most, ale stojí na něm voják s puškou a s příkazem nikoho nepustit. V tom případě se budu cítit ponížen a nesvoboden.
Existence společnosti ruší mnohá omezení, která skýtají mé touze přírodní zákony. Společnost staví mosty přes hluboké řeky, umožní mi v krátkém čase navštívit daleké země, překonat nemoci, věnovat se studiu bez starosti o chleba.
Přesto přírodní omezení neuznáváme za omezení svobody v pravém slova smyslu, neboť v nich vidíme nutnost. Naproti tomu lidská omezení se mne tak bolestně dotýkají, protože neznám jejich příčiny, nebo je dokonce pokládám za zbytečná a nesmyslná. Kdyby mi voják na mostě vysvětlil, že nemohu na druhý břeh třeba proto, že tam vypukla epidemie, nemluvil bych o nesvobodě, i když epidemie omezuje mou svobodu právě tak jako puška. (Větě o svobodě jako poznané nutnosti lze rozumět dokonce i v tom smyslu, že sedí-li dva lidé v téže cele, je lépe tomu, kdo aspoň ví, za co tam sedí.)
Jsou bohužel lidé, kteří touží po tom, aby mohli ovládat druhé. Je proto přirozené, že se ostatní sdružují, aby mohli hájit svou svobodu. Avšak ti, kdož chtějí vládnout, se rovněž sdružují. Řada omezení v současném světě slouží k zabezpečení nadvlády jisté třídy nebo národa a tedy i k zajištění okrádání a vykořisťování. I instituce a normy, sloužící k ochraně proti zločinům, podstatně omezují svobodu (například povinná vojenská služba).
Kromě toho existují ještě jiná omezení. Moderní společnost je založena na rozsáhlé kooperaci. Po organizační stránce představuje stroj, v němž je každý z nás nepatrným kolečkem. Pro zdárný chod společnosti je třeba zajistit, aby kolečka do stroje zapadala. Kolečka však úloha jím přiřčená příliš netěší, mají stále tendenci se příčit. Tvoří se proto omezení svobody, která váží kolečka na určená místa.
Moderní společnost nahrazuje zjevné násilí ekonomickou vazbou. Kolečka nikdo nenutí, aby se točila tam, kde je to potřebné z hlediska stroje. Budou-li se však točit jinde, nedostane se jim oleje. Ekonomickou vazbu jsme rovněž nakloněni chápat jako nutnost, obdobnou přírodním zákonům. Ekonomická vazba je doprovázena vazbou lidskou. Pracujeme na určených místech, protože víme, že na našem výdělku závisí blaho lidí, které máme rádi.
Lze úplně nahradit ekonomickou vazbu vazbou lidskou? Země budující socialismus měly v tomto směru dočasné úspěchy. Počáteční nadšení bylo podmíněno vírou v spravedlnost a fiktivní světlou budoucnost. Budoucnost se však stala prázdnou skříní, do níž se odsouvaly neřešené problémy současnosti, a spravedlnost byla pošlapána. Ekonomická vazba v praxi převládla, a byla-li v teorii popírána některými právními a ekonomickými normami, vedlo to jen ke špatným důsledkům mravním i hospodářským.
V současné době je tedy ideálem ekonomická vazba řízená tak, aby znemožňovala vykořisťování člověka člověkem a nutila každého žít z vlastní práce. Uvážíme-li, že většina lidí je nucena po celý život dělat věci, které ji nezajímají, že její souvislý volný čas se omezuje na minimum, že lidé jsou k práci nuceni způsobem, který jim otráví i práci zajímavou, vidíme, že je marné delší dobu apelovat na uvědomělost. Rozvoj techniky a změny v myšlení umožní patrně v daleké budoucnosti řešení těchto problémů. Budeme však potom svobodni? Představa úplně svobodných lidí, uskutečňujících své touhy, pokud jim v tom nebrání příroda, je mylná, neboť předpokládá izolované duše na pustých ostrovech. Vývoj lidstva je protikladný takové izolaci. Nejvíce toužíme po lásce, po sblížení s lidmi, na nichž vždy budeme závislí a současně budeme vztahy k nim osvobozováni i vázáni. Nebudeme nikdy svobodni, protože bychom se museli osvobodit od lidí a tím bychom se zavřeli do nejhoršího vězení.
Pokračování příště
1. část – Kapitola 1: Mluvení do prázdna, Kapitola 2: Hledání kocoura
2. část – Kapitola 3: Relativnost jistot
3. část – Kapitola 4: Člověk a lidé
4. část – Kapitola 5: O štěstí a neštěstí