Otázky bez odpovědi (4. část)
V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.
Kapitola 5. O štěstí a neštěstí
Motto:
Leckdo popírá strast, připomínaje slunce. On však popírá slunce, připomínaje strast.
(Kafka)
Císař Timur prý požádal své učence, aby mu sepsali vše, co je známo o dějinách. Než však učenci splnili císařovo přání, vládce zestárl a viděl, že by jejich dílo nestačil přečíst. Uložil jim proto, aby pro něho vybrali jen věci podstatnější. Než se tak stalo, císař těžce onemocněl a přál si proto další zkrácení. Přinesli mu jedinou listinu, císař však již umíral. Dějiny, řekl tedy nejstarší učenec, lze vyjádřit jedinou větou: Lidé se rodili, trpěli a umírali. Že se rodíme a umíráme, odpověděl císař, to je zákon přírody, ale svým utrpením jsme vinni sami. A zemřel.
Protikladem utrpení je štěstí. Není dosažení štěstí cílem našeho života? Víme, kdy jsme šťastni, a toužíme po štěstí. Je touha po štěstí sobectvím? Nemohu být šťasten, vím-li, že jsem ublížil jinému člověku. Nemohu být šťasten, jsou-li týráni a zabíjeni lidé třeba na druhém konci světa. Bojujeme za štěstí jiných, abychom sami mohli být šťastni.
Štěstí jako cíl života tedy obstálo v první zkoušce. Ptejme se však, zda je tento cíl dosažitelný. Můžeme se vyhnout každému utrpení? Smrt je zákon přírody, ale již ona sama je utrpením. Jsou lidé, kteří umírají na leukemii v plném rozkvětu svých sil. Oni ani jejich blízcí si své utrpení nijak nezavinili. Člověk by snad měl umírat s radostným vědomím, že nežil nadarmo. Mnozí lidé však končí život ve stavu, v němž si sotva mohou něco uvědomovat. Lehkomyslná tvrzení o dosažitelnosti štěstí, o povinnosti být šťasten, lze ilustrovat výjevy z nemocnic; vzniká černý humor. Nelibuji si ve zlých myšlenkách, kdybych však chtěl zavírat oči před pravdou, nemělo by smysl psát tyto úvahy.
Toto utrpení není podmíněno jen nedokonalostí lékařské vědy. Lze vymýtit mnohé nemoci, ne však smrt. Již proto je tragika nutnou součástí života. Ale nejen proto.
Dialektika podle mého názoru obráží pohled člověka na svět. Jsme schopni vnímat jedině v protikladech. Také duševní stavy lze prožívat jedině, známe-li i jejich opak. Kdyby byl stále den, neměli bychom proň názvu. Štěstí je možné jen proto, že je i neštěstí, a nejen to, nejvíce šťastni jsme tehdy, když víme, jak málo chybělo, abychom šťastni nebyli.
Z tohoto hlediska znějí naivně řeči o štěstí a blahobytu, v němž bude žít lidstvo v budoucnosti. Již spojení těchto slov je příznačné pro primitivní myšlení. Předpokládá se tu, že ekonomický dostatek stačí člověku ke štěstí. Je však dobře známo, že k největšímu počtu sebevražd dochází právě v zemích hospodářsky vyspělých. Není na tom nic paradoxního, právě v zemích hospodářsky vyspělých ustupuje do pozadí každodenní boj o chléb, dávající životu bezprostřední smysl, pro lidi, kteří si nedovedou najít vyšší cíle, se pak stává život prázdným hemžením, jež nepřináší žádnou trvalejší radost a vede k citové a charakterové labilitě.
Jen si představme tu šťastnou budoucnost, v níž se všichni stále smějí. Jejich úsměv již není projevem radosti, ale grimasou. Nespokojenost je důvodem k činnosti, totálně šťastní lidé nemají důvodu, aby vůbec něco dělali. Pokud se společnost dusí nevyřešenými problémy, jsou v ní lidé nešťastní; kdyby bylo vše vyřešeno, zavládla by apatie, v níž by opět nebylo žádné radosti.
I zde je důvod, proč dějiny připomínají spirálu. V budoucnosti, poklesne-li vliv ekonomických faktorů na dějiny, projeví se zvlášť jasně, že rozpad zdánlivě stabilních společenských formací je vyvolán i odporem člověka k systému, který se tváří, jako by v podstatě vše vyřešil, a nedopřává mu prostor k rozlišení. Poněvadž hodnoty, na něž se systém odvolává, jsou stejně jen relativní, je destrukce vždy možná. A protože člověk je tvor historický, je pochopitelné, že se tak děje navázáním na předchozí stupně dějin. Existencialisté proto přirovnávali lidstvo k Sisyfovi, jenž stále znovu valí balvan do téhož kopce. Úděl člověka nelze ovšem přesně vyjádřit žádným přirovnáním. Dějiny jistě nejsou marným chozením v kruhu. Věřím, že život příštích pokolení i jejich problémy budou více odpovídat možnostem člověka a že i jejich utrpení bude důstojnější než naše.
Oběti našich otců jistě nebyly marné, ale neudělaly nás šťastnými ani v nejmenším. Pramálo proto na mne působí řeči o šťastném životě, který zaručujeme potomkům. Potomci stejně nebudou šťastni.
A co my? Nemohli bychom prohlásit dosažení štěstí za cíl svého života s vědomím, že naše úsilí může být marné a úspěch pouze dočasný? Chceme-li však jít k cíli, musíme znát směr. Existuje návod na štěstí: Myslit jen v jistých mezích a nic si příliš nebrat k srdci. Na každém kroku vidíme, jak rozumová i citová primitivnost umožňuje lidem být stále v dobré náladě.
V zemi, v níž jsou šťastni slepí, chci raději vidět a být nešťasten. Nechci-li omezovat své myšlení, vytyčuji-li si vysoké cíle, odsuzuji se vědomě k utrpení. Pravá tvář skutečnosti připomíná často saidský obraz, zahalený rouškou. Kdo měl odvahu strhnout roušku, spatřil obraz, ale nikdy již se neusmál.
Je však dobrá nálada a „zdravá“ spokojenost se životem pravým štěstím? Chci-li vše domyslet do důsledků, chci-li jít vlastní cestou, a ne vyježděnými silnicemi, čekají mne chvíle beznaděje z nepochopitelnosti světa a vlastní nedokonalosti. Člověk, který nad čímkoli přemýšlí, zná depresivní stavy, kdy se mu zdá, že si zvolil příliš vysokou metu; tím větší je však jeho radost z pochopení. Lidé, kteří se záměrně vyhýbají bolesti a nesnázím, připravují se tím i o hlubší prožití štěstí. Utrpení je tedy předpokladem štěstí nejen v životě lidstva, ale i v životě jednotlivce.
Existuje slunce i strast, jedno druhým lze popírat, ne však popřít. Nehlásám zde kult bolesti, jako každý člověk toužím po štěstí. Nechci však být člověkem sebejistým, neboť čím sebejistěji jdou lidé vpřed, tím sebejistěji šlapou po všech, kdo jim spadli pod nohy. Štěstí je jako hezké počasí, které máme při výstupu na vysokou horu. Naším cílem je hora, nikoli počasí, které žel málo záleží na nás.
Člověk by měl být jako plachta z Lermontova: „Nehledá si plachta štěstí a před štěstím neprchá“.
Pokračování příště
1. část – Kapitola 1: Mluvení do prázdna, Kapitola 2: Hledání kocoura
2. část – Kapitola 3: Relativnost jistot
3. část – Kapitola 4: Člověk a lidé