Mexické ženy to nemají lehké
Próza Ukradené modlitby od Jennifer Clementové zobrazuje současné Mexiko pohledem mladé dívky z chudého venkova.
Šance chudé venkovské dívky z Mexika na „normální“ život je podle prózy Ukradené modlitby prakticky nulová. V Mexiku se žije špatně. A to naprosté většině obyvatel, s výjimkou úzké vrstvy bohatých, která tvoří jedno nebo nanejvýš dvě procenta tamější populace.
Text Jennifer Clementové (* 1960) je rozdělen do tří oddílů. První oddíl přitom tvoří takřka přesně polovinu prózy a je umělecky naprosto přesvědčivý. Druhá část je tuctový komerční text. Jako kdyby knížku psaly dvě zcela odlišné autorky. Náročnější čtenář, který skončí na straně 107 z celkového počtu stran, jichž je v českém vydání 219, vůbec o nic nepřijde – naopak bude ušetřen zklamání. Pokud jde o čtenáře méně náročného, je otázka, zda se ovšem dokáže pročíst až do poloviny knihy, kde začíná „čtivo“ z kriminálního prostředí, s lovestory, krevní mstou a potrestáním hlavního padoucha. Příběh pro hlavní hrdinku končící happy endem – v tom smyslu, že ze všech nástrah, které má pro mladou chudou venkovskou dívku přichystáno současné Mexiko, nakonec vyvázne živá.
První polovina knihy není příliš dějová, jde v ní především o zobrazení ubíjejícího, stereotypního života v jedné malé chudé vesnici na jihu Mexika. Nevím, co by na knížku řekl někdo, kdo tento život sám zakusil, na mne ale líčení autorky působilo naprosto věrohodně. Nikoliv ve smyslu nějaké reportážní prózy, Jennifer Clementová přesvědčuje uměleckým obrazem. V jejím životopise se uvádí, že vydala několika sbírek básní. A první část prózy Ukradené modlitby opravdu dokazuje básnický talent svého tvůrce. Autorka pochází napůl z Mexika a napůl z USA. A v próze je přítomen jak jihoamerický „magický realismus“, ač většinou jakoby zpovzdálí, tak tradice severoamerických „vypravěčů ze života“, jako byl Jack London nebo Charles Bukowski. Na rozdíl od nich ovšem Jennifer Clementová nevychází z vlastních zážitků, ale z materiálu sesbíraného v prostředí, o kterém píše. A jehož atmosféru dokáže působivě ztvárnit:
„Zdálo se mi o mém prstenu, řekla. Ten sen obsahoval důležitá poselství. Jestliže ten snubní prsten nedostanu z prstu, ptáci přestanou zpívat, pokračovala. Ve snu stála potmě a na větvích jediného pomerančovníku seděli papoušci, kanárci a pěnkavy. Všichni měli zobáky doširoka otevřené, ale nevyšel z nich jediný zvuk, přestože natahovali krk dozadu a vzhlíželi k nebesům.
Kovář odřízl prsten z matčiny ruky ostrým pilníkem. Netrvalo to ani vteřinu. Dělal jsem to už tisíckrát, řekl, když jí do dlaně pokládal prsten, teď přelomený na dva kusy.
Sklopila pohled na zlatou uvozovku. Co s tím mám sakra dělat? řekla.
Kovář netušil, že právě zachránil mexické zpěvné ptactvo.“
S takovýmito básnickými, okouzlujícími pasážemi ale autorka šetří a soustřeďuje se na líčení ponuré a tíživé atmosféry mexické vsi. Chudá vesnice se v její próze vylidňuje mnohem radikálněji, než to známe z venkova českého. A nežijí tu prakticky žádní dospělí muži, všichni odešli za prací a za vidinou peněz. Většinou do USA. Část mladíků neodchází tak daleko, ale stává se pěšáky ve službách drogového kartelu, který ovládá danou oblast:
„Jediní muži kolem obývali vozy SUV, řídili motocykly a zjevovali se odnikud s kalašnikovem přehozeným přes rameno, sáčkem kokainu v zadní kapse džínů a balíčkem červených marlborek v přední kapse košile.“
Jako protiklad k chudé vesnici, jejíž součástí je ovšem stále puštěná televize v každé z chatrčí, staví autorka blízké mezinárodní letovisko Acapulco, které je v první části prózy přítomno víceméně jen pod povrchem textu. Do tohoto města a jeho okolí totiž odcházejí chudé venkovské ženy, aby zde hledaly zdroj příjmů jako pomocné pracovní síly – především jako uklízečky. Odrůstající děti těchto osamělých žen ze vsi postupně mizí. Dospívající chlapci vstupují do světa zločinu. Dívky, které jsou alespoň trochu hezké, drogová mafie unáší a pak prodává jako prostitutky. Mafie obhospodařuje i pole máku a marihuany v okolí vesnice. Tradiční zemědělství rychle zaniká. Vojenské vrtulníky mají maková a marihuanová pole likvidovat jedovatým postřikem, v reálu to ale dle prózy vypadá takto:
„Osádky vojenských helikoptér se musely na základnu vrátit s hlášením, že herbicid vypustily, a tak ho vypouštěly, kde to jen šlo. Nechtělo se jim přibližovat se k polím, kde by je mohli velice snadno sestřelit. Poté, co helikoptéry přilétly a zbavily se svých zásob nad našimi domy, ve všem byl cítit pach čpavku a celé dny nás pálily oči. Moje matka tvrdila, že právě proto v jednom kuse kašle. Moje tělo, říkala, je pro armádu tím zatraceným makovým polem.“
V Mexiku život opravdu není moc lehký. A rozhodně je zajímavé porovnat si zdravotní péči, o níž se u nás vede tolik diskusí, se zdravotní péčí pro chudé v Mexiku:
„Když se Maria narodila se zaječím pyskem, všemi to otřáslo. Matka Luz svou dceru držela doma a Mariin otec vyšel předními dveřmi a už se nikdy nevrátil.
Narodila se obráceně, jako svetr naruby. Musíš ji prostě nechat obrátit zpátky, řekla moje matka. Půjdu ji zapsat na kliniku.
Pak se otočila, sešla z hory, autobusem odjela na kliniku v Chilpancingu a tam nahlásila Mariino narození. Dělalo se to proto, aby v místních zdravotních zařízeních věděli, které venkovské děti potřebují operaci. Z hlavního města přijížděli lékaři operovat zdarma pacienty, pokud je při jejich narození někdo nechal zapsat.
Trvalo osm let, než skupina lékařů přijela do Chilpancinga. Doprovázel je konvoj vojáků, aby je chránil před násilným střetem s překupníky drog.“
Jistě tím nemyslím, že bychom měli být rádi za zdravotní péči, jakou máme, nicméně to srovnání je zajímavé. V obdobném duchu se v próze píše o školství. Ale citátů už jsem uvedl až příliš.
Ještě krátce o překladu. Próza vyšla rok po vydání v USA, což je jistě zajímavé, nicméně je vidět, že překlad byl šitý horkou jehlou. Překladatelka Šárka Kadlecová například v celé próze chaoticky zaměňuje kulomet a samopal. Chápu, že pro dámu v tom být rozdíl nemusí, ale věcně je to rozdíl dost podstatný. A je tu spousta nečeských či nevhodných vazeb v textu. Na straně 25 se píše: „unášeli lékaře pro výkupné“ místo „kvůli výkupnému“. Další případ z této strany: „Věděli jsme, že bez ochrany by na naši horu žádní doktoři nepřijeli.“ Slovo „ochrana“ je užito tam, kde by mělo být něco jako „ozbrojený doprovod“ nebo „ochranka“. A dále na téže straně čteme: „Ve skutečnosti jsme příčinu deformit na naší hoře dobře znali.“ Těžko by asi lékařský termín „deformita“ použila vypravěčka prózy, prostá dívka z mexického venkova. Na straně 43: „pořád si o něčem zpíval“ místo „pořád si něco zpíval“. A tak dál.
Více o autorce prózy – Jennifer Clementové – je možné najít na internetu. Jde nepochybně o pozoruhodnou osobnost, vzdělanou dámu, ovšem s trochu dobrodružnou minulostí. Tato umělkyně se pohybovala v New Yorku v okruhu Andyho Warhola a později se jako předsedkyně mexického PEN klubu nebála vystupovat proti mexické mafii na obranu svobody tisku, přičemž zavražděné novináře v Mexiku už asi nikdo nikdy nespočítá.
Pokud jde o Ukradené modlitby, jak už jsem psal, mohu doporučit jejich první polovinu. To je dobrá próza. Básnická, „angažovaná“ a napsaná s ženskou schopností vcítit se do složitých rodinných vztahů, do vztahů milostných, vztahů rodičů a dětí i vzájemných vztahů dospívajících dívek. Druhá půlka knížky stojí za starou bačkoru.
Jennifer Clementová: Ukradené modlitby. Přeložila Šárka Kadlecová. Knižní klub, Praha 2014.