Počteníčko: Snědené vévodství
Úryvkem z novely Manfreda Bielera připomínáme sedmdesáté výročí konce druhé světové války.
Jednoho jarního dne, jestli byl vydařený nebo ne, to nevíme, vyhořel zámek, padací most spadl do vody, vévoda Joachim Ernst vyšel ze svého bunkru a rozhlédl se kolem. Dojem byl tak zdrcující, že se další prohlídky zřekl. Zatímco město a vévodství lehalo popelem, vrátil se do bunkru, sedl si na biedermeierovskou pohovku a dal si od svého řidiče uvařit silnou kávu. Když vypil kávu z modrobílého šálku, odpáral mu řidič písmena z jeho uniformy SS. Společně uzavřeli vchod na závoru a zabezpečili ji ještě řetězem a visacím zámkem. Joachim Ernst se nestaral o své vévodství a vévodství se, jak se zdá, nestaralo o něj. Všichni měli plné ruce práce s pohřbíváním, zasklíváním, stavěním lůžek, utěsňováním střech a obvazováním raněných.
Duben, brzy tu budem, řekli si Američané a koncem měsíce přišli a našli vévodu a jeho řidiče. Oba byli neholení, nemytí, nečesaní. Třásli se ve svých uniformách a řidič, když spatřil Američany, ze samého strachu přiložil ke štítku čepice obě ruce, tak říkajíc pro jistotu.
„I am the chaffeur,“ řekl černochovi, který na něho mířil samopalem. „This is the Herzog!“ Joachim Ernst vylezl na nákladní auto a byl převezen do zemského soudního vězení. Než ho odvedli do cely, musel odevzdat pásek. Dva dny čekal na sestavení transportu. Do cely byli postupně dodáni:
Banfýrer hitlerjugend, velitel volkssturmu, vůdce nacistického spolku šoférů a jeho zástupce, vedoucí Zimní pomoci, gauamtslajtr, vedoucí lágru zahraničních dělníků, předseda zemského soudu, blokvart NSDAP skupiny Mariina ulice – Antoinettina ulice, ředitel věznice pro mladistvé, ředitel spořitelny, plavčík z plovárny v Askaniově ulici (na základě záměny jmen s vedoucím inženýrem kontroly Junkersových závodů), vojenský velitel prostoru Halle a obchodní ředitel plynové společnosti Continental (CONTI).
Koncem dubna, začátkem května nastoupili na velké zelené studebakery a jeli přes Köthen, Halle, Merseburg, Naumburg, Apoldu a Výmar do Buchenwaldu. Anhaltské hranice překročili na návrší Wettin-Wallwitz.
Na každém ze tří nákladních aut sedělo kromě vězňů šest amerických vojáků se samopaly. Američané měli na hlavách přílby a jedli tlusté kusy svítku. Joachim Ernst pozoroval jednoho vojáka, jak si položil svítek na pravé stehno, lehce zvedl nahnědlý okraj, stočil ho směrem ke kolenu, vzal stočený svítek do ruky, vycenil zuby a zakousl se. Mezi Naumburgem a Weißenfelsem udělali čůrací pauzu. Vítězové i vězňové se vymočili do Saaly, a to nejdříve devět vojáků, kteří svěřili samopaly svým kamarádům, aby měli volné ruce, potom všichni vězňové až na vévodu, kterému se čůrat nechtělo, a nakonec zbývajících dvojnásobně ozbrojených devět vojáků. Řidiči a důstojníci eskorty přihlíželi nebo si stoupli ke stromu.
Když nastoupili, seděl Joachim Ernst mezi gauamtslajtrem Fritzem Pfaffem a vedoucím lágru pro cizí dělníky Ottou Hünichem. Oba si svlékli kabáty uniforem a přehodili je vévodovi přes ramena, protože vévodovi bylo zima: vítr profukoval skupinami plachty, otvory obroubenými hliníkovými kroužky a prostřílenými děrami v postranicích. Ve Výmaru teklo Joachimu Ernstovi z nosu. Pokašlával a hrbil se při tom, neboť souchotiny, subfebrilní teploty, zduřené mandle, rýma a slzící oči patřili k askánské rodinné tradici. Jak ví každý, kdo se alespoň trochu vyzná v historii anhaltského vévodského rodu, uplival se korunní princ Leopold, Joachimův strýček, v roce 1885 na francouzské Riviéře k smrti. Vozy vjely na apelplac bývalého koncentračního tábora. Vězni vystoupili a byli odvedeni na bloky. Joachim Ernst si to dovedl zařídit, že spal na třípatrovém kavalci uprostřed mezi Pfaffem a Hünichem.
Druhý den ráno se probudil s vysokou horečkou.
„Výsosti,“ řekl Fritz Pfaff, „bude nejlépe, když Vaše Výsost zůstane v posteli. Budu za Vaši Výsost házet lopatou.“
Joachim Ernst přikývl a obrátil se na bok. Pfaff upravil šedou přikrývku z buničiny kolem vévodových tlustých boků, nacpal mu pod zátylek podhlavník a pověsil mu čepici na sloupek kavalce.
Většina vězňů, mezi nimi také Pfaff a Hünich, byli přiděleni k čistícímu oddílu. Odstraňovali střepy z okenního tmele, cpali slamníky, vytírali baráky hadry a seškrabovali zaschlý nános z plechového nádobí. Dveře u latrín bouchaly, podpatky holínek cvakaly, nad apelplacem se vznášel prach a moc nescházelo a blokvart by byl nařídil zpívat. K večeru dostal každý kus svítku a hrnek vody, do něhož ponořil Pfaff svůj kostkovaný kapesník a položil ho vévodovi na čelo. Otto Hünich sáhl vévodovi na krk a řekl: „Nejmíň devětatřicet pět.“
Vévoda ležel na zádech, podhlavník se mu posunul. Dokud bylo světlo, mohli vidět šedivé ploché váčky pod jeho očima vedle nosu s velkými póry. Jeho pohled putoval mezi špičkami holínek a dírou od suku v prkně nad ním. V noci se vévoda probudil a křičel: „Ne!“
Fritz Pfaff nemohl znovu usnout. Věděl, o čem se vévodovi zdá. Pfaff byl až do roku 35 učitelem na lyceu: nekuřák, hráč tenisu, nepřítel alkoholu, znalec vlastivědy, cyklista s opálenými, chlupatými lýtky. Jeho děvčata by mu byla nejraději opentlila svaly bílými a modrými stuhami. Ležel na slamníku a v duchu si opakoval dějepisná data od Kann až po spor o investituru, své veletoče na tělocvičné slavnosti a čtvrthodinovou stojku, kterou bez košile a bez kalhot předvedl ředitelově ženě přihlížející z postele. Otto Hünich, který spal nad vévodou a jehož neprobudily ani vévodovy výkřiky, neměl daleko do padesátky, byl několikrát trestán pro ublížení na těle, výtržnosti, pytláctví a násilné smilstvo. Dýchal klidně ústy a břichem. Když snil, což se dělo málokdy, dirigoval orchestr armády spásy, který sestával z třiceti tub, dvou set bubnů a stejně tolika fléten, a nejodpornější na jeho snu bylo vždycky to, že ztratil svou tamburskou hůl; víc se mu nezdálo, spíš míň. Občas ve snu zpíval se svou švagrovou, ale pak míval ráno špatné svědomí.
Když Hünich vylezl z lůžka, byl Joachim Ernst už vzhůru.
„Dobré jitro, pane vévodo,“ řekl Hünich, „doufám, že jste se ráčil dobře vyspat.“
„Heil, Hünichu,“ řekl vévoda a usmál se, „rád bych se dal oholit.“
„Jsme v Buchenwaldu, pane vévodo.“
„Jistě,“ řekl Joachim Ernst, „přesto mi však rostou vousy. To je přírodní úkaz a nezávislý na tom, jestli jsme válku vyhráli nebo prohráli.“
Joachim Ernst si rozepjal levou náprsní kapsu a vyňal fotografii, na níž byl muž s knírem, přílbou, nárameníky, řády a šlechtickým řetězem. Na šířku dlaně nad pupkem přelézal zlatý medvěd stříbrnou zídku. Joachim Ernst pohupoval fotografií mezi nataženými ukazováky, až reflex na struktuře fotopapíru v mužově obličeji zesílil: malé matné slunce pod vlajícím chocholem, nafukovaným větrem, vévodskou pěveckou akademií a městským pěveckým spolkem –
„Víte, kdo to je?“ zeptal se Joachim Ernst.
„Ne,“ řekl Hünich. „Někdy člověk tak těžko rozezná obličeje. Zvláště při tomto osvětlení.“
Hünich vrazil kolenem Pfaffovi do lokte. Pfaff pochopil a vylezl z postele.
„To je Friedrich Druhý,“ řekl, „vévoda anhaltský, vévoda saský, engernský a vestfálský, hrabě askánský, pán na Zerbstu a tak dále…“
„V našich starých dějepisných knihách,“ řekl Joachim Ernst, se říká, když se schyluje k umírání: odchází ke svým předkům. – Nádherný obrat.“
Pfaff a Hünich přikývli.
„Víte vůbec,“ zeptal se Joachim Ernst, „že jsem teď zase vaším zeměpánem?“
„To snad nemyslíte vážně,“ řekl Hünich, ale Pfaff mu šlápl na nohu.
„A váš zeměpán,“ zvolal vévoda a zkusil se pozvednout, „se chce dát oholit! – Dnes v noci, moji věrní,“ pokračoval tiše, „se mi to zdálo.“
„Všem se nám to zdálo,“ řekl Pfaff.
„To nemyslím,“ řekl Joachim Ernst. „Mně se zdálo, že z Bavorska bude zase monarchie, Prusko dostanou spojenci, neboť Prusko splňuje všechny požadavky, které kolonie má mít: země je písčitá, domorodci se dají snadno zastrašit, pohlaváři jsou úplatní, na Brandenbursku mají ústavy pro zločince a duševně choré, vedle toho cukrovary a spoustu mužů, kteří se hodí pro policejní službu. Porúří, moji milí, bude mezinárodní, anebo je dáme Polákům, kteří je stejně už obsadili. A Sasko, milé Sasko, Anhalt…“
„Dovolíte, Výsosti, abych Výsosti setřel pot z čela?“ přerušil Pfaff vévodu, sáhl pro kapesník a vévodu utřel.
„Vy si asi myslíte, že blouzním?“ zeptal se vévoda.
„Je snad ještě předčasné to posoudit,“ řekl Pfaff.
„V Haagu existuje soudní dvůr,“ řekl Joachim Ernst. „A Anhalt měl s Nizozemím vždy nejlepší styky. Johann Georg Druhý se, jak známo, oženil s Henriettou Kateřinou Oranžskou, švagrovou velkého kurfiřta!“
„Tomu už bude asi tři sta let, Výsosti,“ řekl Pfaff.
„Ano,“ řekl Joachim Ernst, „a to je více než celé dějiny Spojených států dohromady.“
Najednou se vztyčil tak vysoko, že vrazil hlavou do příčného trámu horního kavalce. Pfaff navlhčil kapesník a podal mu ho.
„Pokud vím,“ řekl Hünich, „potrpí si Američané na německou šlechtu. V Americe je několik baronů, kteří prodávají auta nebo zajíždějí koně nebo hrají tenis a vede se jim docela dobře.“
Vévoda Joachim Ernst si sňal kapesník z čela a lehl si zase na záda. Zatímco mu Pfaff strkal fotografii Friedricha II. z Anhaltu do náprsní kapsy, vykládal:
„Uvažuji dále. Co bude ze Saska, z Anhaltu? Obyvatelstvo je celkem vzato mírumilovné. Parádní pochod byl vynalezen v mé rodině. Neznáme žádné stavovské rozdíly. Můj předek se oženil s lékárnicí. Jíme vuřty s cukrem, máme tedy dobrý žaludek, náš největší básník se jmenuje Wilhelm Müller – ničím nejsme nápadní. Proto také se z jeho básní staly národní písně. Teď dále: Vezměte louky, labské luhy, lesy, lom, tyčovinu, zoologickou zahradu, nemluvě o Wörlitzu a Oranienbaumu. Ostatně Američané milují přírodu. Kromě toho nám od roku 1857 patří solné doly v Leopoldshallu. Už víte, co mám na mysli?“
Pfaff i Hünich zavrtěli hlavou. Joachim Ernst se obrátil na bok a hleděl na ně červenýma očima a velkými nosními dírkami.
„Moji milí, nechápaví Anhaltčané! Před svým duchovním zrakem vidím obrovskou přírodní rezervaci s dlážděnými nebo asfaltovanými silnicemi, dostatečně širokými, aby na nich mohlo jet pět aut vedle sebe, s místy oddechu v rozkošných krajinách: ve Flämingu, v Harzu. Na Rammbergu postavíme hotel, stejně tak na Windmühlenbergu u Göritzu. Zámek se zrenovuje. Každé odpoledne přesně ve tři se objevím v slavnostní uniformě na balkóně, nastoupí stráž s třírohými klobouky a copy. Kdo bude chtít jet šestispřežím, zaplatí, řekněme, sto dolarů. K tomu stará památná místa: Tady spal Napoleon, tam Valdštejn, támhle Blücher!“
Vévoda se začal hihňat. Slintal a zalykal se. Pfaff strčil ruce do kapes a pohupoval se ze špiček na paty. Hünich dal vévodovi políček a utřel mu obličej.
„Musíte si odpočinout, pane vévodo,“ řekl.
Joachim Ernst přikývl.
„Mohl bych se taky nechat fackovat,“ řekl. „Za jednu facku německému vévodovi – deset dolarů.“
Přeložil Bedřich Becher
Manfred Bieler (1934–2002) byl německý spisovatel a satirik. V roce 1965, kdy film podle jeho předlohy Králík jsem já, kritizující policejní praktiky, vyvolal v NDR skandál, přesídlil do Prahy a přijal československé občanství. Od roku 1969 žil v Mnichově. Próza Snědené vévodství, již zde publikujeme, vyšla v Ročence Světové literatury 1965–1966.