Nač dojel španělský poštovský panáček?
Reflexe hospodářské soutěže mezi dvěma evropskými podniky, která se dotýká nejen turistů na dovolených.
Ne modře, ale žlutě kvete poštovní schránka na rohu španělské ulice. Nadto někdy udiví nápisem „Swiss Post“, česky: Švýcarská pošta!
V turisticky frekventovaných oblastech Španělska dnes v oblasti mezinárodní poštovní přepravy vzájemně hospodářsky nesoutěží Švýcarsko se Španělskem, ale (zdůrazněme s Václavem Klausem) toliko podnik s názvem Švýcarská pošta s podnikem Španělská pošta. Po loňské dovolené na Kanárech a letošní na Mallorce konstatuji, že konkurenční výhoda Švýcarské pošty určitě nespočívá v rychlosti. (Procházejí snad pohledy jakousi centrální třídírnou ve Švýcarsku, že jejich doručení ze Španělska do České republiky trvá pokaždé tak zoufale dlouho?) Na čempak je tedy založena? Citujme Wolkrovu báseň Poštovní schránka: „… lidé si jí váží velice, svěřují se jí docela…“ Jinak vyjádřeno, důvěra zákazníků tvoří součást goodwillu, tedy nehmotného majetku obchodní společnosti.
Mám za to, že švýcarský „poštovský panáček“ těží dodnes z tradice tolerance, diskrétnosti a mlčenlivosti. Španělský „poštovský panáček“ je, formulováno velice zjednodušeně, naopak trvaleji zatížen a poznamenán dějinnou spoluúčastí na cenzuře a fízlování – od ukončení takzvané reconquisty (znovudobytí Iberského poloostrova) po frankismus.
Expanze podniku Švýcarská pošta v dosavadním tradičním odbytišti Španělské pošty může posloužit obecněji jako varování. Komu? Předně takzvaným pánům internetu (ochrana osobních údajů na internetu patří k aktuálně diskutovaným tématům) a mobilním operátorům. Dále pak křesťanským denominacím. Vždyť ani kaple, sborový dům či farní úřad na rohu ulice nejsou, vyjádřeno slovy Jiřího Wolkra, „nějaká lecjaká věc“. „Panáčci“ tamtéž (kteří mají být především doručovateli dobré zprávy, tedy evangelia) mohou nicméně přehmaty v oblasti ochrany osobních údajů postupně zdiskreditovat tu či onu církevní firmu nebo značku…