Odešel Pan redaktor
V sobotu 25. července odešla ve věku 93 let velká osobnost brněnské, moravské a vůbec české kultury, rozhlasový redaktor Jaromír Nečas. Jeho celoživotní práce vyústila v pestrou úrodu na kulturním poli.
V sobotu dvacátého pátého července zesnul na domácím lůžku Jaromír Nečas. V jeho věku – jednadvacátého února letošního roku mu bylo třiadevadesát let – by se řeklo, žádný div. Ale byl! Nám, kteří jsme s ním byli v kontaktu, se totiž zdálo, že takový člověk prostě nemůže umřít. Jeho zájem o svět, o kulturu, jeho nejrůznější iniciativy jej udržovaly v našem povědomí jako rezonujícího ducha a hybatele mnoha věcí. Nezřídka mi zazvonil mobil, třeba v neděli dopoledne, kdy Nečas poslouchával pravidelně rozhlas, a ve sluchátku se ozvalo: „Slyšels už…?“ nebo „Dnes odpoledne budou vysílat… To by tě mohlo zajímat.“ Nečas byl rozhlasákem tělem i duší, a dokud byl schopen, což bylo téměř do posledních chvil, četl Týdeník rozhlas a poslouchal své oblíbené stanice. Jeho přítomnost na koncertech, vernisážích, besedách nejen v Brně, ale po celé jižní Moravě, byla příslovečná. Ještě ve svých devadesáti letech se vydal s partou přátel autem do Albánie, přičemž důvodem cesty bylo jeho přání podívat se ještě jednou v životě do země, kterou navštívil v roce 1960 a která mu učarovala… Napsal jsem o tom reportáž pro tištěné vydání Kulturních novin (12/2012), které lze nalézt i v našem internetovém archivu.
O Jaromíru Nečasovi jsem psal už při jiné příležitosti jako o „českém prorokovi world music“ a jistě ještě o něm bude ledacos napsáno. Jenže jak pojmout nyní na omezeném prostoru osobnost natolik košatou (nečasovský termín) a zároveň mně tak blízkou? Posledních osmnáct let jsme si byli neobyčejně blízkými přáteli a v řadě aktivit – vydavatelských, dramaturgických a rozhlasových – i spolupracovníky. Nečas byl osobností v kultuře široce rozkročenou, a přestože je vnímán v běžném povědomí především jako „folklorista“, ve skutečnosti byl jeho záběr mnohem širší.
Redaktor Jako Životní úděl
Z pozice rozhlasového redaktora byl schopen inspirativně propojovat nejen nejrůznější hudební žánry, ale pracovat i v rovině literární. Měl značný přehled o hudebních tvůrcích (mezi něž může být i částečně počítán, protože začínal jako hudební skladatel a později pro Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů neboli BROLN, vytvořil řadu zajímavých úprav lidových písní), ale měl vhled i do literatury a výtvarného umění. Jenom takto vybavený redaktor je pak schopen dát vzniknout (a z velké části i autorsky vytvořit) sérii pořadů, jako byl například Barevný zpívající svět. Sto šest dílů tohoto impozantního zrcadla hudební kultury světa spojilo mezi lety 1976–1980 mnoho významných osobností širokého oborového záběru – jako příklad uvedu antropologa Jana Jelínka, indologa Dušana Zbavitele, hudebníka a redaktora Jana Rokytu, hudební vědce a skladatele Miloše Štědroně a Pavla Jurkoviče či hudebního publicistu Lubomíra Dorůžku.
Když jsem připravoval k Nečasovým osmdesátinám brožuru Sešlost u Nečasů, přispěla mi do ní řada jeho přátel a spolupracovníků. Jména brněnských a moravských autorů jsou vlastně i jakousi svébytnou kulturní mapou: etnograf a první ředitel Etnografického ústavu Moravského zemského muzea Ludvík Kunz, dramaturg a zakladatel BROLN a pozdější ředitel brněnského rozhlasu Jaroslav Jurášek, etnograf a horňácký zpěvák Dušan Holý, muzikolog Jan Trojan, textař, dramatik a rozhlasový redaktor Vladimír Fux, spisovatel a překladatel Antonín Přidal, hudebník a redaktor Jan Rokyta, Hana a Petr Ulrychovi, bývalý umělecký vedoucí BROLN a pozdější primárius Janáčkova kvarteta Bohumil Smejkal, muzikolog a hudební skladatel Miloš Štědroň, cimbalista a folklorista Jiří Petrů, režisér Břetislav Rychlík, hudebník a skladatel Jiří Pavlica, z mladších zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková či etnografka Lucie Uhlíková… Ti všichni nenapsali svou vzpomínku jenom z čistého přátelství, ale také z úcty k odborně kompetentnímu člověku, s nímž spolupracovali. A vedle nich bychom mohli samozřejmě jmenovat plejádu těch, kteří už povinšovat nemohli, ale tvořili s Nečasem silnou kulturotvornou generaci šedesátých let propojenou i vzájemným přátelstvím. Mezi nimi by nechyběli básníci Jan Skácel, Oldřich Mikulášek nebo Josef Kainar, skladatelé Josef Berg či Ludvík Podéšť a mnozí další.
Takový je úděl redaktora: Měl by zprostředkovávat, propojovat, vyzvedat dobrá díla, zasazovat do kontextu a – neměl by být přitom vidět. Jeho hodnota se pozná podle plodů jeho činnosti, podle kompetence, s jakou svoje pole obdělává, a podle kvality vysílání či obsahu časopisu. Není to jednoduchá role a mám pocit, že zvláště v současné době, kdy pracujeme pod obrovským a ne zcela strukturovaným informačním tlakem, při rychlosti, s jakou se vytváří mediální obsah, a při „ekonomizaci“ nákladů na nezbytně nutné redakční a autorské zázemí, se s osobnostmi Nečasova typu setkáváme méně a méně. Je to škoda.
VĚROZVĚST PÍSNĚ
Životní láskou Jaromíra Nečase byla hudba. A nejhlouběji se mu do srdce vtiskla lidová píseň. Přestože narozen na Slovácku, nepocházel z vysloveně tradičního prostředí, jeho otec byl ředitelem hospodářské školy a rodina se stěhovala na jeho různá působiště: Kyjov, Strážnice, Slavkov, Blansko. Mladý Nečas nakonec jako student gymnázia a pak konzervatoře zakotvil za druhé světové války v Brně a tomuto městu zůstal věrný až do smrti. O jeho osudovém setkání s písní jej nechám promluvit jeho vlastními slovy:
„Narozen v Kyjově – odkojen ve Strážnici: sudičky mi dobře vybraly, ale já hleděl jinak než do ,Duše lidu‘ – jak by řekl dr. Vladimír Úlehla. Teprve v Brně, v posledních ročnících gymnázia jsem se odrodil. Jda z koncertu v sále Stadionu, vidím: ostruněnou krabici ležící na čtyřech židlích podtuplovaných ještě čtyřmi pivními půllitry – a za tímto beznohým monstrem cimbálu velekněz Jaromír Běhunek. Byl jsem ve Slováckém krúžku a bylo rozhodnuto: stanu se cimbalistou a věrozvěstem slovácké lidové písně. A tak začaly moje cesty za folklorem a za písní vůbec.“
Nečasův život v heslech: studia na konzervatoři (klavír, skladba) a současně samostudium na cimbál, pobyt v Anglii (studium jazyka), návrat v roce 1948, nedokončená studia na Janáčkově akademii múzických umění, založení rodiny a život na volné noze jako skladatel, hudebník, divadelník, v roce 1952 nástup do brněnského rozhlasu jako redaktor populární hudby. V den Nečasova nástupu vznikl také BROLN, rozhlasové těleso, s nímž mladý redaktor spolupracoval autorsky i jako hudebník. Šedesátá léta: Jako hudební redaktor mapoval nově se rozvíjející bigbítovou scénu. V malém amatérském divadélku DIBETRA například objevil sourozence Ulrychovy a pozval je k natočení jejich prvních rozhlasových nahrávek. Skrze přátelství se švýcarským hudebním producentem Marcelem Céllierem (vydavatel a „objevitel“ celosvětově proslulých „tajemných bulharských hlasů“ či rumunského virtuóza na Panovu flétnu Gheorghe Zamfira) propagoval v zahraničí moravskou lidovou hudbu, ve vydavatelství Phillips díky tomu vyšla první deska souboru Břeclavan. Stal se rozhlasovým dramaturgem Bromova orchestru. Přednášel etnomuzikologii na JAMU. Po roce 1968 a podpisu 2000 slov přišly v rozhlase nejistoty, které nakonec šťastně vyústily v „odsun“ na pozici folklorního redaktora – až do důchodu. Sedmdesátá léta: Mnoho nejrůznějších pořadů o folkloru, cyklus Barevný zpívající svět, pořady propojující hudbu a humor (Traxleři s Miroslavem Horníčkem), literární pořady Chrám i tvrz vycházející ze stejnojmenné knihy „krále češtiny” Pavla Eisnera. K tomu pořádání koncertů a natáčení v Etnografickém ústavu („U šlechtičen“), v jejichž rámci vznikla v roce 1976 i legendární nahrávka alba Jaroslava Hutky Vandrovali hudci. Pořízení první nahrávky pozdějších slavných písní ze hry Balada pro banditu. Pro vydavatelství Supraphon vytvořil Nečas významný komplet gramofonových alb Živá píseň Strážnice, který je jedinečným dokumentem tradiční kultury v bývalém Československu.
Strážnický festival byl vedle lidové písně druhou intenzívní láskou Jaromíra Nečase. Se Strážnicí byl spojen jednak prožitým dětstvím a pak dávným přátelstvím s legendárním primášem Slávkem Volavým, který se podílel na přípravě „strážnických slavností“ od prvního ročníku v roce 1946 a posléze se stal ředitelem Ústavu lidové kultury, tedy hlavním pořadatelem festivalu. Nečas jezdil do Strážnice jako rozhlasový redaktor a současně pomáhal formovat i festivalovou dramaturgii. V této roli působil v programové radě donedávna a jeho první nepřítomnost – kvůli nemoci – na festivalu v roce 2014, tedy po více než šedesáti letech nepřetržité účasti, vnímali všichni jako předzvěst něčeho neradostného.
INSPIRÁTOR DO POSLEDNÍCH CHVIL
Svůj text zakončím osobně: Jaromíru Nečasovi chci veřejně poděkovat za podnět, který svého času mé vydavatelské úsilí (GNOSIS BRNO) učinil veřejně viditelným. V létě roku 1997, kdy jsem měl na kontě prvních pár titulů, za mnou přišel a nabídl mi téma a spolupráci. Tématem byly nejstarší záznamy lidového zpěvu na Moravě a na Slovensku, která na fonograf pořídil v letech 1909–1912 Leoš Janáček se svými spolupracovníky. Nečas se zaobíral myšlenkou zpřístupnit tyto nahrávky už od doby, kdy ony voskové fonografické válečky uviděl poprvé v Kabinetu pro lidovou píseň na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity koncem čtyřicátých let. Jenomže z technických důvodů nebylo dlouho možné vydání zrealizovat. S nástupem digitálních technologií se otevřely možnosti, avšak to bylo už v devadesátých letech a Supraphon, jenž dostal nabídku k vydání těchto záznamů, zkonstatoval, že by s tím bylo moc práce a velké náklady. „Stali se z nich numismatici,” komentoval tuto situaci Nečas.
Když Nečas za mnou, malým soukromníčkem, přišel s nápadem vydat tuto zvukovou archeologii (zpětně si říkám, jaký byl vlastně idealista), okamžitě jsem po tom skočil. A v roce 1998, kdy se slavilo Janáčkovo výročí, jsme slavili i my – na strážnickém festivalu jsme představili zdigitalizovaný výběr z fonografických záznamů doplněný o rozhovory s Janáčkovými spolupracovníky, které můj kolega vytáhl z rozhlasového archivu. O tom, jaká byla cesta k vydání, bych mohl napsat román, ale nechám si to až do pamětí. Nebýt Jaromíra Nečase, váhy jeho osobnosti a energie, kterou mi věnoval bez nároku na honorář, nebylo by pro malého vydavatele možné uskutečnit projekt, který spojil několik spolupracovníků z různých institucí a byl i technicky značně náročný.
Zažili jsme toho pak spolu ještě mnoho, vyrážel se mnou do zahraničí propagovat naši hudbu na veletrhy world music, připravili jsme spolu celou řadu festivalových i rozhlasových pořadů. Ve svých třiaosmdesáti letech si dokonce Nečas natočil CD písní, které byly jeho srdci nejbližší. Prostota a upřímnost jeho projevu ohromily všechny, kdo dostali to CD do rukou. Naší pracovnou býval jeho obývací pokoj se spoustou knih, obrazů a gramofonových desek. Pracovní dobou bývalo ráno – těšíval jsem se velmi na tyto „pracovní snídaně“ a on evidentně také: V pokročilém důchodovém věku se mu účastí v našich nejrůznějších společných podnicích neztrácel smysl života. Až jednou mi řekl: „Už mi žádnou práci nedávej. Už to nechci.“ – Namítl jsem: „Ale Jaromíre, vždyť ty máš pořád ještě co říct…“ Myslel jsem si, že mu spolupráce pomáhá zapomenout na stáří a klesající počet jeho kamarádů. Odpověděl jednoznačně: „Už mě do ničeho nevtahuj. Ty nevíš, kam moje duše směřuje.“ – Bylo mu tehdy devadesát. Loni koncem roku se začal zlověstně vyvíjet jeho zdravotní stav a jednou, bylo to už letos na jaře, jsme tak seděli a on si nechal nalít vína na dno sklenky, podíval se na ně a povídá: „Už ani to víno mi nechutná.“ – A to jsem věděl, že je zle. Víno mu v dětství zachránilo při těžkém onemocnění život, bylo doslova jeho elixírem života, a teď přestalo fungovat. Do poslední chvíle však pracovala jeho jasná mysl a dávala nám naději, že… co?
Se stejně jasnou myslí mi teď nezbývá než Jaromíru Nečasovi popřát, aby došel věčného klidu a aby se naplnilo to, co říkával: „Budu se na vás dívat, jak to tam vedete.“