Dvě ohlédnutí
Dva autobiografické texty Jaromíra Nečase: ukázka z publikace Sešlost u Nečasů a fejeton pro Kulturní noviny z roku 2010.
„Třeba je kyselé…“
(Zpověď dítěte svého věku)
Narozen v Kyjově, víno sál pravděpodobně už s mateřským mlékem. Vědomě od základní školy ve Strážnici, kde byl otec ředitelem hospodářské školy a zároveň správcem výzkumné vinařské školy patřící mutěnickému státnímu vinohradnictví. Měli jsme tedy svůj sklípek a otec nám s matkou dával deputátem výborný frašták. Ten mi byl odpírán pouze v čase, kdy jsem dostal žloutenku. Matka mi ji léčila zavěšením česnekového náhrdelníku na krk. Zežloutl jsem ještě více, ale dobrý základ a tajné úlitby fraštáku – jak jsem bělel – mi nedaly zahynouti.
Jsme ve Strážnici třicátých let a tady to chce zmínku o vínech té doby. Je z pera Heleny Kotalíkové, rozené Graubnerové: O víně (LN 85) – členská prémie, str. 112: „Za mého mládí se kolem Strážnice hodně pěstoval tzv. frašták. To byla taková nenáročná odrůda, která nepotřebovala žádné velké ošetřování. Bylo to velice kyselé víno, říkalo se o něm, že by z kabátu vysvlíklo. Ale bylo suché a dobré a dnes je to veliká vzácnost. Tenkrát ho byly plné vinohrady. Sedláci ho rádi míchali s frankovkou a říkali tomu ryšáček…“. Tak toto jsme s matkou patrně píjávali.
Pak – těsně před primou – mne stihla pohroma – zánět kostní dřeně. Odvezli mne do Uherského Hradiště do nemocnice a tam jsem pomalu usýchal. Byly tam řádové sestry a ty se rozhodly, že bych se měl připravit na dalekou cestu posledním pomazáním. Toho se mi dostalo. Ale ve hře byli i jiní aktéři! Z jedné strany mé postele ležel postřelený pytlák ze Znorov – z druhé strany vinař z Petrova. Ten byl příbuznými zásobován svými vinnými produkty. Skleničky si podávali přes mou postel. A zželelo se Petrovjanovi, že mám jít na onen svět tak nasucho – a sem tam podával skleničku i mně. Začal jsem dostávat barvu – život – a anděla smrti, který stál u mé postele, to nakonec unavilo a uletěl. Tady to chce další zmínku ze zkušeností paní Heleny Kotalíkové – Graubnerové: „Kromě fraštáku se u nás pěstovalo taky Otelo. To bylo velice opojné víno, které stoupalo snadno do hlavy a mělo neblahé účinky. Hlavně Petrov byl Otelem pověstný. Po združstevnění Petrovjanům otelák vyházeli z vinohradů a nařídili tam zasadit cosi ušlechtilejšího…“
Mé strážnické dny pomalu končily, ale stačil jsem se tu v jedenácti letech poprvé vážně zamilovat. A také jsem poprvé poznal krásu ženského těla. Můj otec se přátelil s malířem Slovácka Antošem Frolkou. Byl to krásný snědý chlap a měl krásnou ženu a krásné děti a krásnou švagrovou – Rozku Falešníkovou, která chodila v tasovském kroji a do Strážnice jezdila v kočáře jak hraběnka. Jednou otec otvíral jakousi výstavu a přijelo mnoho hostů i ministerských a postávali v krásném slunném dni u sochy Vincúra od Franty Úprky, který zdobí parčík před vchodem do školy. Čekalo se, kdo ještě dojede. A přijela Rozka, švagrová Antoše Frolky – vztyčila se v kočáře, pružně se zhoupla a seskočila. Všichni (i já) ztratili dech. Při tom seskoku jí totiž sukně zavířily jako obrácený deštník, zvedly se nad hlavu a odhalily všechny krásy, které dnes ženy skrývají v saténových dráždidlech. První rustikální striptýz byl na světě!
A nyní je na místě Oldřicha Mikuláška „Z legendy o věstonické Venuši“:
Poslání
Dnes už sice nikdo přesně neví,
proč –
ale víno, jak známo,
a láska,
a takové ty božské věci
mít důvod nemusí
důvodem samy jsoucí…
Berou se jen hlavou!
Z publikace Sešlost u Nečasů (GNOSIS BRNO 2002)
Bogoslov
Před lety, ještě jako redaktor Československého rozhlasu Brno, byl jsem s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů – známým pod zkratkou BROLN – na koncertním turné po Bulharsku. Ve volný den, který jsme trávili v Kjustendilu, jsem si vyšel do hor. Toto lázeňské město západního Bulharska leží v jakési obrovské míse, jejíž okraje tvoří hory až 1500 metrů vysoké. A ty chrání rajské sady dole v údolí.
Dostal jsem se do vesničky Bogoslov a za ní jsem přišel k borovému hájku, který byl obehnán drátěným plotem. To mne udivilo. Na borovice pak navazoval řídký sad, kde byly jabloně, hrušně a mirabelky. Ty visely přes plot a kolem po zemi bylo žluto. Tak jsem si šel nasbírat. Kouknu přes plot a ejhle – vidím hřbitov! A branku – tak jsem vstoupil. Přijdu k nejbližšímu, poměrně čerstvému hrobu a vidím na něm stát džbán, črpák. Asi na kytku, povídám si, ale kytka nikde. Zato kolem po zemi láhve od sodovek, piva i rakije – a přímo na hrobě jídelní miska, příbor, prázdná konzerva, obal od sucharů. A jak jsem šel kolem, na všech nových hrobech to bylo podobné. Rituál loučení s hostinou se tu zřejmě odbýval přímo nad nebožtíkem a jako v dávných dobách se mu nechávají předměty, které jej spojovaly se světem. Pak už místo zarůstá travou, cestičky se ztrácejí a jen mirabelky si tiše padají na hroby. Nějaké jsem si zdvihl, popřemýšlel o tomto místě skutečně klidného, nehonosného odpočinku a šel jsem po svých.
Kulturní noviny, zima 2010