Starý dobrý Dickens
Novela Večerní stíny, u nás znovuvydaná v roce 2014, jistě nezklame čtenáře, kteří mají rádi tvorbu klasika anglické prózy 19. století.
K těm, kdo mají prózy Charlese Dickense rádi, se rovněž počítám. A tak ani mne Večerní stíny nezklamaly. A ten, kdo se dosud s dílem Charlese Dickense nesetkal, po této knížce asi sotva sáhne. Pro mladší generaci už Dickens totiž patří k nudným, rozvláčným klasikům, pokud tedy jeho jméno vůbec zná ze školy či jako autora „předloh pro filmy“. A Večerní stíny, to je navíc próza, která se nemůže měřit s proslulostí Oliwera Twista nebo Davida Copperfielda. V Kulturních novinách v textu o Dickensově Starožitníkově chrámu ale píše v roce 2012 Jakub Grombíř: „Jak se tak člověk snaží postupně dohánět čtenářské resty, přichází na to, že klasika je podstatně zajímavější, než jak ji střední škola podávala. Navíc, každá kniha vyžaduje určité psychické vyladění a v patnácti má většina lidí přece jen jiné priority než číst tisícistránkové špalky.“
Večerní stíny nejsou špalek, ale dickensovská drobnost. Nicméně typická a precizní. A vzhledem k předpokládané starší vrstvě čtenářstva, kterou by Večerní stíny mohly zajímat, ničemu nevadí ani archaický jazyk, který nakladatel současnému čtenáři předložil. V tiráži je uvedeno: „Text vychází z překladu Karla Maška.“ Jde zřejmě o dnes zapomenutého, ve své době ale nikoliv neznámého novináře, dramatika, prozaika, básníka a překladatele Karla Maška (1867–1922).
Večerní stíny, v originále Tom Tiddler′s Ground, je text z roku 1861, v Dickensově díle řazený mezi „vánoční povídky“, které sám autor nepovažoval za svá stěžejní díla, ale které měly ve své době u čtenářů velký úspěch. Vánočními se nazývaly nikoliv pro svá témata, ale vzhledem k datu svého každoročního uvádění na trh, který už v tehdejší Anglii fungoval se stejným vrcholem prodeje jako dnes u nás v Česku. Většinou šlo o sbírky povídek, které spojoval rámcový příběh. Ve Večerních stínech autor zavádí čtenáře na místo zvané Tom Tiddler’s Ground (statek Toma Tiddlera), kde žije novodobý poustevník 19. století, kupodivu značně majetný, a sem jako na jeviště přicházejí vypravěči jednotlivých příběhů a každá postava odříká svůj part. Myšlenku má většina povídek stejnou, totiž že není dobře člověku samotnému. Což je zde několikrát – ve vztahu k poustevníkovi – otevřeně řečeno. Ne tak otevřeně sděluje Dickens další základní myšlenku této knížky a celého svého díla, a sice že je dobré pomáhat lidem, kteří mají pomoci zapotřebí.
Sociální problémy své doby uměl Dickens výstižně popsat. Uvědomoval si společenskou nespravedlnost a soucítil s chudými, přičemž je ale jako celek nijak neidealizoval. Jeho typickou postavou je talentované, povahově dobré dítě dospívající v příšerných podmínkách. Dickensovo řešení situace, která vzbuzuje čtenářovo dojetí, je obvykle pohádkové a spočívá v nenadálém dědictví či v objevení se bohatého dobrodince.
Tak i ve Večerních stínech otázky chudoby a křiklavé sociální nerovnosti nacházejí „červenoknihovní“ rozluštění. Své postavy a prostředí, v němž se pohybují, dokáže ale Dickens vylíčit dokonale. Jak píše již zmíněný Jakub Grombíř: „Dickensovy popisy jsou nesmírně šťavnaté, na jedné stránce najdeme tolik originálních metafor, že by mnohému současnému básníkovi vydaly na celou sbírku.“ Obdobně pochvalně se o Dickensových popisech a Dickensově stylu vyjadřuje George Orwell hned v několika textech nedávno česky vydaných výborů esejů, úvah a literárních kritik (Lev a jednorožec, 2013; Ohlédnutí za španělskou válkou, 2014). Dickens byl pro Orwella evidentně jedním ze základních autorů. Obdivoval ho, ale také s ním po celý život přes břeh času polemizoval. Jako by s ním seděl v kavárně u stolu a snažil se mu vysvětlit utopičnost a naivnost jeho názorů na fungování společnosti a zároveň neustále smekal před jeho uměním spisovatele.
Dickens prostě uměl psát. Zvlášť mu to šlo, když se držel Anglie své doby. Exkurze mezi francouzské galejníky se mu ve Večerních stínech ale také vydařila, trošku slabší je povídka odehrávající se na americkém Divokém západě. Střídání nejrůznějších prostředí je nicméně působivé svou pestrostí a Dickens chtěl tímto cyklem „vánočních“ vyprávění čtenáře především pobavit a zaujmout. Vyšší literární ambice vkládal do jiných svých textů. Nicméně to podstatné z Dickense je i ve Večerních stínech. O schopnosti autora působivě vylíčit prostředí a přesvědčivě charakterizovat postavy už jsem se zmínil. Fantastický je jeho cit pro detail. A ve zhuštěném prostoru povídek vynikne i Dickensovo vypravěčské nadání a schopnost vystavět příběh.
Je tu i spousta humoru, byť právě humor jinak mile archaický překlad poněkud otupil: „Asistentka slečny Pupfordové s pařížskou výslovností může být pokládána za vzletnou dámu. Nemluvila nikdy s Pařížanem, nebyla nikdy mimo Anglii, vyjímaje jednou na zábavní lodi ,Lively‘ v cizích vodách dvě míle od Margatu. Právě při těchto zeměpisně příhodných okolnostech pro naučení se francouzskému jazyku nemohla se asistentka slečny Pupfordové těšit této příležitosti. Zábavní loď ,Lively‘, jejíž jméno při této příležitosti jí velmi přiléhalo, způsobila, že byla asistentka slečny Pupfordové přinucena ležet na dně lodi, natažena ve slané vodě, jako by se nasolovala pro potřebu námořnictva – prožívajíc v téže době veliká duševní muka, tělesnou nevolnost a ničení svých naškrobených šatů.“
Ano, je to poněkud škrobené… Nehledě na zpuchřelý jazyk překladu tu ale čtenář najde vše, co od Dickense očekává: anglickou internátní školu, jejíž učitelé jsou příšerní, ale myslí všechno vlastně dobře, neúprosného obchodníka, o němž se nakonec zjistí, že jeho srdce není z kamene, typickou zlou podvodnici „malou ženu s dlouhým nosem a fňukavým hlasem“ či dobráka obecního lékaře, který má „nejkulatější záda, jaká jste v životě viděl“.
Je to milé připomenutí Dickensova světa a knížka je rychle přečtená, nejsou to stovky stran jako třeba u pikareskní Kroniky Pickwickova klubu. Svět, který v tomto „vánočním čtení“ Dickens líčí, je svou kapitalistickou tvrdostí v lecčems blízký tomu našemu současnému, čtenáři ale dává naději neochvějný autorův humanismus a důvěra v to, že takových humanistů, jakým je sám spisovatel, je na světě spousta, a ti nikdy nedopustí, aby ve světě platilo jen právo silnějšího.
Kritickou připomínku mám jen k obálce, která nese podtitul „duchařské příběhy“, čemuž je knížka na hony vzdálena. Zcela jistě byl proto změněn i její český název, originálnímu titulu by v češtině samozřejmě odpovídal již zmíněný „Statek Toma Tiddlera“. Na zadní straně obálky je pak anotace, která představuje úplně jinou knížku mající se odehrávat ve strašidelném domě plném duchů. Text – „citát“ – z obálky ve Večerních stínech vůbec není. Evidentní klamání čtenáře. Nicméně starý dobrý Dickens „své“ čtenáře určitě nezklame.
Charles Dickens: Večerní stíny. Duchařské povídky. Akcent, Praha 2014.