Knihy o válce (4. část)
V letošním roce jsme si připomněli sedmdesáté výročí konce druhé světové války. Tato největší válečná katastrofa v dějinách lidstva je stále živým tématem. Reflexe jejích aspektů se rozhojňuje a prohlubuje a poučení pro sebe si v ní snaží nalézt i dnešní mladá generace. V následujícím textu představujeme na pokračování čtyři knihy z poslední doby, které umožňují nahlédnout na válečné události z různých stran a tvoří vzájemně se doplňující celek. Třetím titulem v pořadí je publikace o jednom z významných symbolů nacistického teroru v České republice – o brněnských Kounicových kolejích.
Moravská Golgota
František Vašek, Vladimír Černý, Jan Břečka: Místa zkropená krví. Kounicovy studentské koleje v Brně v letech nacistické okupace 1940–1945. Archiv města Brna – Moravské zemské muzeum, Brno 2015, 616 stran.
Základ nově vydané a neobyčejně záslužné monografii, která jako první v širším dobovém kontextu mapuje historii Kounicových kolejí v Brně, položil doktor práv František Vašek (1924–2008), jenž jimi za druhé světové války prošel jako vězeň a později začal mapovat tematiku odboje za protektorátu, činnost gestapa, persekuci moravského duchovenstva a osudy významných osobností našeho odboje. Ač sám nebyl historikem, svou dlouholetou činností si vydobyl respekt, jak lze odvodit ze slov, jimiž jej hodnotí jeho mladší kolegové, spoluautoři knihy – Vladimír Černý a Jan Břečka. Citují publicistu Petra Kopečného, který u příležitosti Vaškova úmrtí napsal: „Tak jako náš domácí protinacistický odboj měl své Tři krále (Balabán, Mašín, Morávek), tak nyní moravská odbojová historiografie přišla o své Tři krále, historiky Josefa Bartoše, Zdeňka Štěpánka a nyní i posledního, Františka Vaška.“
Představovaná monografie se ovšem netýká jen období, jež je uváděno v jejím názvu (1940–1945). První část knihy je věnována založení kolejí, o něž se zasloužil hrabě Václav Kounic. Tento ušlechtilý mecenáš podpořil na přelomu devatenáctého a dvacátého století nově založené české vysoké školství na Moravě darem svých domů na rohu dnešních ulic Kounicovy a Brandlovy. Započal tak úsilí vedoucí k vybudování nových kolejí, které kromě ubytovacích a stravovacích kapacit pro zhruba pět set studentů poskytly prostor i pro kulturní aktivity. V této podobě je zastihl rok 1939 a nejdříve příchod německých okupantů a pak téhož roku na podzim zatýkání studentů, jejich deportace do koncentračního tábora a uzavření českých vysokých škol. Koleje převzalo brněnské gestapo a od počátku roku 1940 je začalo používat pro své účely. Z Kouniček se stalo obávané vězení (především pro politické vězně) a popraviště. Výstřely při exekucích děsily české obyvatelstvo v přilehlých ulicích.
VĚznění v širším kontextu
Činnost gestapa a život v Kouničkách popisuje druhá část knihy. Podobně jako v první části se tu čtenář dozvídá i širší souvislosti: Co to byly nacistické útvary jako gestapo, bezpečnostní služba či abwehr. Jakou strukturu měly, jaké oblasti jim podléhaly, jak se vzájemně doplňovaly a co se s nimi stalo na konci války. Popsány jsou ale i metody výslechů a vyšetřování nebo to, jak se pracovalo s konfidenty.
Zde je třeba říci, že Brno bylo velice významným centrem nacistické moci na Moravě, v podstatě zaujímalo postavení odpovídající jeho pozici zemské metropole. Gestapo postupně zabralo několik objektů v Brně a za sídlo řídicí úřadovny na Moravě si zvolilo budovu bývalé Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Sem přiváželi k výslechům vězně právě z nedalekých Kounicových kolejí. Jiná složka nacistické moci, kriminální policie (kripo) sídlila ve druhých velkých brněnských kolejích – Sušilových.
Kounicovy koleje nebyly jediným nacistickým vězením v Brně. V knize je popsána celá soustava brněnských věznic i to, jak fungovaly – počínaje věznicí na policejním ředitelství (Orlí 30), přes vězení na Špilberku (také dějiště poprav), vězení ve zmíněných Sušilových kolejích, na Cejlu a v barácích Pod Kaštany. Podle různých odhadů se mohlo v Kounicových kolejích najednou nacházet v průměru tisíc vězňů. Dozvídáme se také detaily o vnitřní struktuře vězení, o vězeňském řádu, o dozorcích a strážní službě. V této souvislosti je zajímavé zmínit fakt, že strážní měli za úkol při povinném větrání (tedy otevření oken) střílet po čemkoli, co se objevilo v okně – ať už to byla hlava, či silueta. Takto zahynulo několik vězňů. Mezi nimi – ovšem se sebevražedným úmyslem – poslední prezident Země moravskoslezské Jaroslav Mezník. Když jej zatkli, věděl už podle osudu svého přítele generála Eliáše, co jej čeká. Postavil se tedy do okna a nechal se zastřelit. Strážný byl překvapen jeho chováním natolik, že jej zprvu minul, ale napodruhé se již trefil – Mezník vypadl oknem na dvůr a zemřel nejen na následky zásahu, ale i vnitřních zranění.
Utéct z Kounicových kolejí se podařilo jen velmi malému počtu vězňů a z těch, kteří si zachránili život, vyniká například případ známého brněnského psychologa Roberta Konečného. (S jeho ucelenými dramatickými vzpomínkami na prodělaná mučení se čtenář může seznámit v jeho autobiografické knize Jeden z vás, jež vyšla v nakladatelství Academia v roce 2008.) V dalších kapitolách najdeme detailní popisy běžného života vězňů, jež vycházejí i z bohaté osobní zkušenosti Františka Vaška. Výklad a citace doplňuje na konci knihy zařazený glosář.
Celá kniha je vedena ve velmi věcném a střízlivém duchu (navzdory místy drastické a brutální realitě) a Františku Vaškovi slouží ke cti, že se nenechal strhnout propagandistickými a nedoloženými tezemi. Velmi pečlivě bádal například i po dokladech tradovaného tvrzení, že si Němci kupovali vstupenky na veřejné exekuce v Kounicových kolejích, které měl vydávat oberlandrát v Brně. Nic takového není doloženo. Ale na druhou stranu je skutečností, že německé obyvatelstvo vyjadřovalo s popravami souhlasné postoje a sledovalo je v hojném počtu. Dívat se však chodili i někteří Češi, zřejmě z kolaborantských organizací. V knize jsou popsány i případy lidí z okolí, kteří se projevili nesouhlasně a byli zatčeni.
Podobně pečlivě se Vašek a jeho spoluautoři snažili dopátrat celkového počtu vězňů, kteří prošli Kouničkami (a byli pak popraveni či deportováni jinam). Novinové údaje tradované některými historiky hovořily o sto padesáti až dvou stech tisících. Důkladným bádáním bylo zjištěno, že reálný odhad se pohybuje kolem 35 tisíc, což je i tak obrovské číslo. Doložený počet těch, kteří zde zemřeli násilnou smrtí, činí zhruba 740 osob, ale je jisto, že není konečný. Významným přínosem knihy jsou jmenovité seznamy násilně zemřelých.
Zvláštní kapitola je věnována takzvanému „zvláštnímu zacházení“ (Sonderbehandlung), což bylo označení pro policejní vraždící mašinérii, kterou zavedl Reinhard Heydrich v rámci vyhlášení výjimečného stavu po svém nástupu v září roku 1941. Byly to rychlé procesy před stannými soudy, mimo řádnou justici, bez možnosti obhajoby. Tento teror měl přednostní cíl – zastrašit obyvatelstvo, aby se neodvážilo vzpírat nacistické nadvládě. Na konci války eskalovala nacistická brutalita. Mezi vězni se objevovali i váleční zajatci. V posledních dnech války (duben 1945) gestapo zinscenovalo hromadné popravy (nejznámější na střelnici v Medlánkách) a veřejnými vyhláškami zastrašovalo české obyvatele Brna.
Na tyto dramatické a hrůzné děje navázala zakrátko po osvobození činnost nejrůznějších revolučních orgánů. Kouničky se staly od konce dubna do září 1945 vězením pro kolaboranty a gestapáky, v němž se děly věci, jež si svou brutalitou nezadaly se zvěrstvy nacistů. Autoři knihy tuto skutečnost nezastírají a zároveň konstatují, že kvůli hekticismu, povrchnosti a nedůslednosti tehdejší poválečné doby nám o vězení v Kounicových kolejích uniklo mnoho důležitých informací. Gestapo totiž zničilo všechny evidenční údaje.
Závěrečné kapitoly knihy jsou věnovány budování památníku Kounicových kolejí, o nějž se velkou měrou zasloužil právě hlavní autor knihy František Vašek, a pietním oslavám, které se od války na tomto symbolickém místě konají.
Národní kulturní památka v informačním stínu
Hlavním motivem, proč bývalý vězeň a právník Vašek začal pracovat na této monografii, byl fakt, že do té doby nebyla zpracována žádná ucelená kniha, žádný průvodce po historii tohoto místa, které svým významem nezaostává za žádným z obdobně „proslulých“ míst z období nacismu v České republice (například za Malou pevností v Terezíně se srovnatelným počtem vězňů). Podobně jako autoři knihy proto doufám, že tato významná a svým způsobem nedocenitelná práce přispěje k tomu, aby Kounicovy koleje vešly do širší paměti národa jako symbol, jako memento. A že se napraví situace, kdy velká část dokonce i brněnských občanů, hlavně mladších generací, ani neví, proč vlastně jsou Kouničky národní kulturní památkou.
(Pokračování příště)
1. část – Německý svět v Brně 1
2. část – Německý svět v Brně 2
3. část – Nebyl to vůbec pohodový život