Kultura a umění Kultura

Knihy o válce (3. část)

Obrázek nebo fotografie#15199

V letošním roce jsme si připomněli sedmdesáté výročí konce druhé světové války. Tato největší válečná katastrofa v dějinách lidstva je stále živým tématem. Reflexe jejích aspektů se rozhojňuje a prohlubuje a poučení pro sebe si v ní snaží nalézt i dnešní mladá generace. V následujícím textu představujeme na pokračování čtyři knihy z poslední doby, které umožňují nahlédnout na válečné události z různých stran a tvoří vzájemně se doplňující celek. Tentokrát jde o práci o nacistické národnostní politice.

Nebyl to vůbec pohodový život 

Detlef Brandes: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Přeložil Petr Dvořáček. Prostor, Praha 2015.

Detlef Brandes (1941) je u nás dobře známý německý historik, který se česko-německým dějinám věnuje už od šedesátých let dvacátého století. Zabýval se doposud životem Čechů za německého Protektorátu, vztahem Velké Británie k východoevropským spojencům, rolí sudetských Němců v „mnichovském“ roce 1938, dále analyzoval procesy, které vedly k vyhnání/odsunu Němců. Jeho poslední práce o nacistické národnostní politice z roku 2012 vyšla nedávno v českém překladu a podrobně popisuje vývoj a uplatňování hitlerovské koncepce, která měla vést k rozsáhlé germanizaci českého národa a jeho částečnému vysídlení. Vše se dělo v rámci jednotné strategie, jíž Brandes shrnuje takto:

„Cílem nacionálněsocialistické politiky bylo vytvořit Velkoněmeckou říši, a to na ,rasových‘ základech. V jejích hranicích posunutých především směrem na východ měla být germanizována správa i hospodářství, potlačován jazyk a kultura porobených národů a na úkor svých sousedů měli být podporováni ‚etničtí (kmenoví) Němci‘ (Volksdeutsche). Podle ‚rasového‘ posouzení nacistických ‚expertů‘ byli příslušníci podmaněných národů klasifikováni buď jako ‚způsobilí k poněmčení‘, nebo jako ‚nežádoucí populační přírůstek‘. Pro ty první plánoval režim asimilaci, pro druhé nucené práce, deportaci nebo smrt. Cílem německé politiky bylo poněmčení prostoru a části obyvatelstva. Zatímco vůči Židům a Romům byla německá politika na všech okupovaných územích v zásadě stejná, i když se lišila doba zákroků v jednotlivých oblastech a míra spoluúčasti domácích elementů, přístup k většinové populaci se v různých zemích lišil. Zvláště výrazné byly rozdíly v nacistické politice vůči Polákům a Čechům žijícím ve vzájemném sousedství. K mírnění teroru a zastírání dlouhodobých cílů vedly nacistické úřady nejen ohledy na zbrojní průmysl, ale také jejich záměr ‚proměnit národnost‘ (umvolken) velké části Čechů, a tudíž je nezahnat do totální opozice.“

Konstatováním, že politika vůči Čechům byla „mírnější“, nezjednodušuje v knize Brandes nikterak reálnou situaci a psychologickou realitu – na rozdíl od některých českých názorů, které říkají, že Češi se v Protektorátu neměli zas až tak špatně a vlastně přežili válku relativně „v pohodě“. Brandes téměř vždy při popisu nejrůznějších germanizačních tahů, které navíc byly často kvůli utajení nejhlubších záměrů vydávány za akce českých protektorátních institucí, naznačuje, jak je české obyvatelstvo vnímalo a případně, jaké zvěsti se šířily. Tedy jinými slovy, při čtení o systematickém postupu nacistů si lze také představit, jaká atmosféra strachu a temného tušení panovala. Nebyl to vůbec „pohodový život“: Po úvodním brutálním protistudentském expozé v roce 1939 po pohřbu Jana Opletala (devět popravených, více než tisícovka studentů poslána do koncentračního tábora Sachsenhausen) se vedle protižidovských opatření, zostřených po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora (vylučování Židů z veřejného života, arizace jejich majetku, transporty), postupně zesilovala germanizace a nacistická ideologizace školství (zavádění povinné němčiny, úpravy osnov, rasové prověřování pro povolení studovat na střední škole, zákaz vysokých škol atd.), germanizovala se státní správa a především začaly pod různými záminkami vysídlovací akce – především pro vytváření německých jazykových koridorů a rozbíjení kompaktního českého prostoru.

Čištění rozsáhlých prostor pro vojenské účely (například na Benešovsku) vnímalo české obyvatelstvo ne bezdůvodně jako předzvěst svého vlastního osudu – mluvilo se o vysídlení daleko na východ. Co na tom, že sami nacisté měli v plánu deportovat (nebo povraždit) do těch končin z Čechů jen ty rasově „nejzávadnější“, podle jejich „vědecké klasifikace“ kategorii číslo IV, a ostatní chtěli poněmčit, protože nutně potřebovali základní pracovní síly pro výrobu a zemědělství. Češi dle jejich teorie nasáli dlouhým žitím v „německém“ kulturním prostoru dostatek německé krve na to, aby vytvořili vhodný materiál pro onen proces „umvolken“. Na rozdíl od „méněcenných“ Poláků či Ukrajinců. Jenže ono je těžké si tento „vlídný“ přístup uvědomovat a být „v pohodě“, když v běžném životě našince čeká za poslech cizího (nepřátelského) rozhlasu, zabijačku na černo, nepřihlášení hosta na policii a další přečiny výslech gestapem a drakonický trest. Byli to často třeba obyčejní lidé z venkova, kteří byli za podobné přečiny umučení na Pankráci. Naštěstí o této stránce protektorátního života zůstalo svědectví například ve dvou dílech jedinečné knihy Pankrácká kalvárie (Orbis, Praha 1946). O následcích účasti v jakémkoli odbojovém hnutí nemusíme snad ani hovořit. Bez reflexe temného a napjatého ducha doby nelze mnohé věci vůbec pochopit.

Brandesova kniha je neobyčejně cenná, protože bez emocí, bez jakéhokoli aktivismu, analyzuje nacistické plány – jejich vývoj, vlastní strategii při praktickém uplatňování. Konstatuje, že základní zadání bylo od počátku zřízení Protektorátu Čechy a Morava z Hitlerovy strany jasné, lišily se pouze přístupy a taktika jednotlivých představitelů nacistické moci. Brandes podrobně rozebírá vztah mezi říšským protektorem von Neurathem a státním tajemníkem K. H. Frankem. Rozpory mezi nimi a jistá Neurathova „měkkost“ vedly pak k vytvoření a obsazení nové funkce zastupujícího říšského protektora, jímž se stal Reinhard Heydrich. Jeho nástupem se zřetelně přitvrdila nacistická politika vůči Čechům. Co z toho vzešlo, víme.

Němci byli ve svém postupu důslední a pod záminkou zdravotních vyšetření zahájili podrobný rasový průzkum a kategorizaci českého obyvatelstva. Naštěstí do konce války stihli vyšetřit pouze asi 5 % české populace, z nichž 86 % shledali poněmčení schopných a 15 % bylo určeno k likvidaci či transferu. Naštěstí se tyto jejich „ušlechtilé“ snahy, jak povýšit Čechy mezi rasovou elitu, nepodařilo uskutečnit.

Je velmi dobře, že tato kniha vznikla a že ji napsal německý historik. Přestože je psána s vědeckým nadhledem a nanejvýš věcně, mne jako českého čtenáře možná o to víc při čtení mrazilo, když jsem si uvědomil, že se tu nepopisuje nějaké odtažité dění, ale realita, kde na jedné straně stála zrůdná státní mašinérie obrovského rozsahu a na druhé straně v pozici méněcenných – my.

Pokračování příště

1. část – Německý svět v Brně 1

2. část – Německý svět v Brně 2