Naše nevraživost je větší problém než uprchlíci
Výběr reportážních zápisků z maďarských, rakouských, chorvatských a srbských utečeneckých shromaždišť.
Český dokumentarista Igor Chaun a slovenský kameraman Peter Kováčik, kteří se ve dnech 24.–30. září na vlastní pěst vydali točit do samého středu nynější uprchlické vlny, posílali okruhu svých známých dojmy ze své cesty. Mezi obesílané patřil i redakční kruh Kulturních novin, které nyní se svolením Igora Chauna uveřejňují výběr z jeho aktuálních zápisků.
24. září, Nickelsdorf, Rakousko
Přátelé, tak jsme si včera poprvé na místě ověřili, jak je situace složitá, a jak je „snadné“ ji hodnotit na dálku od domácího PC, mobilu nebo iPadu…
Nejprve jsme se na maďarské straně setkali se zástupci maďarského Maltézského kříže, kteří nám dali základní informace. Pak se nám na hranicích podařilo udělat rozhovor přímo s paní Orbánovou, manželkou premiéra, o situaci a pomoci. Řekl jsem jí, že podle průzkumů většina Čechů podporuje jejich kroky, včetně stavby plotu, a že jejich situace v Evropě je velmi nevděčná. Vyprávěla, jak pomáhají a že je členkou humanitární organizace. A že s ochranou hranic dělají to, co mají dělat Řekové, protože jsou také v Schengenu. Paní Orbánová je velmi silná a charismatická žena.
Pak jsme se přemístili na rakouskou stranu – do tábora. Sotva jsme vešli, dýchlo to na nás a doslova nás to vtáhlo. Poprvé jsme ucítili tu obrovskou sílu lidské masy v pohybu, vyzařující osudy, různost, ale i touhu po novém životě. Byl to hutný dech života. Vše bylo perfektně organizované, nocleh, jídlo, registrace, fronty na autobus a taxíky, ošacení. Bavili jsme se s humanitárními dobrovolníky a chtěli znát jejich názor. Říkali, že nic nevnímají politicky, že oni prostě vidí člověka, kterému podají čaj nebo ponožky, protože je potřebuje. I v tom byla zvláštní síla. Taky jsme mluvili se Slovákem, který nechtěl být jmenován, sloužícím v rakouské armádě, hlídal tu v roušce a s pistolí. Vyprávěl nám, jak už je unavený, je tam čtrnáct dní, a že ten příliv neutichá, ale sílí… A že se uprchlíci chovají někdy jak malé děti, zkoušejí předbíhat, dělají, že nechápou systém, a jeho to irituje. Bylo mu devatenáct. Vyprávěl nám (nikoliv na kameru), že někteří vytahují z kapes srolované bankovky, tlusté štůčky pětiseteurovek. Nechápal to.
Točili jsme rozhovory s dospělými i dětmi. Celých rodin a dětí jsme viděli mnoho. Opět jsme si s Petrem uvědomili tu zvláštní sílu, hrdost a pevnost těchto lidí, kteří prošli velmi těžkou cestou, a přece se nenechali zlomit. Zaslouží si uznání a pomoc. Že je to pro Evropu tikající časovaná bomba, je možné, ale záleží na nás, jak to zvládneme a nakolik upevníme a uvědomíme si své vlastní kořeny, chuť obhajovat náš proklamovaný západní systém hodnot a otevřené společnosti, demokracie a humanity. Nebo se necháme vyprovokovat a uzavřeme srdce…
Potkávali a natáčeli jsme všechny, Syřany, Iráčany, Palestince… Vyprávěli nám, proč utíkají a v jakém pekle doma žili. „Dům bum, doklady pryč…“ Muž, který nám to vyprávěl, ale nechtěl, abychom ho litovali. Měl peníze a mobil Samsung Galaxy.
Samozřejmě, že zůstávají i otázky, a není jich málo. Jak se tyhle lidi podaří integrovat do našeho způsobu života, kde někteří z nich berou peníze, proč mají někteří drahé mobily a zařízení, proč převažují mladí muži? Ale jako celkový dojem převládá jednoznačně ČLOVĚČINA.
Zatím bych nám všem doporučil, abychom si kromě hranic hlídali i stavidla vlastní hořkosti a malomyslnosti. Naše rozhádanost, nevraživost a neschopnost přijmout odlišný názor na uprchlíky je problémem větším než uprchlíci samotní. V tomhle prohráváme už teď. Jsem zvyklý reagovat vždy na to, co vidím. A proto jsem sem jel.
Naše dojmy a názory s Petrem nejsou jednoznačné a pocit nutné ochrany Evropy samozřejmě zůstává. Některé chvíle jsou tady velmi emotivní, třeba když jsem se setkal s malou holčičkou, jejíž fotografii jsem vám posílal. Najednou mi nějak hlouběji došlo, co je to BÝT ČLOVĚKEM a zda je smyslem lidského života generovat dobro a pomoc, nebo strach, pocit ohrožení a xenofobii. Už vím, a tady jsem si to zase připomněl, že smysl má generovat dobro a pomoc, to je důvod člověka na Zemi. Ale v pevnosti a v souladu s ochranou vlastních zájmů, hodnot a území… Dokážeme to skloubit?
Moc vám děkujeme za pomoc na cestě, za vaši podporu a podpůrné ochranné myšlenky pro nás všechny tady. Cítíme to.
Díky.
Igor a Petr
25. září, Tornyiszentmiklós, Maďarsko
Přátelé, dneska večer jsme se s Petrem dívali nejprve na slovenské zpravodajství o krizi a potom na české. Překvapil mne ten nebetyčný rozdíl… Slovenské zprávy měly přímou reportáž z rakouského tábora Nickelsdorf, kde jsme včera v noci s Petrem točili a kam ještě přes noc dojelo přes Maďarsko dalších 4 500 běženců… Jednalo se o reálnou reportáž, z níž vysvítalo, že se slovenská televize cítí být součástí Evropy a chce o událostech objektivně referovat. Reportérka na místě popsala podrobně situaci, co se tam děje a jaký je stav i prognóza. Česká televize se věnovala margináliím, telestory s „prověrkou“ pana kancléře, požadované „petici“ podmračeného Václava Klause a podobným věcem. Celkově, v porovnání, působilo naše zpravodajství dojmem malé, upachtěné a do sebe zahleděné země, které se nic „vnějšího“ netýká a nechce s tím mít až tak moc společného.
Obávám se, že především tenhle přístup médií živí xenofobní nálady a iracionální strach našich lidí…
29. září, Bapska, Chorvatsko
Milí přátelé, včera jsme v jistém smyslu zažili vyvrcholení naší cesty. Dostali jsme se do místa Bapska na chorvatsko-srbském pomezí. Do té doby jsme vůbec netušili, kolik je tady českých dobrovolníků a jak důležitou úlohu tu zastávají. Vlastně si vzali na povel organizaci situace, aby se neopakovalo to, co se tu stalo před pár dny: panika a ušlapaní mezi migranty.
Máme rozhovory se skvělými lidmi z Čech a chtěl bych říci, že po těch xenofobních řečech na webu jsem zase chvíli cítil hrdost za národ, ke kterému přináležím. Úlohu Čechů tady velmi respektují chorvatští policisté i mezinárodní organizace, které to večer „zabalí“, jdou spát, zatímco dobrovolníci z Čech organizují valící se masu lidí nonstop a bez ustání. Moc nám pomohli dobrovolníci Miška a Dalimil, a taky Milan se synem Kubou. I tito lidé, kteří pomáhají, si uvědomuji, jaký je to problém a potenciální nebezpečí pro Evropu – ale pomáhají. Včerejšek pro nás byl hodně silný, třeba když zkolaboval malý syrský chlapec a rodiče ho křísili. Viděli jsme moment, kdy se chorvatský policista sehnul ke kočárku a začal upravovat ponožky malému dítěti. Jsou to drobné okamžiky lidství, pro které jsme, možná, také lidmi.
Mísí se v nás pocit ohroženi s potřebou pomoci. Přiznám se, že ze zdejší perspektivy jsou mi skoro k smíchu některé komentáře, v nichž se mísí náznaky xenofobie a pseudovlastenectví. Plané facebookové sdílení účelově sestříhaných videí.
V jednu chvíli jsme točili v zemi nikoho mezi Srbskem a chorvatským Tovarnikem, kde se nachází hřbitov, a bylo to velmi symbolické. Nalevo mrtví, a napravo živí, kteří nechtějí být mrtví. Točili jsme v dešti a bahně ten valící se proud tisíců běženců, to skutečné stěhování národů. Velmi, velmi to na nás s Petrem zapůsobilo. Máme mnoho rozhovorů s nimi, i s českými dobrovolníky.
Bůh s nimi i s námi.
Ze zápisků Igora Chauna vybral a redakčně upravil Tomáš Koloc.
První, nesestříhané verze záběrů z chystaného dokumentu naleznete zde.