Nic temu nebylo
Fejetón Hormón.
Jako ateista, který se často mýlí, jako člověk, který gros života prožil v dobách socialismu, jsem lid dělil vždy jen na: muži, ženy, děcka. Až s rozvojem demokracie zjišťuju, že mi k těm dětem ještě přibyli transvestité, muži-gayové a ženy-lesby, skupiny dříve tak neviditelné. (Pro něž jsme my heterosexuálové ovšem prý jenom „nudná hátéčka”.) A pan Koloc na nás v předminulém fejetonu vyrukoval dokonce s další frakcí: bohosynové. Aby to dělení bylo snad úplné, přidal bych ještě politiky, ti jsou prý proto tak hádaví, protože mají víc ženských hormónů, než je potřeba. Ano, pět řek teče v podsvětí, Styx, Acherón, Kokýtos, Pyriflegethón a Léthé, ale ten potok Hormón věčně kalný naše břehy věčně strhává – jsem si kdysi do deníčku po jakémsi osobním incidentu zapsal…
Tuhle jsem jel do Zlína s jedním pánským krejčím (který nedávno kandidoval za jakousi pidistranu) jeho autem z Prahy – a byl to zážitek. Neustále mu někdo volal, většinou ženy, řešil s nimi recepty jídel, či barvy jakýchsi závěsů kamsi, naříkal, jak nedal dneska v Praze ty zavařovačky, všechno bylo kách… (Ach ,jak milá by mi byla cesta rychlovlakem – kde zakután v sobě vedle spěchajících dálek za oknem jel bych k domovu –, kterou jsem si předtím v Praze kvůli ušetření pár korunek zamítl!) A na véču že se stavíme v jednom jeho oblíbeném místě, kde on vždycky staví; taky že se tam můžem vyčurkat. A jsme u toho, proč tento fejeton píšu. Zatímco on šel napřed do samošky, aby si koupil nové stínidlo na lustřík, já jsem si sedl do čínské restaurace. Bylo to v době, kdy se v parlamentu přetřásalo, zda žadatelům o azyl vylepšit formuláře dalšími testy z českého jazyka – jakási kanimúra prý jim chtěla předepsat i referát na téma Šalda. Dal jsem si smažák. Dostal jsem ho vzápětí a s úsměvem. Předchozí vedle mne si podle všeho dali nějaké nudličky. Přišlo něžné stvoření, posbíralo zanudlené nádobí, ze zástěry vytáhlo fíkátko a hadřík a lesk stolu opatřilo leskem dvojnásobným. Ani já jsem vše nepozřel. Sabalíme? řeklo to něžné stvoření, odneslo nedojedené a přineslo na tácku pod ubrouskem účet. S úklonou a úsměvem obolos odneslo. Dostavil se šéf podniku – s na podnosu pod účtenkou skrytou pětikorunou – zamýšleným spropitným, a štamprlkou, pozorností podniku.
Dal jsem si ten šláftruňk, přišel mi vhod. Aspoň jsem mohl pak v autě líp předstírat spánek a pustit si asociace. Jak jsem tuhle přijel z Itálie… a už v šest ráno zvonil u nás fízl a odvezl si mě do vyšetřovny... a jak jsem jel potom odpoledne vlakem za synkem na tábor. A jak mi už u totemu přiožralý vedoucí Vaska hlásil, že synek je osypaný a leží ve stanu. Chlapec měl zarděnky a bolelo ho ouško a pofňukával. Bylo už kvečeru. Nic nám domů nejelo. Dal jsem chlapci acylpyrin a šel si nezodpovědně na večeři, protože jsem od rána neměl nic v ústech. (A hlavní vedoucí tábora omotával ten totem úplně. Ten byl na tom ještě hůř – anebo líp? – než ten Vaska.) Hospoda byla hned vedle hráze. Na obrazovce skákali jacísi Češi. Vrchní s holým chlupatým pupkem roznášel piva. Jenom z něho teklo. Dal jsem si paštiku. Nic jiného neměli. Už když ji přinesl, byla mírně zelená a nevoněla. Zavolal jsem si ho. Říkám mu, pane, ta paštika smrdí. Odložil tác a řekl: Ukažte? Čichl, vsunul do konzervičky ukazovák, nabral paštiku – a spolkl mi důkaz. Nic temu nebylo, kámo, řekl pěkně česky.