Bůh neví, jaké je to být nula (1. část)
Obraz postsovětského Ruska v knize Světlany Alexijevičové připomíná filmovou montáž, v níž se hekticky střídají vzpomínky, názory – a nejčastěji výhrůžky lidí uražených a ponížených, kteří už nemají co ztratit.
Světlana Alexijevičová (1948) se ve své knize Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka snaží přijít na kloub všem absurditám ruských dějin v posledním století. Jako reportérka zpovídala vítěze i poražené, bývalé stranické funkcionáře i oběti stalinismu, studenty protestující proti režimu v autorčině rodném Bělorusku, úspěšnou podnikatelku, jejíž okázalý cynismus jen chabě maskuje vnitřní zoufalství, i uprchlíky z postsovětských občanských válek, ba dokonce ruské přistěhovalce v USA, kteří (jakkoli to vehementně popírají) v sobě stále nesou sovětská traumata. S instinktem zkušené novinářky vybírá momenty symbolizující atmosféru doby, jako je příběh válečného veterána Timerjana Zinatova, který nedokázal přežít zánik země, za niž bojoval, a spáchal v roce 1992 sebevraždu. Předkládá zdrcující obraz země bez autorit a perspektivy: „Uvěřili jsme Gorbačovovi, to teď už nikomu tak snadno neuvěříme.“
Komunistická utopie stála příliš mnoho energie i lidských životů, než aby se dala jednoduše škrtnout jako nepodařený experiment. Zpětně se jeví, že nikdo vlastně neměl sebemenší představu, co by mělo sovětský režim nahradit. Zvolenou formu privatizace jedna respondentka trefně přirovnala k preclíku, z něhož dostala většina lidí jenom ty díry. Kdo v tom uměl chodit, mohl na hyperinflaci fantasticky zbohatnout – zatímco mzdy ztratily jakoukoli hodnotu a zaměstnanci začali být vypláceni ve zboží. Objevily se fenomény, které sovětský člověk neznal: pouliční násilí, teroristické útoky, rasismus, války gangů. Jak se ukázalo, nové panstvo pohrdá lidskými životy stejně jako to staré, jen namísto komunistické utopie nabízí krajní individualismus.
Ta hrůza! Ta hrůza!
Co nakonec zbylo ze sovětského člověka a jeho proletářského internacionalismu, s nímž se vždy okázale zastával utlačovaných menšin na druhém konci světa? Ledva trochu povolily otěže, prvním projevem svobody bylo, že se na sebe vrhli Abcházové s Gruzíny, Arméni s Ázerbájdžánci a tak dále: množství rodinných tragédií oné doby už nikdo nespočítá. Nakonec všechny ty zbrusu nové republiky, které se počátkem devadesátých let furiantsky zakládaly jako na běžícím pásu, dnes nejsou schopny zajistit elementární funkce civilizovaného státu a jejich občané musejí odcházet za obživou do Moskvy – a tam se na ně dívají jako na vetřelce, stávají se oběťmi nelidského vykořisťování a rasistických útoků, na nichž se nezřídka otevřeně podílejí státní bezpečnostní orgány.
Snad nejhůře jsou na tom v divokém kapitalismu liberální intelektuálové, iniciátoři změn za Gorbačova a Jelcina, kteří si dosud nezvykli na relativizaci veškerých morálních hodnot: „Když jsme spolu jako všichni ostatní chodili po ulicích a vykřikovali: ‚Demokracie! Demokracie!‘, neměli jsme vůbec tušení, co z toho vzejde. Nikdo se nechystal prodávat kastroly. A teď… Není na výběr: buď živíte rodinu, nebo se držíte sovětských ideálů.“ Novou elitu tvoří šmelináři, kteří tvořivé a přemýšlivé lidi nenávidí ještě více než někdejší straničtí tajemníci – a navíc se jich už ani nebojí. Nesnesitelnost doby zbavené ideálů ilustruje otázka jednoho z pamětníků: „Zpíval by Vysockij pro Abramoviče?“ (zkusme se nad ní zamyslet ještě dříve, než si v knize přečteme odpověď…).
Ruská zkušenost je následující: po každém pokusu o liberalizaci, za Prozatímní vlády i za Gorbačova, následovala katastrofa. Kdežto Stalin udělal z rozvojové země supervelmoc a vyhrál válku – a to zkrátka imponuje, bez ohledu na použité prostředky. Stalinovi příznivci se ani nepokoušejí jeho zločiny bagatelizovat, naopak se jimi chlubí. A nostalgie po sovětských časech roste, nejen u frustrované starší generace, ale také u mladých, vzdělaných a úspěšných.
Autorce se zpovídají lidé, kteří prošli stalinskými lágry – a přece se jim po rozpadu SSSR zhroutil svět. Věčně skeptickým Čechům může nejspíš připadat divné, že komunistickou ideologii mohl vůbec někdo brát vážně, její konkrétní výsledky jsme všichni přece měli před očima. Ale zřejmě v ní bylo něco, co s ruskou mentalitou podprahově souznělo – a prudkým smícháním těchto komponent vznikl podivný hybrid. Marx by se nejspíš divil, že jeho vědecké učení skončilo tak, že vposledku nahradilo náboženství v roli opia lidu. Čím víc se režim vzdaloval od svých ideálů, tím silnější byla víra v komunistický ráj v budoucnosti. Lidé se obětovali s masochistickou rozkoší, stačilo je přesvědčit, že tím plní svoji dějinnou roli. Propaganda byla fantasticky prolhaná, a přesto účinná: „Prostý dělník objevil tajemství sovětské nerezové oceli, jsme vítězové! To, že tohle tajemství zná dávno celý svět, jsme se dozvěděli teprve později.“
Mezi spisovatelkou a zapisovatelkou
Zatímco na Západě je Světlana Alexijevičová už delší dobu uznávanou autorkou (například v roce 2013 byla její Doba z druhé ruky oceněna časopisem Livre jako nejlepší kniha přeložená do francouzštiny za daný rok, více o tom v KN 10/2014), pro české intelektuály je tato čerstvá nositelka Nobelovy ceny objevem sezóny. Přitom už v roce 1986 vyšel český překlad její reportážní knihy Válka nemá ženskou tvář. Jenže pak nastala doba, kdy naše kritika začala brát vážně jenom toho, kdo měl úspěch na Západě – jak se ovšem poslední dobou ukázalo v případě nobelistů Tomase Tranströmera a Patricka Modiana, ani o západním vkusu toho u nás ve skutečnosti mnoho nevíme a podléháme spíše krátkodobým reklamním kampaním.
„Existuje nekonečné množství lidských pravd. Dívám se na svět jako spisovatel, a ne striktně jako historik. Lidé mě fascinují.“ – prizmatem tohoto výroku Alexijevičové se můžeme dívat nejen na její autorskou metodu, ale také na názory, že Nobelovu cenu dostala spíše za své občanské postoje než za literární talent (nebylo by to ovšem poprvé, dostal ji přece i Churchill za své paměti). Publicistická odvaha se Době z druhé ruky nedá upřít, ale je to vůbec literatura?
Skrumáže odposlouchaných hlášek typu „otravujou Židi, čekisti a homosexuálové“ – mraky podobných, ba i šťavnatějších, dáte dohromady po půlhodince strávené v libovolné internetové diskusi. Styl Alexijevičové se dá snadno napadnout z obou stran. Když jen zapisuje zpovědi lidí, dá se odmítnout její příslušnost k beletristům, ale pokud je upravuje (do jaké míry to dělá, my jako čtenáři samozřejmě můžeme jen tušit), objevují se pochybnosti o žurnalistické etice. Řada lidských příběhů, dokumentujících, jak intenzivní utrpení si dokáží lidé navzájem připravovat, má sílu antických dramat a zpracování prostředky současné beletrie by jim zřejmě mohlo jenom uškodit.
Brutalitu stalinských čistek už samozřejmě známe od řady jiných autorů, zejména ze Souostroví Gulag, Alexijevičová k ní však přidává pohled z trochu jiného úhlu. Volba, zda se stát obětí, nebo katem, tehdy nebyla metaforická, ale krutě reálná. Mezi vězni a vězněnými existovalo podivné pouto dané vědomím, že mnoho nechybělo a role se mohly prohodit: každý komunista musel nejen veřejně schvalovat likvidaci nepřátel, ale také být připraven se jí osobně zúčastnit. I to je důvod, proč tolik lidí v Rusku dosud váhá s jednoznačným odmítnutím stalinismu: skoro každý zná ve svém okolí osobně nejen oběti, ale i vykonavatele.
Po přečtení knihy však zůstává otázkou, zda je vůbec přijatelné dávat oběti stalinského teroru na jednu misku vah a lidi, které jelcinovské reformy ožebračily a dohnaly k sebevraždě, na druhou. Každý má svoji pravdu a logicky chce, aby byla vyslechnuta, teď když se to může. Hovory těch, kdo v postkomunistické éře zbohatli, a těch, kteří zchudli, se liší natolik, jako by žili na různých planetách. A tady se mohou rozdělit na dva tábory i čtenáři: na ty, jimž to nekomentované reprodukování nejrůznějších výkřiků a lamentací stačí, a na ty, kteří by uvítali i stanovisko autorky. Je však možné rezignovat na pokus o syntézu a stylizovat se jako neutrální pozorovatelka, když samozřejmě určitým druhem stanoviska je už sám výběr citátů?
Dokončení příště
Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka. Přeložila Pavla Bošková. Pistorius & Olšanská, Příbram 2015.