Pár vět ke klimatické konferenci v Paříži
O tom, jak se světové vlády shodly, že chtějí planetu čistou.
U nás v České republice je hodně zastoupen velmi skeptický a nedůvěřivý pohled pramenící z hodnocení pouhých „vnějších projevů“ konference. Dvacet tisíc potentátů z dvou set států se někam sletí tryskáči, třináct dní (od 30. listopadu do 12. prosince 2015) rokují a pak zase odletí, čímž vytvoří uhlíkovou stopu zvíci roční produkce malého státu. Výsledkem rokování je dohoda, jaké bude za třicet let počasí, a je to vydáváno za velké vítězství člověka nad jím samým.
Ponechme nyní stranou stupně Celsia a uhlíkové stopy, podstata dohody je totiž úplně jiná: poprvé v historii lidstva se takřka všechny státy na planetě dohodly, že s tím, co příroda vytvářela miliony let bez našeho sebemenšího přičinění a zásluhy, hodláme zacházet v budoucnu jinak, než že to budeme jen pálit. Že jsme už technologicky dostatečně pokročili, abychom se bez spotřebovávání nafty, zemního plynu a uhlí obešli – ne samozřejmě za rok, ale během doby, kterou už lze dohlédnout. S tím, že to může a bude něco stát, ale že cena není tak strašlivá, abychom si ji nemohli dovolit.
Ano, je známo, že dohoda není závazná a že její plnění není vynucováno sankcemi, na druhé straně v ní ale existují docela rozumné mechanismy „cukru a biče“, zejména vůči největším znečišťovatelům planety: Snížíte-li, dostanete peníze, nesnížíte-li, nedostanete nic.
Že dohodu odsouhlasil prakticky celý svět, je úplně přelomové a obrovské. Podobné předchozí schůzky, které se konají každý rok, skončily neúspěchem.
Co se vlastně stalo? Svou roli určitě sehrála diplomacie a „řeč peněz“, tedy ochota vyspělých zemí sponzorovat úsilí chudších států o „odšpinění“, a velkým momentem byla určitě ochota Číny (která produkuje více než čtyřicet procent veškerých světových emisí) přidat se. Myslím ale, že především dozrál další zásadní faktor – konkurenceschopnost obnovitelných energetických zdrojů. K pochopení nám pomůže srovnání s dobou před deseti až patnácti lety, kdy obnovitelné zdroje byly ve stadiu jakýchsi předražených a z pohledu celkové spotřeby nicotných zdrojů (s jedinou výjimkou, která už je ale dlouho na limitu své kapacity: vodních elektráren). Dnes jsme už úplně někde jinde: hned několik dalších technologií (větrné a přílivové, zejména ale solární zdroje) se už blíží k hranici plné konkurenceschopnosti vůči spalování fosilií, a dokazují to hlavně čísla – v nově instalovaném energetickém výkonu už dnes obnovitelné zdroje převažují nad neobnovitelnými, a trend posiluje.
Samozřejmě je v tomto směru ještě řada problematických otázek: například že z obnovitelných zdrojů teče elektřina jen tehdy, když vítr fouká a slunce svítí, že budou obrovské nároky na kapacitu přenosových soustav (to znamená, že se bude stavět a stavět) a že stále neumíme elektrickou energii rozumně skladovat. Jenomže ve všech dosud nedobře vyřešených problémech nastává každý rok pokrok, a je rychlý. Pokud se znovu vrátíme o oněch deset až patnáct let dozadu a zkusíme si představit, jak by to mohlo při stejnoměrném pokroku a pokračujícím vývoji technologií i masové produkce vypadat za stejnou dobu, je pravděpodobné, že mnoho dnešních překážek bude už zvládnuto. A doba deseti či patnácti let je v energetice dobou velice krátkou: připomeňme si jen, že jaderná elektrárna se deset let staví a dalších plus minus třicet let se čeká na první „vydělanou korunu“ (tedy na okamžik, kdy se obří investice vrátí a začne se vydělávat). Mnou zmíněný technický výhled není bez kontaktu s realitou; řešení už jsou obvykle na stolech laboratoří, je jen potřeba je technologicky dopracovat a následně zavést do sériové průmyslové výroby za přijatelnou cenu, což obvykle ono desetiletí trvá.
Nejsem stoprocentně přesvědčen, že existuje naprosto pevná a jasná závislost mezi „uhlíkovou stopou“ (tedy množstvím vypouštěného oxidu uhličitého) a nepochybně prokázaným globálním oteplováním. Domnívám se, že tato teorie je silně pravděpodobná, ale vzhledem k množství faktorů ovlivňujících klima, z nichž jen některé jsou antropogenní, lze vývoj klimatu vykládat a předvídat velice obtížně. Úvaha společnosti se ale nemůže ubírat jen v „matematickém“ duchu, tedy že dokud není skálopevný důkaz, jsou to všechno jen hypotézy a nemá smysl cokoli konat. Na místě je spíše přístup „zdravotnický“: Když vám lékař řekne: „Máte s osmdesátiprocentní pravděpodobností tuto (smrtelnou) chorobu, na niž máme účinný lék, který vám rozhodně nemůže uškodit, ale nebudeme jej podávat do té doby, než to bude stoprocentní jistota“, pak neznám pacienta, který by řekl: „Ano, počkám.“ Čekat v takovém případě by nebylo v zájmu pacienta – a lidstvo je dnes pacientem.
Ostatně i kdybychom si odmysleli celý fenomén globálního oteplování, zůstává zde prostý fakt znečištění ovzduší a devastace krajiny. Většina z nás si to neuvědomuje, ale velká města zejména ve třetím světě (a v Číně, u níž není jasné, do „kolikátého světa“ ji vlastně řadit) se doslova topí ve smogu s příznaky, které jsou podobné sci-fi thrilleru. Pokud se například uvádí, že školáci v Pekingu nevědí, jak vypadá slunce, protože ho většina z nich (těch, kteří nemají možnost rekreace mimo průmyslovou oblast) přes smog v životě nespatřila, hovoří to za vše. Zdravotní kontexty takového stavu myslím nemusím rozvádět.
Všichni jsme zvyklí na povrchnost politických proklamací, které se v mnoha případech dají snadno prokouknout. V tomto případě ale myslím, že pařížská klimatická konference skutečně řekla asi toto: Nechceme a nebudeme si nadále špinit planetu, nechceme a nebudeme vytvářet dluhy, které budou muset zaplatit naše děti, jsme v tom zajedno a skutečně vynaložíme mnoho peněz a úsilí, abychom se k onomu vysněnému „bez-fosilnímu“ stavu dostali poměrně brzo. Znečišťování planety nechceme a nebudeme podporovat (což bude znamenat uzavírání kohoutků investic do „špinavé energetiky“, a to je velmi podstatné, ne-li nejpodstatnější); chceme a budeme naopak podporovat – a financovat – energetiku čistou. Kromě malé skupinky irelevantních států tuto dohodu podepisujeme všichni.
V tomto pařížskou konferenci chápu jako skutečně zásadní přelom, a myslím, že „vejde do dějin“ a jako taková bude i v budoucnu hodnocena.