Vladimir Semjonovič Vysockij
Za svůj krátký dvaačtyřicetiletý život (1938–1980) prožil Vladimir Semjonovič Vysockij několik životů. Byl hercem velkých charakterních rolí (hrál Shakespearova Hamleta i Brechtova Galilea) i písničkářem a básníkem v džínové bundičce a roláku. V textu z roku 1969, který vám dnes nabízíme, shrnul ve 32 verších nejen svůj život, ale i životy mnohých z nás.
Já nemám rád
Já nemám rád, když něco končí smrtí.
Života pořád ještě nemám dost.
A nemám rád ty chvíle, kdy mě drtí
buď otupělost, nebo zuřivost.
Nemám rád toho, kdo dokáže spojit
nadšení hrané s chladným propočtem,
a nesnesu, když někdo za mnou stojí
a dopisy mi přes rameno čte.
Já nemám rád, když hovor přerušili,
když někdo něco napůl udělá.
Já nemám rád, když do týla se střílí,
a koneckonců ani do čela.
Nesnáším šeptandu a dlouhé prsty,
červíka pochyb, pocty vítěze,
když někdo jezdí rukou proti srsti,
když někdo skřípe o sklo železem.
Nemám rád teplíčko a prázdné snění.
Radši si spálím za patami most.
Nemám rád toho, kdo čest klidně smění
za okázalou mravopočestnost.
Já na zlámaná křídla uvyknu si
a bez lítosti na ně pohlížím
i bezmocnost, i násilí si hnusím.
Jen mi je líto Krista na kříži.
Já nemám rád sám sebe, když se bojím,
zuřím, když nevinný má utrpět,
když nechtějí mě nechat na pokoji
a když mě chtějí nechat na ocet.
Nehodlám sloužit obrovitým scénám
a milion za drobné směňovat.
Ať se svět chystá k světodějným změnám,
já tohle nikdy nebudu mít rád.
Vladimír Vysocký: Pravda a lež. Písňové texty. Přeložil Milan Dvořák. Votobia, Praha 1997.
Tip pro další čtení:
- Osobní vzpomínku na Vladimíra Vysockého si můžete přečíst v KN 9/2015 pod názvem Říkali mu Voloďa. Napsal ji Lubomír Petřík, který v roce 1977 navštívil jeho představení v moskevském Divadle dramatu a komedie Na Tagance.