Říkali mu Voloďa
V lednu letošního roku by se Vladimír Vysockij (25. ledna 1938 – 25. července 1980), herec, písničkář a velká postava ruské poválečné kultury, dožil sedmasedmdesáti let. Milovaný, nezávislý a inspirativní, zanechal velkou stopu nejen v domácím prostředí, ale také v Československu, kde ovlivnil řadu písničkářů. Přinášíme osobní vzpomínku na tuto osobnost.
Ve světle vraždy opozičního poslance Státní dumy Ruské federace Borise Němcova je návrat do Moskvy brežněvovských sedmdesátých let minulého století idylickou procházkou. Ano, odpůrci režimu končívali v psychiatrických léčebnách, někteří v pracovních táborech (nezaměňovat s gulagem), jiní bývali vykazováni z hlavního města na přikázané místo pobytu a těm nejméně režimu nebezpečným byla znemožňována, anebo přímo zakazována jejich činnost. Po našemu dostali „zaracha“. Nic naplat, zkostnatělá, leč stále všemocná a všeho schopná moc si sama na sebe upletla bič, když se přihlásila k helsinským dohodám, jež kromě jiného akcentovaly dodržování lidských práv.
Předjaří 1977 nevěstilo nic dobrého, alespoň u nás. Charta 77 vyvolala kromě hysterie vládnoucí moci i masivní pozornost StB. Následovala odvetná akce, přitahovaly se šrouby. Zejména v kultuře, umění, vědě, školství. Po prvním kole drastických prověrek se smrákalo i nad nekomunisty. Nepovažuješ okupaci armádami zemí Varšavské smlouvy v osmašedesátém za akt bratrské internacionální pomoci? Máš smůlu, soudruhu, s takovým postojem, nedáváš záruku důsledně socialistické výchovy mládeže, plnění úkolů naší socialistické vědy a výzkumu, správné orientace nakladatelství, v němž pracuješ, natož v ostatních mediích, jimž se tehdy říkalo prostředky masové informace… (nehodící se škrtněte).
Proto jako příběh z říše snů zapůsobila na našince při jeho první návštěvě SSSR už samotná existence moskevského Divadla dramatu a komedie Na Tagance v čele s troufalým a skvělým režisérem Jurijem Ljubimovem. To on tento soubor vypiplal od prvních krůčků na školním jevišti po úspěšnou grupu podobně smýšlejících a cítících umělců. V poměrně krátké době nově vzniklé divadlo na sebe strhlo pozornost. Nejen doma v Moskvě, ale také v celé zemi – do celonoční a někdy i delší fronty u předprodeje, mráz nemráz, se létalo z Irkutska, Archangelska, z Vladivostoku či ze střední Asie.
Lesk divadlu pro necelé tři stovky diváků, které se nebálo nazývat věci pravými jmény a hledat pravdivé odpovědi na palčivé otázky, dodávala osobnost jedinečného herce Vladimíra Vysockého, umělce renesančních rozměrů. Vždyť vedle služby paní Thálii byl po celé zemi známý především jako znamenitý autor a interpret svých písní. Písní nikoli o ničem, ale o něčem. Převážně o věcech prostých, jako jsou láska, rozchod dvou blízkých lidí, výchova, čistá voda, zdravé povětří, les, step, řeky, lež, zloba, pomsta, podraznictví, pomlouvání, písní o geolozích, o onom chlapci, který se z války domů nevrátil, o hrobech bez křížů a lehké zemi nad hlavami padlých, o vojácích, o cirkusu, o stěhování duší… Co píseň, to originál. I když se nahrávací studia, rozhlas a televize tvářily, jako by Vysockij nebyl, jeho písničky si cestu k posluchačům našly. Lidé mu láskyplně říkali „náš Voloďa“.
Zatímco v Praze bylo tuho, v hlavním městě Sovětského svazu byly patrné první vlaštovky sice pomalého, ale přece jen odměku. V Treťjakovské galerii stranou kolekce soudobého umění, jemuž tematicky dominoval Leonid Iljič (tu jako komisař námořníků na břehu moře, tu jako správný hospodář na celině), visely obrázky Marka Chagalla, výstavka z depozitáře. „Jen si nás, vy západní buržujové, pomlouvejte, že si nevážíme našich umělců!“ – říkal jeden ze zápisů ve výstavní knize. Ke čtenářům putovala nová díla Jevtušenkova či Vozněsenského, prozaika Abramova, režisér Andrej Tarkovskij sklízel zasloužený ohlas za film Zrcadlení (pravda, domácí ohlasy byly trochu zdrženlivé, ale Paříž film zahrnula nevšední pozorností a uznáním) a mohl začít s přípravou svého Stalkera…
Na Taganku jsme s fotoreportérem Jefem Kratochvilem vyrazili pár hodin před začátkem představení Deseti dnů, které otřásly světem. Správně jsme odhadli, že do vyprodaného divadelního domu se můžeme dostat jen postranním vchodem. Nemýlili jsme se. Nejspíš nám pomohlo, že jsme cizinci, a taky poměrně slušné spropitné. Šéfová provozu sousední hospůdky věděla své. „Chcete na Voloďu, viďte? Máte štěstí, dneska hraje.“ A skutečně hrál, dokonce ve dvojici s Vitalijem Zolotuchinem už půl hodiny před začátkem prověřovali přicházející návštěvníky. Vysockij jako matros v modrobíle pruhovaném triku a koženém krátkém kabátě s kulometným pásem na prsou seděl na bedýnce s náboji, hlaveň kulometu namířená do lidí, a nevšímavě kouřil machorku, zatímco jeho parťák, holobradý rudoarmejec, který byl nejspíš ještě včera obecním pasáčkem vepřů, v zeleném plášti po paty s buďonovkou na hlavě a vintovkou s bodákem, jež možná pamatovala bitvu s Napoleonem, se jenom divil. Co taky čekat od člověka, který se poprvé ocitl za hranicemi své vesnice a hned v sídelním městě? Vysockého komisař občas vyjel na některého z přicházejících „lístky máte?“ a pak je milostivě pouštěl do budovy. Anebo taky ne, znelíbil ses a už tě šťouchl pistolí do žeber: „Odporovat revoluční moci se nevyplácí“ a v mžiku byla vstupenka napíchnutá na bodák vintovky. Spektákl pro pár jednotlivců, ale výsostně účinný. Podobně jako reje kurtizán ve foyeru u šaten. Rudoarmejci je vyhnali z jejich separé a bordel obsadili jako revoluční kasárna. Divákům je hned jasné, že ta revoluce velká sranda nebyla.
Následujících sto minut odehrávajících se v divadelním sále to má potvrdit. V prudkém tempu se před zraky diváků odvíjí podívaná, jaká se hned tak nevidí. Použity jsou všechny dostupné prvky jarmarečního, chcete-li pouličního divadla, tanec, stínohra, travestie. Žánr? Publicistické drama na půdorysu revue, buffonády, grotesky. Primitivní kulisy tvoří rámec lidové podívané v tom nejlepším slova smyslu. Hrdinou je zfanatizovaný dav, který jako by občas ztrácel kontrolu sám nad sebou. Jedinou rozměrnější figurou je postava předsedy prozatímní vlády Kerenského. Vysockij se této příležitosti chopil s nevídanou bravurou. Klauniáda, kterou předvádí, je z rodu postav zobrazených Charliem Chaplinem, jeho figura je zlamovací, rolovací, ten člověk snad nemá kosti v těle, je z gumy. Mejerchold by měl radost. Skvělé představení, v němž režisér společně se svým realizačním týmem prokázal tolik imaginace, s jakou by jiný vystačil na několik představení. Bravo!