Dvě splátky velkého dluhu
Regionální literatura, která vychází v malých nákladech mimo velká centra, v sobě obsahuje perly. Jsou to publikace, které nevznikají, aby měly obchodní úspěch, neposílají se do literárních soutěží. Jejich smysl je jiný: Vznikají ze života a pro potřeby života, pro udržení paměti o lidských rodech a osudech zdánlivě obyčejných lidí, na jejichž zádech však leží dějiny. Představujeme dvě takové publikace.
Nakupily se mi za poslední dva tři roky v krabici knížky, o nichž jsem chtěl psát již dříve, ale nedostal jsem se k tomu. Pro nedostatek času, pro zápas s jinými „důležitějšími“ tématy. Trochu se stydím. Do minulosti jsou tak odsouvány knihy, které by možná nikdy nezískaly Magnesiu Literu či by se nestaly Knihou roku v anketě Lidových novin, ale v mých očích jsou neméně důležité, v něčem snad mají i přednost. Jsou to svědci života zdánlivě na okraji, mimo zájem center a zavedené vydavatelské praxe. Svědci, kteří si na nic nehrají a jsou mnohdy blíže skutečnému životu než atraktivní a nablýskané tituly. Následující text nemá být recenzí ani nechce podrobně uvádět a hodnotit vybrané publikace. Jeho cílem je tyto knížky vlastně jen anoncovat a představit krátkým výňatkem. Nic víc.
Vzpomínky na Bučovice minulého století / Prosté zápisky Anny Kölblové-Kuncové
Miloslav Klement přepsal a vydal zápisky své tety Anny Kölblové-Kuncové (1893–1984). Jsou to dějiny očima prosté ženy, která prožila život v Bučovicích. Život, jímž prošlo několik změn státoprávních a dvě světové války. Editor do posledního písmene zachoval styl zápisků, včetně gramatických chyb. A paradoxně právě tento svéráz akcentuje neobyčejnou vnímavost a jasnost uvažování autorky, v jejíchž zápiscích defilují rodinní členové, nejrůznější bučovické figurky, humorné scénky i obyvatelé jiných etnik (Židé, Němci), dobové reálie, ale také ozvěny dějů velkého světa, z nichž některé se do života „tety Anny“ doslova vlamují – například dramata druhé světové války. Ona sama se vdala za česky hovořícího Němce Františka Kölbla, což jí za války a po ní způsobovalo obtíže. Její sestru Františku zatklo gestapo, naštěstí přežila pobyt v koncentračním táboře a vrátila se domů. (Příběh Františky Klementové zachycuje další publikace připravená Miloslavem Klementem – více o ní zde.) Zápisky Anny Kuncové pokrývají období zhruba od začátku dvacátého století až po konec druhé světové války. Zpočátku reprodukují vyprávění jiných a následně vycházejí zhusta i z vlastních zážitků.
„V lednu 1945 šel transport němců zubožených, táhli se to byla žalostná podívaná. To byli co u Krakova se vzdali a nechtěli bojovat. Důstojníky zatáhli do Vyškova, s těma dělali ještě hůř. A ‚kmány‘ dovezli do Bučovic. Umístili je v real.g. (pozn.: gymnáziu) vodili je na práce pod naší silnici k Vicomělicím podkopávali silnic. Že včas potřeby se dá nálož. Naši mužští na konci říkali, že bysme vyletěli, aspoň ty první chalupy. Nestalo se nic neměli čas a pak byly to maďaři a ložirovali u Klementů. A strýc Klement a syn Miloš je přemluvili ať to nedělají, že to k ničemu néní. (…) Ti vojáci co byly v real.gymn.za to že nechtěli bojovat týrání hladu a stříleli je jak zajíce. Vykládala mě to školnice pí.Vedrová už byla celá utýraná, ja to už nemožu vidět. Toho bití, řevu, když nesu praseti oni se mě do toho vrhnou a snijou mě to. Byla z toho nemocná.
Pak je vyváděli na Bučovské žid.hřbitov. A vykopat hrob zastřelili je. No jak to uměli. Pan Karel Vincent šel blízko na obhlídku do polí měl dalekohled, tak to osobně viděl. Jednou jel takové vozík a jedna žena ochotná z hájku žena. Vojáčcí já vám pomožu. Teď se podívá vidí krev. Hned odskočila, bylo po ochotě. Nejvíc těch vojáků bylo z Rakouska.“
Vyšlo v Brně roku 2013, nákladem rodiny Klementových.
Blanka Petráková: Vyšívané vzpomínky
Etnografka Blanka Petráková, která působí v Muzeu Luhačovického zálesí v Luhačovicích, vyrůstala v Břeclavi jako moravské děvčátko podobné mnoha jiným. Jenom občasné vzpomínání babičky Marie, původem Moravanky, na život v Mukačevu za druhé světové války naznačovalo, že rodinná historie je jiná než u většiny obyvatel Podluží. Babička zemřela, maminka Blanka o historii příliš nemluvila, což mnohem později autorka knihy přisoudila jejímu osudu tzv. skrývaného dítěte. Takto přežily válku některé děti „nečistého“ původu, které měly být podle nacistických vyhlášek odebrány z rodin s židovskými příslušníky. Nepříjemná či politicky problematická fakta se v minulém režimu spíše utajovala.
A tak až shodou osudových okolností a setkání, včetně reflexe maminčiny výpravy v pokročilém věku do rodného Mukačeva (města jejího dramatického dětství, při němž přišla o tatínka, židovského obchodníka Winklera), začala Blanka Petráková rozplétat příběh a vztahové vazby své rodiny. Objevila pamětníky, kteří ji při téměř detektivním pátrání pomáhali skládat roztříštěnou mozaiku minulosti. Nebyl jsem si zprvu jistý, zdali bych tu měl o této knížce vůbec psát. Byla vydána v nákladu padesáti kusů a domnívám se, že jako její přednostní čtenáři byli zamýšleni především rodinní příslušníci a přátelé. Kvalita textu, v němž autorka uplatnila svou erudici, stejně jako schopnost reflexe zralé ženy, a jeho neobyčejná působivost a literární vytříbenost mne však přiměly o ní napsat. A činím tak s mírným pocitem viny, že jsem to neudělal už dávno. To je knížka, která by měla být vydána jako vzor pro všechny, kteří chtějí porozumět hlouběji svým kořenům a skrze ně se přiblížit historickým skutečnostem. Je to způsob, který předčí suchou výuku dějepisu ve škole. Je to způsob, jak se napojit na dějiny a dál v nich působit se zvýšenou mírou vědomí. Úkol pro každého z nás.
Nemůžu nepoznamenat, že útlá knížka Blanky Petrákové je velmi kvalitně vyvedena také po grafické a knihařské stránce. Grafickou úpravu obstaral výtvarník František Petrák, autorčin manžel.
„Zjara roku 1944 přiběhl Saša do ulice Dobranského a vyprávěl Blance a Josifovi o pogromu v židovské čtvrti. Stalo se to, když si s kamarádem Henrykem hráli u Gottesmannů doma, v patře nad módním salónem. Henrykova matka Heda byla Češka, která se provdala za Žida (po válce se odstěhovala do Náchoda) a byla majitelkou vyhlášeného krejčovského salónu. Také její manžel byl v říjnu 1942 odveden s ostatními židovskými muži, Ludvíkem Winklerem a tisíci dalších neznámo kam. Její obchod byl v zadním traktu oddělen pouhou mříží od židovské čtvrti. Když chlapci slyšeli při hře dusot těžkých bot, tříštění skla, bušení do dveří, křik, rámus a hlasité vojenské povely, přiskočili k oknu a pozorovali dění na ulici. Vojáci vyhazovali z obchodů zboží a postrkovali obchodníky pažbami. Hrubí maďarští důstojníci nešetřili ranami a s vydatnou pomocí svých frajerských bičíků honili vojáky do plenění obchodů. Naštěstí tentokrát skončilo vše tak rychle, jak začalo. Na ulici zůstala hotová spoušť, střepy, rozbitý nábytek, kolem obcházeli plačící lidé. Chlapci neodolali, prostě se museli jít podívat na výsledky řádění vojáků blíž. Mezi rozházenými věcmi zahlédl Saša něco lesklého, sehnul se, aby to prozkoumal, a hle, byla to překrásná pudřenka, snad stříbrná. Saša ji rychle strčil do kapsy. To bude překvapení pro maminku! Když večer přišla domů, pochlubil se dárečkem: ‚Nebuď, maminko, smutná, tatínek se nám brzy vrátí, na, tady máš něco, co tě rozveselí, podívej se na tu krásu.‘ Matka z dárku ale radost neměla. Poprvé v životě dostal Saša opravdový výprask a musel slíbit, že pudřenku zítra vrátí tam, kde ji sebral, a už nikdy nevyužije cizího neštěstí k vlastnímu prospěchu. Saša přísahal.“
Vydalo nakladatelství Rusalka v roce 2012.