Ven z krize kritiky?
Najdete si čas na čtení recenzí? Vzhledem k tomu, že čtete tento perex, je to pravděpodobné. A co recenze recenzí? V oblasti literatury jsme přeci jenom na polemiky a kritiku zvyklí, ale u řídce komentovaného výtvarného umění zazářil loni na podzim publikovaný sborník metakritických textů jako kometa.
Kritika je v krizi, dozvídáme se posledních pár let od umělců i samotných kritiků. A jistě by se i dnes hned našel někdo, kdo by příhodně vytáhl citaci z doby před padesáti nebo sto lety, z níž bychom se dozvěděli totéž. Výsledkem by nakonec byla představa, že naše doba nijak výjimečná není, že se řeší stále stejné věci, a tedy ani s tou kritikou to nebude tak horké. Nepochybně se jedná o přirozený a opakující se mechanismus, kritika je v krizi, malba je v krizi, Národní galerie je v krizi... Když odhlédneme od skandalizujících forem takových prohlášení, vyplyne nám, že samo tvrzení krize je kritikou. Skrze ni hledáme, kudy nebo jak dál. Jenomže to už většinou nezazní, nebo ten zvuk zapadne. A tak se nám iluzionisticky řetězí jen stále stejné krize.
V neměnném kalném toku krizí smí občas pozorné oko přeci jenom odhalit jisté vrcholy či víry. V roce 2013 byla založena Cena Věry Jirousové udělovaná ve dvou kategoriích; mladým a etablovaným kritikům výtvarného umění. A na podzim loňského roku skupina autorů sdružených kolem nespokojených výtvarných umělců Marka Meduny a Milana Saláka vydala sborník metakritických textů s názvem Meta 1.
Přílišná loajalita recenzentů
V tomto sborníku, jak už jeho zaměření napovídá, podrobují kritice konkrétní texty výtvarných kritiků. Soustředí se na větší články, především recenze výstav v sedmi periodicích: Ateliéru, A2, Flash Artu, Novém Prostoru, Lidových Novinách, v Respektu a Reflexu. Recenzenti recenzí hodnotí zejména to, zda jsou v článku použity argumenty, či jen nepodložená tvrzení, jestli popisnost nenabývá vrchu nad kritickou interpretací, nebo to, jak text odpovídá ideovému zaměření periodika.
Již v úvodu konstatují některé obecné závěry svého průzkumu. Například přílišnou „loajalitu“ recenzí ke kurátorskému textu výstavy, neschopnost vybočit z předloženého úhlu pohledu. Nebo řídkost tak základního principu hodnocení, jakým je srovnání; ať už jde o komparaci prací autora s jeho předešlými díly, nebo s tvorbou jeho vrstevníků a předchůdců.
Sympatické je, že autoři nepřicházejí s promyšlenou metodologií výstavby textu, jak ve smyslu nároků na recenzi, tak v jejím hodnocení. Přesto si v nárocích nezadají s paralelně probíhající debatou v oblasti literatury. Do ní nedávno přispěl Karel Piorecký, když ve svém započatém seriálu Kritika kritérií prohlásil, že minimálně osmdesát procent recenzí je nepoužitelných, neboť zcela postrádají hodnotící uvažování a neobsahují žádná měřítka, s nimiž by mohla být kvalita posuzovaného díla poměřována.
A co čtenář?
Jako jeden z hlasů v soutoku tvoří taková kritická přísnost velmi prospěšný proud. Co mi tu však chybí, je specifická pozornost ke čtenáři. Cosi jako pedagogický aspekt, kterým je rozlišováno, komu referuji, a tedy jakou formu pro svou referenci zvolím. To, že se o výtvarném umění píše ze všech uměleckých oborů nejméně, samozřejmě neznamená, že bychom se neměli natahovat po dokonalejším ovoci. Možná právě naopak. Ale kromě toho je žádoucí „infikovat“ rozličné další formy, glosy, sloupky, fejetony, úvahy. Hodnotící soud je ve zprávě o výtvarném umění žádoucí, ne vždy ale nezbytně nutný. Nebo lépe řečeno, tím podstatnějším, k čemu může text spět, je zprostředkování. Přiblížení vizuálního sdělení textovou formou. Otevření diskuse, vtažení čtenáře do problémů, které umělec řeší. Což se samozřejmě nemůže dít pouhým popisem věcí, ale ani vzájemné srovnávání děl různých umělců není vždy tou nejvhodnější cestou.
Pro stanovení přesnějších kritérií by však bylo nutné definovat onu cílovou skupinu čtenářstva, což je přinejmenším problematické. Tvůrci Mety 1 situaci nikoli nefunkčně zjednodušují zahrnutím ideového profilu periodika. Ovšem tím mají na zřeteli spíše stránku obsahovou, nikoli formální. Víme, že programové popularizování je vystaveno rizikům zploštění a banalizace. Právě Jan Vitvar z časopisu Respekt se takové kritice od tvůrců Mety brání odvoláváním na „jejich“ čtenáře, pro které je článek o umění jen zpestřením, a proto je nezbytné sahat po příběhové formě a nezacházet do složitých konstrukcí. Stále jsou to ale pouze rizika. Psaní je autorská záležitost, vlastně jiný druh umění. Umění jazyka, nosné zkratky, která neopomine podstatu, dovednost vztahovat se od konkrétního díla k srozumitelným obecným přesahům.
Ostatně přestože tvůrci sborníku avizují zájem o větší texty, v případě Lidových novin neopomenou Tomáše Pospiszyla, respektive jeho pravidelný sloupek Expozice, který právem označí za nadprůměrný (v rámci všech srovnatelných médií). Milan Salák Pospiszyla chválí za osobitý styl, kvituje zřetelný ironický tón i to, že se mu „daří komentovat projevy výtvarného umění tak, jak je můžeme všichni vnímat (pokud si jich všimneme)“, tedy za „schopnost zaujmout i méně odbornou veřejnost“. Podobně nadprůměrný jako Pospiszyl vyšel z prověrky Jiří Ptáček. A hle, i zde se setkáme s ohledem na „většinového“ čtenáře, když autoři sborníku komentují Ptáčkovo psaní v Novém Prostoru jako příliš referující: „(...) popis často ubírá místo úvahám. Takový způsob psaní ale na druhou stranu značně rozšiřuje možnosti porozumění pro sféru neodborného čtenářstva.“
Nejlepší je Nový Prostor
Ze všech sledovaných periodik dopadl asi nejlépe Nový Prostor Jiřího Ptáčka. Časopis Reflex nezískal chvály, ani co by se za nehet vešlo, a to je značně eufemistické vyjádření. Nelichotivé hodnocení celku potkalo i Respekt pro povrchnost a lacinou příběhovost, Flash Art pro příliš informativní nekritické zaměření a totální absenci hlubších analýz a úvah, v čemž si téměř mohl podat ruku s Ateliérem, kdyby tento již mezi tím nezanikl (viz autorův text v KN 51/2015 Likvidace Ateliéru). Lidové noviny jsou kritizovány za nulovou reflexi mladého umění a časopis A2 asi především proto, že výtvarná rubrika nenaplňuje ideový profil média.
Není v možnostech tohoto textu rozebírat jednotlivé recenze a jejich kritiku. Adresná přísnost bez servítek však dopadá především na ty méně významné recenzenty, nikoli na řekněme osobnosti oboru. V celku tedy asi nepřekvapí. Snad jen v místech, kdy se kritici kritiků nechají unést k pikantním hodnocením typu: „Hlavní otázka, kterou text přináší, je, zda jsou znalosti Matyášové v daném oboru skutečně natolik chudé, nebo zda trpí vůči velikánům českého umění jakousi pietní podřízeností. Tak jako tak jde o text dokonale plytký, který selhává i jako upoutávka (...).“ (Marek Meduna o textu Judity Matyášové.)
Přesto dáte kritickým rozborům většinou za pravdu. Obsahují trefné a konstruktivní poznámky ke kritickému psaní o umění. A přestože autoři uvádějí, že nechtějí podávat žádný návod, jak psát, z uvedeného materiálu poměrně jasně vystupují některé nešvary, kterým je dobré se vyhnout. Těším se na avizovanou Metu 2.
Meta 1: Sborník metakritických textů, 21. 12. 2014 – 30. 3. 2015.
Sborník je ke stažení na webu Artalk.cz.
Tip pro další čtení:
- Autorova esej o výtvarné publicistice v českém nespecializovaném tisku: Slovy mezi obrazy aneb řezbář, krejčí a ten třetí (OFFFORMAT 4/2015)