Likvidace Ateliéru
K prvnímu lednu 2016 vstupuje Společnost časopisu Ateliér „pro nedostatečné finanční zajištění“ do likvidace. Je děsivé, na jaký slovník jsme si zvykli. Ale ještě děsivější je, že nás konec čtrnáctideníku pro výtvarné umění vlastně nepřekvapuje a že jsme hotovi se spíše podivit, jak se mohl takový oborový časopis udržet celých dvacet osm let.
Kdo z pravidelnějších čtenářů Ateliéru se někdy jízlivě nezasmál nebo nenaštval nad recenzemi výstav notoricky zveřejňovanými až po jejich ukončení? Ano, tomu jsme se navykli smát, přestože v posledních dvou letech se zpravodajská včasnost zlepšila. Ale který časopis to ve stejném záběru dělá lépe? Žádný. Protože tu jiný nebyl a není. Situace se do značné míry změnila založením internetového Artalku (2008), ale ani tady není překryv úplný, a to především schopností redakce Ateliéru přinášet servis o výtvarném dění i v regionech, mimo „kulturní centra“.
Ateliér na sobě měl co změnit, ne že ne. Vedle širokého recenzního monitorování jsem osobně postrádal hlubší zpracování témat nebo určitou angažovanou a subjektivní notu; na oslabení financí se dalo reagovat posílením webu a redukcí v tisku, ovšem při zachování výjimečného novinového formátu a periodicity. Někdo jiný by řekl něco jiného a také by se dalo říct, že Ateliér byl mimořádný právě i proto, že žádnou ze jmenovaných změn nepodstoupil; zůstával čistým objektivním a pestrým zpravodajstvím o světě výtvarného umění, zakládal si na kvalitní obrazové dokumentaci, a tedy na papíru i tisku.
Ovšem to, co nyní ztrácíme, není jen nějaká koncepce, ale cenná kontinuita. Dojde k přetržení vztahů, rozbití jistého společenství autorů, publikační platformy, která nebyla formována ideově ani generačně, a kterou nelze jednoduše vzít a přenést jinam.
Na místě by bylo zopakovat, jak málo pozornosti věnují naše vlády oblasti kultury, a tedy že v systému přerozdělování ničeho se už nelze ani trefovat do rozhodnutí dotačních komisí. Když jsem před třemi lety v malém sborníku vytvořeném na brněnské Katedře výtvarné výchovy (1) otiskl výsledky krátkého průzkumu stavu výtvarné publicistiky, z něhož vyplývalo, že o výtvarném umění se píše mezi všemi uměleckými obory nejméně, netušil jsem, že obdobnou disproporci představují už třeba i ministerské dotace. Pro stručnou ilustraci: dotace pro periodika zařazená pod okruh „literatura“ byla v roce 2015 přibližně tři a půl krát větší než dotace pod okruhem „výtvarné umění“. Zatímco nejdotovanější časopis literární sekce (A2) získal necelých dva a půl milionu korun, ve výtvarné sekci to byl právě zanikající Ateliér s částkou pětinovou (2).
Je to ta stálá zacyklenost – píšeme tak málo či špatně, že nám na to peníze raději nedají, nebo máme tak málo peněz, že se psát ani „nevyplatí“? Podstata je stejná: čtenář se nedozví nic, nebo málo, od ledna ještě o Ateliér méně.
Přitom to rozhodně není malý čtenářský zájem, na co by si šéfredaktorka Ateliéru Blanka Jiráčková v článku nazvaném Nekrolog Ateliéru (Ateliér č. 25–26/2015) stěžovala, naopak uvádí „bohatou čtenářskou základnu“ – asi stěží mohla být v našich poměrech vyšší. Na většinu provozních nákladů si Ateliér vydělával sám (tři z pěti milionů korun ročně). To podstatné je, že oborové časopisy neuživí volná ruka trhu, protože je čte jen malá část obyvatelstva. Nepřítomnost těchto periodik však vede k oslabení odborné kritické komunikace jako takové, což má dopad nejen na těch pár potenciálních čtenářů, ale také na společnost jako celek.
Samozřejmě, že kultura v podobě, v jaké ji tu dnes oplakáváme, je nadstavbou člověku najedenému a v relativním bezpečí. A samozřejmě, že i tato kultura nějak přežije (romantik by utrousil: snad po hospodách a v lokálních spolcích), ale bude to obraz tragický. A neméně tragické je, že se s takovou životaschopností již předem počítá.
Odkazy:
(1) Petr Kovář: Výtvarná reflexe v nespecializovaných médiích. In H. Babyrádová Stehlíková, R. Horáček, (eds): Z poznámkových bloků dizertačních prací. Masarykova univerzita, Brno 2012, s. 45–50.