S motykou a Pánem Bohem: Víc než jen etnologie
Do vesnice v srbském Banátu dorazí jednoho nevlídného listopadového večera mladý student etnologie z Brna. Unaven po pěším putování a složitém hledání svého cíle začíná uvažovat o tom, zda neměl raději studovat více kabinetní obor. Záhy se však ukazuje, že je tam, kde má být, a začíná badatelský příběh, který skončí inspirativní knihou s literárním přesahem. Nejenom o Češích v jedné vesnici v Srbsku.
Názvem svého článku nechci říci, že by „pouhá“ etnologie byla něco méněcenného. Spíše se snažím naznačit rozdíl mezi tradičně pěstovaným oborem, jehož modelovým případem je „zaměstnání“ s odděleným časem pro oddech, rodinu a koníčky, a na druhé straně angažovanou profesí, do níž se člověk vloží natolik, že se mu stane životní náplní bez ohledu na pracovní dobu a odpovídající mzdu. V prvním případě je extrémním případem suchý formalistní akademik, ve druhém případě neřiditelný aktivista. Michal Pavlásek (1983), autor knížky S motykou a Pánem Bohem, v sobě spojuje obě tyto stránky ve vzácné rovnováze.
Etnologický ústav AV ČR, lépe řečeno jeho brněnské pracoviště, vydal v roce 2015 monografii, jež je završením několikaletého Pavláskova výzkumu. Ten se odbýval nejen u Čechů žijících ve Velikém Središti, ale také na pozadí širšího a dlouhodobějšího profesního zájmu autora o problematiku české emigrace (a případně reemigrace) během posledních dvou století v různých oblastech Balkánu. Srediště se mu však zjevně stalo místem neobyčejně blízkým, jeho slovy „jedním z domovů“. Se svým hlavním pramenem informací, Josefou Klepáčkovou (1925–2013) navázal vztah natolik přátelský a důvěrný, že mu začalo být zatěžko v jejím případě užívat standardní etnologické terminologie – například onoho slova informátorka. Mně osobně je tento přiznaný subjektivní aspekt velmi sympatický, protože standardní etnologické či antropologické práce, v níž se zpovídané osoby označují jednotně například za „narátory“, mně připadnou jaksi zvláštně neosobní. Jako kdybychom komunikovali s traktory… Užívaná terminologie i jazyk svědčí trochu i o autorech a o jejich schopnosti překročit mantinely oborového formalismu. Pavláskova kniha (a seznam literatury) svědčí svým literárním stylem nejen o erudici, ale i o citovém vkladu autora. Díky tomu je čtivá a inspirativní i pro neodborníky.
Malý člověk jako zrcadlo velkých dějin
Těžiště knihy tvoří vyprávění Josefy Klepáčkové, prosté vesnické ženy, která záhy po narození přišla o své rodiče, vychovávali ji příbuzní, nikdy se nevdala, celý život manuálně pracovala v zemědělství a neopustila ani Srediště ani jeho společenství reformovaných evangelíků. Její jazyk i vzpomínky jsou bohaté, rozlévají se více než na sedmdesáti stranách. Odrážejí jak celoživotní zálibu ve čtení, tak i soustředěnou mysl a skvělou paměť. Samozřejmě, nelze tu pominout roli poučeného a vnitřně otevřeného tazatele, který z téměř dvaceti hodin rozhovorů vytvořil přehledně strukturovaný, čtivý text, psaný svérázným dialektem, obsahujícím roztomilé prvky moravské, archaické i balkánského původu. V něm se zrcadlí nejen historie místa a osobní příběh skrze paměť vypravěčky, ale také důležité životní otázky (Co mi svět nevezme, Víra versus pověrčivost, Dům můj, dům modlitby) a symbolické chvíle (Křest, Kmotrovství, Velikonoce, Neděle byla svátost). Jedinečnost vyprávění paní Josefy tkví v tom, že zrcadlí kromě ryze osobního příběhu i historii místa a historii náboženského společenství. Na takzvanou druhotnou paměť, tedy vzpomínky a znalosti převzaté (doslova někdy zvnitřněné) od předků, plynule navazují vlastní zkušenosti a zážitky a vytvářejí konzistentní mýtus, tedy příběh, který vypovídá o dějinné dynamice a motivacích více než suchopárné studie vypracované z archivních materiálů. Z celého vyprávění tu vyvstávají dva základní principy, které vypravěčce umožnily nalézt hluboký životní smysl a hodnotový řád: Úcta k předkům a víra v Boha, který pro ni stojí nade vším.
Autor v dalších kapitolách ukotvuje příběh vypravěčky do širšího kontextu: Dozvíme se zde o dějinách osídlování Banátu od první poloviny 18. století, o jeho další historii, rozdělení po první světové válce mezi Rumunsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Velkou pozornost autor věnuje obrazu evangelické víry na jižní Moravě (odkud přišli obyvatelé Srediště) ve století po vydání tolerančního patentu (1781) i jeho zrcadlení v zahraničí (jižní Uhry, Banát) v důsledku migrace zvláště ve druhé polovině 19. století. První vlna české kolonizace v první polovině 19. století byla tvořena především českými katolíky a dodnes je patrná z katolicismu vládnoucího v českých horských vesnicích v rumunském Banátu. V srbské části nalezneme vedle katolíků i početně významnou komunitu evangelíků. Mne osobně zaujal rozdíl mezi historií katolíků na rumunské straně a na straně srbské. Tam se dle vzpomínek Josefy Klepáčkové přidali katolíci (i když asi ne zcela všichni) k Němcům a spolu s nimi byli po druhé světové válce z této oblasti násilně odsunuti, zatímco evangelíkům byla nabídnuta možnost reemigrace do Československa (Središťané ji však nevyužili). Naopak katolictví u rumunských Čechů, zdá se, bylo národnostním pojítkem, obranou proti rumunskému pravoslaví a dalším jinověrcům. Těmto našim krajanům byla po válce také nabídnuta možnost reemigrace, již zčásti využili.
Nebát se přiznat sebe sama je základem pro hlubší uchopení tématu
Michal Pavlásek přiznává hned v úvodu kromě čistě badatelské i osobní rovinu setkávání s prostředím svého zájmu. Cituje zápis ze svého terénního deníku, v němž zaznamená tu zvláštní situaci, kdy mezi místní lidi poprvé přišel jako Cizinec, a snaží se dál postihnout mechanismy, jimiž je ovlivněno jeho další vrůstání do místní komunity a jimiž se mu otevírá její svět s narůstající důvěrností. Pro jeho knihu je důležitá i vizuální stránka, výběr fotografií a archivních dokumentů a jedna z posledních kapitol je dokonce postavena na konfrontaci pamětnice se starými fotografiemi (Hledat příběhy v obrazech). Jestli je v něčem cítit Pavláskova osobitost, tak kromě reflektovaného osobního přístupu je to právě v citu pro obrazovou výpověď. Tento rys už se koneckonců projevil v jedné z jeho dřívějších prací – na DVD Myslet obrazem (EÚ AV ČR, pracoviště Brno, 2013) a v televizním dokumentu Hledání východu (2015), který byl nedávno reprízován v ČT. V této poslední reportáži, jež natočil v terénu při cestě s uprchlíky napříč Balkánem, nechal promluvit vedle své odborné stránky výrazně i svou stránku osobní, angažovanou. Toto téma si však necháme na příště.
V úplném závěru pamětí Josefy Klepáčkové stojí Pavláskova otázka: Paní Josefko, kdybyste psala knihu, co byste napsala na její úplný konec?
„Že Srediště mi je rodištěm. Tu jsem se narodila, vyrůstala, chodila od tří let do nedělní škole. Vždycky mě bratr vzal za ručičky a šli jsme. Už myslím jen dozadu, co bylo, na kostel, na varhany. Je to jako film, který jde nazad. Mi je tuze těžko, tesknuto, ale sedím si tady ve svém, to jsem si sázela zahradu, ty vinice jsem sázela i sklízela, dvůr byl zelený, všecko spořádaný, kvítí, dům vápnem nabílený. Su ve svém. (…) Nemůžu říct, že bych užila něčeho, ale jsem ve svým hnízdě. To mi bylo rodištěm, bude i koncem.
Nikdy jsem ale vesnici neopustila, nechtěla jsem. Tady, tady jsem vyrostla. Nešlo mně to, mě to netáhlo pryč. Chodila jsem tady na vejdělek, motyku a torbu a do práce. Když práce někde byla, našla jsem ji, neschovávala jsem se před ní. Když byly ty državní (pozn. státní) družstva, byla práce na vinicích, tam okolo hranice, každej krok jsem kolem vesnice poznala. To, co jsem kdysi chtěla, jsem nedostala. Po osvobození byly ve městě všelijaký kurze, ale mě nevzali, že jsem nebyla komunistka, chtěla jsem aj jít, byla jsem schopnější než druzí, ale nebyla jsem komunistka. Radši budu kopat, ale nebudu říkat, že není Pán Bůh. Budu říkat, že je Pán Bůh, a budu kopat. Taková jsem byla, s motykou a Pánem Bohem.“
Michal Pavlásek: S motykou a Pánem Bohem. Po stopách českých evangelíků ve Vojvodině. Etnologický ústav AV ČR, 2015.
Tip pro další čtení:
- Rozhovor Jiřího Plocka s Michalem Pavláskem – Cesta angažovaného pozorovatele: stopovat lišku nestačí (KN 15/2016).