Podezřelé rozsudky – 2. část (Kauza církevní restituce)
Spolupracovník naší redakce rozebírá závažné soudní kauzy z prostředí české politiky, které jsou zametány pod koberec.
V prvním dílu tohoto článku jsme si připomněli kauzu Nagyová–Nečas, která byla zatím zahrána do autu. Na ni do jisté míry navazuje kauza jiná – kauza církevních restitucí. Připomeňme si, co v případě tohoto zákona nesedí: Časová hranice daná datem 25. února 1948 je porušována, pozemkové reformy z roku 1919 jsou obcházeny – ukazuje se, že pochybnosti týkající se výše „restitucí“ byly oprávněné.
V deníku Právo ze 4. května 2015 byla zveřejněna informace týkající se nezávislého ohodnocení majetku „vraceného“ církvím. Experti stanovili průměrnou tržní cenu zemědělské půdy na přibližně 7,5 koruny za metr čtvereční s tím, že průměr citlivě reaguje na krajní hodnoty. V souvislosti se stanovením průměrné ceny lesních pozemků poukázali na variabilitu ceny, která se běžně pohybuje mezi jednou až deseti korunami za metr čtvereční.
To jsou zlomky cen, z nichž vycházely vlády Topolánkova i Nečasova. Celkově tehdy církevní komise spočetla, že hodnota bývalým režimem zabaveného církevního majetku je 134 miliard korun, z čehož fyzicky vydat bude možné pole, lesy, rybníky a také nemovitosti v hodnotě 75 miliard korun. Zbývajících 59 miliard bude církvím vyplaceno. Byla-li tedy cena pozemků odhadnuta příliš vysoko, je nepřiměřeně velká i peněžní náhrada, upozorňuje deník Právo.
Bohuslav Sobotka proti zákonu o církevních restitucích několikrát plamenně vystoupil. Většinou jako předseda opoziční strany, v březnu 2014 dokonce i jako premiér: „My velmi často kritizujeme poměry na Ukrajině v posledních týdnech, ale když se podíváte na to, jakým způsobem byly schváleny církevní restituce v českém parlamentu, tak to trošku připomínalo to, jakým způsobem se hlasovalo na Ukrajině za různých ukrajinských vlád v minulých letech.“ Bohužel zůstalo u tohoto slovního rozhořčení. Dnes už pan Sobotka (který v médiích v roli odpůrce Petra Nečase silně kritizoval jak kauzu Nagyová–Nečas, tak pád Nečasovy vlády) považuje zásah do zákona o církevních restitucích za tabu.
Pokud se prokáže, že takzvané církevní restituce byly nepřiměřeně nadsazeny, je na místě se ptát, jaké motivace sehrály v tomto „přecenění“ roli. Měli bychom si vzpomenout na vládní zarputilost, s níž Nečasův kabinet tlačil restituce k jejich schválení – v jiráskovském duchu – „proti všem“. Petr Nečas si u zákona o církevních restitucích se svým podpisem vskutku pospíšil; například na výrok Ústavního soudu vůbec nečekal. Soud sice restituce posvětil, ale závažné výtky Pavla Rychetského k zákonu, z nichž v tomto textu částečně vycházíme, nijak nevyvrátil.
Osmý listopad, doba ponížení
Osmý listopad je pro naši historii tragickým datem. Připomíná naši porážku na Bílé hoře v roce 1620 (která je naopak kladně přijímána Miroslavem Kalouskem, jenž je „hrdý na to“, že on v roce 1434 „u Lipan neprohrál“). Přijetí takzvaných církevních restitucí vyšlo právě na tento den. Co vše jejich schvalování provázelo? Pravda a láska nám tentokrát zvítězila s pomocí hlasu později pravomocně odsouzeného poslance Pekárka, a to za korupci (v době hlasování byl odsouzen nepravomocně). Byli jsme svědky porušování formálních stanov hlasování (nedodržení přestávky), podivného názorového veletoče „rebelů“ z ODS, kteří byli médii podezříváni z korupce, nekompetentnosti tehdejší ministryně kultury a její neznalosti věci, podezřelého spěchu ve věci podpisu smluv s církvemi (již v únoru 2013) ještě před projednáním stížností u Ústavního soudu.
„[Klausova] amnestie je strašný průšvih,“ řekl podle policejního spisu v souvislosti s církevními restitucemi expremiér Petr Nečas a dodal, že může „říct otevřeně, že šlo o podpis za podpis“ (Aktuálně.cz, 12. prosince 2013). Jestliže ale premiér země o něčem prohlásí, že je to „průšvih“, a pak to podepíše, nese samozřejmě zodpovědnost – a je na místě se tázat, proč tak učinil. Za amnestii pak přebírá zodpovědnost celá tehdejší vláda. Premiér ji podepsat nemusel. Prezident odpovědný není, premiér za oba zákony ano. Dodnes nevíme, kdo je autorem definitivní podoby amnestií, ani to, kdy a kde je Petr Nečas podepsal. Zůstává zde podivná pachuť. Máme zde tři nařčené poslance, jimž je třeba se omlouvat, a nějaké to odškodnění je asi nemine, neboť zákon byl prosazen mimo jiné i proto, že se vzdali svého mandátu. (Viz o tom podrobněji na webu AltPress.)
Pokud se však na informovaných místech přímo zeptáme na to, zda prostředky, které byly církvím vyplaceny, budou nápomocné v jejich sociálních aktivitách, zjistíme, že tomu tak nebude, jak o tom svědčí text Tomáše Koloce v KN 29/2014, v němž se autor bál přímo jmenovat, a tak zvolil jinou formu svědectví; ujistil mě ale, že popsaný dialog s konkrétním vedoucím činovníkem Charity Česká republika skutečně proběhl.
Tomu úsměv kvete, tomu zamrzá…
Je otázkou, zda je v naší společnosti vůbec aspoň minimální politická vůle nepravosti kolem církevních restitucí řešit. Lidovci prohlásili, že se jedná o tabu, a své účinkování (a následně setrvání) ve vládě podmínili právě jejich zachováním. Bohuslav Sobotka na tuto hru plně přistoupil. Dalšími, kdo si nepřejí jakékoli zásahy do církevních restitucí, jsou TOP 09 a ODS a ani ANO s Andrejem Babišem v čele nepodniká rázné kroky, které by podpořily spravedlivé vyšetřování této záležitosti. Vše bylo zakryto úhybným manévrem v podobě možnosti zdanění restitucí, což bylo ovšem jen plácnutí do vody, jež neřeší jádro problému – a které stejně nemá dostatečnou politickou podporu.
Navzdory mediálnímu povyku, jak státní zástupci – především Ivo Ištvan – ohrožují „naši demokracii“, a navzdory neregulované nenávisti z řad tehdy vládnoucí ODS a TOP 09, navzdory velmi pochybným výrokům Nejvyššího soudu, který se dostal do střetu se soudem Ústavním (to samo o sobě je pro vnímání stavu právního státu krajně nešťastné), vyšetřování kauzy kolem Jany Nagyové, Petra Nečase a dalších pokračuje. Lze se ovšem obávat, že nakonec vyzní do ztracena a že se pouze rozmnoží počet afér zametených pod koberec, jak je tomu v případě s církevními restitucemi provázané Klausovy amnestie.
Rozsudek nad viníkem je tu od toho, aby občanům přinesl pocit naplněné spravedlnosti, a ne pachuť, že spravedlnost funguje jaksi selektivně. A že ti, kteří nejdou proti všem, ale mají krytá záda, se do tepláků neobléknou. Nejde o to, abychom si vytvořili kult pana Šlachty nebo pana Ištvana či abychom si hráli na zlého pana Kalouska a hodného pana Babiše. To, na čem by nám mělo záležet, je spravedlnost a právní stát. Obávám se, že zametáním (nejen) výše zmíněných kauz (a nejenom jich) pod koberec jen prodlužujeme období temna, kdy pánové Tluchoř, Rittig či paní Nagyová/Nečasová budou od soudů odcházet s úsměvem na rtech, zatímco náš úsměv bude dávno zmrzlý.
První část tohoto textu si můžete přečíst zde.